Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Herec a režisér Lukáš Melník: Na natáčení Isabel nikdy nezapomenu

Herec a režisér Lukáš Melník: Na natáčení Isabel nikdy nezapomenu

29.10.2013 Obraz & Slovo

Dlouho jsem se nemohl najít, říká herec Lukáš Melník, který si nedávno vyzkoušel filmovou režii v ostravském experimentu Isabel. Přestože snímek o upírech v centru postindustriální metropole u kritiky ani u diváků příliš nebodoval, momentálně se dostává k zahraničnímu publiku. Potvrzeny jsou například specializované festivaly, jako je Horror Film Festival Puerto Rico, Sunscreen Film Festival L.A., Rojo Sangre Film Festival Buenos Aires a další jsou v jednání.

Zvětšit obrázek

Lukáš Melník v roli upíra ve filmu Isabel.
Foto: Archiv

Nejen, že hrajete v jednom z nejlepších divadelních souborů v Česku v Divadle Petra Bezruče, ale natočil jste ostravský filmový horor Isabel. Dokonce pocházíte ze Šumperka, samotného epicentra čarodějnických procesů. Jaké je toto město čarodějnic? Byl jste se podívat v onom pověstném Geshaderově domě, kde je mučili?

Ano, byl jsem tam, mají tam teď i muzejní expozici, hrozně zajímavou s interaktivními reakcemi na pohyb návštěvníků. Ledasčemu jsem se tam přiučil, byť jsem místní.

Vaše cesta k herectví nebyla přímočará, dokonce jste prý byl technický typ, jak to vlastně je?

Byl jsem člověk, který se hodně hledal a dlouho se nemohl najít. Jsem technicky založený člověk, přes počítače, ale nenaplňovalo mě to. Zlom přišel, když jsem se začal zajímat o filmy. Tehdy jsem začal přemýšlet nejen nad dějem, ale i sám nad sebou.  Že bych si strašně rád zahrál, protože je tam hodně možností, zahrát si nejen kladného hrdinu, ale třeba i toho největšího záporáka, prostě kouzelný svět a hodně možností. Vzal jsem to ale přes divadlo. Na DAMU to nevyšlo, ale na JAMU to bylo napoprvé. Což byla velmi pozitivní zpráva i pro mé okolí, sám jsem z toho byl nadšený. Přitom jsem v sobě měl stud, jsem introvert, ale na jevišti se dokážu otevřít a vydat ze sebe vše a naplno. Komorní divadlo mi vyhovuje lépe, ale jsem zvyklý i na velkou scénu, díky častým zájezdům po celé republice.

A co Márnice? Enigmatický prostor Divadla Petra Bezruče, kde by se možná hodilo inscenovat i něco o upírech…

Tam jsem ještě nehrál. Když jsem nastoupil, tak byla Márnice aktivní, ale pak se to stoplo, protože tam nebyly splněny nějaké předpisy… Letos se však Márnice opět zpřístupní veřejnosti. U Bezručů je to vlastně mé první divadelní angažmá, přitom to bylo paradoxní, protože Ostrava…, tam jsem nechtěl. Sám nevím proč, nijak mne nelákala, paradoxně je však ironií osudu, že právě Ostrava mi nakonec vyšla. Z tohoto města mám zvláštní respekt, mám tu spoustu přátel, krásné místo, genius loci. Je nedoceněná…

Natočili jste společně s Marcelem Škrkoněm film Isabel, který je snad pro Ostravu přímo určen, takže jste ji svým způsobem pomohli docenit, i když reakce na výsledek jsou hodně kritické… Možná i právě proto, že té Ostravy tam ve skutečnosti ani tolik není…

Ostrava v Isabel figuruje v dostatečném množství, tak jsme to chtěli. Nebylo třeba více scén z Ostravy, protože to není film o Ostravě. Ve skutečnosti jsme přitom chtěli použít více záběrů, natočit haldy, ocelárny. Původním plánem bylo využít specifičtější dominanty tohoto ocelového města. Ostrava nabízí krásné reálie a možnosti, bohužel se nám to z finančních důvodů nepovedlo.

