Milan Bátor
Foto: Milan Bátor
Zajímavé střetnutí generací. I tak by se dal nazvat tento slavnostní večer. Mladý dvacetiletý klavírista Miroslav Beinhauer a legendární ostravské Kubínovo kvarteto, jež letos oslavilo neuvěřitelných 40 let na hudební scéně. Ale pěkně popořádku.
Na úvod zazněla Sonáta č. 4 F – dur A. N. Skrjabina. Skladba stejně tak subtilní, jako její interpret. Krátká, ale harmonicky těkavá. Asi nebudu daleko od pojmenování: zmatená, nejasná a divná. Za to vše může rozšířená harmonie. Skrjabin využíval s oblibou akordů s intervaly kvarty a sekundy. Díky několika málo tónům mění tónina svou funkci a stává se břehem pro nové harmonické možnosti.
Variace na téma G. F. Händela J. Brahmse se dnes neslyší tak často. Takřka třicetiminutový tok hudby, zračící jiskru mladého skladatele, se odvíjí naprosto netušenými cestami. Jedná se o volné variace, které ústí k brilantní ukázce řemeslné dovednosti tvůrce. Beinhauer se náročné formy ujal ve velkém stylu. Variace přednesl šířeji, nelpěl na detailech, ale snažil se vystavět sugestivní hudební plochu. Celkové vyznění Brahmsových variací může být zdrcující, to se však mladému pianistovi nepovedlo. Náročná skladba si vzala za své.
Když Antonín Dvořák psal svůj druhý klavírní kvintet, rozhodně nepomýšlel na nějaké ocenění, jako tomu bylo v minulosti. Jedná se o dílo, které až eruptivně srší hudebními nápady. Formální postupy, které byly tomuto mistrovi v minulosti vytýkány, pojal stejně po svém a dokonce přesáhl vrchovatě smysl jejich užití. Hudebních nápadů je zde tolik, že nabourávají vnímání sonátové formy první věty. Kubínovo kvarteto zahrálo Dvořáka s jasem a procítěností. Mladý klavírista jim byl velmi dobrým partnerem. Místy opatrným až příliš.
Soudnost a pokora jsou slova, která se běžně neobjevují ani v politickém ani ve společenském diskurzu. Tento koncert však jimi oplýval beze zbytku. Interpreti se nedopustili žádných dobrodružství. Přednesli Dvořáka klasického. Bez chyb, příkras, pozlátek. Dvořák romantický nechť zazní příště.