O co jsme tedy jako diváci přišli? Jaká byla Vaše původní tvůrčí představa, Ostrava jako upíří království?

Původně jsme plánovali, že podzemí, které ve filmu je vidět, tak bude součástí království, které jsme chtěli zasadit do průmyslového prostředí. Upíři by se pohybovali v neobydlených rozpadajících se komplexech… zdevastovaném, ale přitom tak magickém prostředí. Tam by scénograf nemusel hnout ani prstem, neměl by žádnou práci.

Škoda, zdá se, že Ostrava nevyužila plně svých možností a Isabel se tak i přes velkou podporu města stala jedním velkým kompromisem. Neuvažovali jste třeba o zrušení natáčení?

Vždycky je třeba počítat s kompromisy, od začátku do konce, nadšení je krásná věc. Nemohli jsme uvažovat o zrušení nebo přeložení natáčení, protože jsme už byli v té fázi, kdy bylo všechno pracně vyjednané a připravené. Techniku jsme měli zapůjčenou z Prahy, štáb byl kompletní a herci měli přeorganizované termíny svých dovolených a jiných aktivit v rámci divadelních prázdnin.

A co třeba druhá šance Isabel… o pokračování neuvažujete?

To určitě ne, Isabel je kapitola, kterou jsme uzavřeli. I po tom debaklu, který nastal z reakcí kritiky, si myslím, že mě to posunulo. Podle mého můžeme být spokojeni, protože kdo před námi dokázal, aby se film natočený za takových finančních a partyzánských podmínek dostal do celostátní distribuce? To je pro mne jeden z hnacích motorů jít dál, učit se nejen z vlastních chyb, ale i druhých, a s veškerou pokorou, kterou v sobě mám, se pustit do dalšího filmového projektu.

A jak jste reagoval na negativní ohlasy na Isabel?

Bylo nám třeba  vytýkáno, že jsme se neporadili s upírology,  že se ve filmu nemluví ryze ostravským přízvukem atd. Isabel není jen o Ostravě a ani není o upírech…Za Isabel si stojím i přesto, že jsou k filmu výhrady z různých stran. Nechci z ní nikterak něco vyzdvihovat a naopak. Byla to dřina od všech členů štábu i herců a už ze samotné úcty k nim, k energii a zápalu, jimiž do projektu vstupovali, si každý z týmu zaslouží velký obdiv a velké poděkování. Na samotné natáčení nikdy nezapomenu. Přestože vznikaly komplikace běžné při každém natáčení. Mělo to svou zvláštní komorní atmosféru i napětí, hodně jsme se nasmáli, ale i pohádali. Ale hlavně – všichni jsme natáčení po svém užili a dávali do něho vše. Víme, že po bitvě je každý generál. Velice lehce se pak kritizuje a radí, co by se mohlo či mělo udělat lépe…

Připadá mi téma Isabel nepříliš jednoznačné, na začátku se o ni hovořilo jako o hororu, pak z ní byl thriller a nakonec tuším byla uvedena jako psychothriller

To jsou záležitosti, které jsme moc neovlivňovali, to jsou takové ty zkazky, které jsme ani nijak nevypouštěli a ono se to nějak samo dostalo do médií. Nevím ani jak bychom to měli obhajovat.

Proč Ostrava a upíři?

Díky tomu, že působím v ostravském Divadle Petra Bezruče a znám i své kolegy z ostatních divadel, byla otázka herců vyřešena okamžitě, protože proč nosit dříví do lesa. Navíc jsme si s Marcelem Škrkoněm říkali, že je škoda nevyužít prostor, které Ostrava skýtá. Celé to začalo příběhem mladé dívky. V rámci dramaturgie, aby to bylo filmově zajímavější, museli jsme najít to správné koření. Po dlouhých diskuzích a úvahách nás pak napadlo téma upírské. Toto téma jsme vždycky chtěli natočit, a tak jsme se do něj pustili. Upířina byla vždy filmařsky vděčné téma.

Ale to směřujete k zjištění, že jste se chtěli svézt na něčí vlně…

A proč ne, proč vymýšlet nějaké nové věci, když ta upířina je prostě jasná? O upírech se pořád točí a točit bude.

Jak jste vytvářeli krev?

To jsme hodně studovali na YouTube. Nevěřili jsme, jaká to je studnice nápadů, ani nemusíte chodit do filmových škol. Nevím přesně, kolik litrů jí bylo, ale pár jich určitě bylo. Než jsme našli tu správnou barvu a konzistenci, aby nebyla ani pro herce nepříjemná, tak nám to chvíli trvalo.

Nešetřili jste herce?

Ne, kdepak, chudák Franta Strnad, ten v ní musel ležet, ale říkal, že má horory už zaběhnuté, že je zvyklý. Myslím, že vypadá velmi dobře.

Proč Ostrava a upíři podruhé?

Proč by ne? Ostrava sama o sobě má takový upíří charakter. Je nádherná ve své rozpadající se průmyslové kráse. Původně jsme její průmyslovou dominantu chtěli využít a co jiného by se k ní nejlépe hodilo, než právě upíři? Prostě odešli horníci, přišli upíři. Je to součást naší fantazie. A vypadá to dobře i filmově.

A nejsou vlastně i filmaři tak trochu upíři?

Jak se to vezme, do jisté míry to může být pravda. Každý režisér filmu chce z herců dostat to nejlepší, vysát z nich maximum. V tom tkví i kouzlo okamžiku, které se díky filmu dá zvěčnit. Na divadle to bohužel neplatí. Ostravská scéna se však pyšní velmi dobrými herci. Někteří z nich dokonce stáli poprvé před kamerou. Přestože do projektu vstupovali bez nároku na honorář, svých rolí se zhostili jakoby natáčeli velkofilm. Z mé strany jsem se jim snažil zajistit alespoň adekvátní filmařské zázemí včetně cateringu. Hodně mi v tom pomáhala produkční Eliška Nováková. Jinak by bylo absolutně nemožné natočit film tohoto typu.

Proč mít velké oči, když na to nejsou prostředky?

Ale právě to je ono, když jedete na 200 procent, pak máte možnost z něčeho ustupovat

Máte nějaký filmový vzor, jak byste třeba chtěl, aby váš film vypadal v ideální situaci?

Vše záleží na scénáři. Vzorů je docela dost. Z technického hlediska se mi líbil Twilight, pak třeba Interwiev s upírem, severské filmy, vůbec severská kinematografie ve své syrovosti. Třeba film A vejde ten pravý, který je o klukovi, jenž si najde zvláštní kamarádku, upírku. Ale nešlo mi o to, abych sledoval upírské filmy, jak říkám, prvotní byl příběh o Isabel jako zvláštní, nemocné dívce. K mým největším vzorům bezesporu patří Clint Eastwood, jehož filmy považuji za velmi čistou řemeslnou práci nejen filmařsky, ale i herecky. Mnohdy méně znamená více, a to se mi na jeho filmech moc líbí. Navíc, a možná je to znamení, jsme narozeni ve stejný den.

Proč jste se rozhodli zvolit pro název filmu právě jméno Isabel?

Aniž bychom si to s Marcelem dokázali vysvětlit, to jméno nás oba napadlo téměř ve stejnou chvíli, ale přitom jsme byli od sebe vzdálení několik stovek kilometrů. Byl to velmi zvláštní pocit, jakoby nám to někdo našeptal V tu chvíli jsme už nad jiným jménem ani nepřemýšleli.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.