Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Soudobé umění prožívá zásadní zlom, míní kurátorka rozsáhlé výstavy Začátek století

Soudobé umění prožívá zásadní zlom, míní kurátorka rozsáhlé výstavy Začátek století

18.12.2013 Obraz & Slovo

Nejlepší díla, která vznikla v České republice v první dekádě nového století, nastěhovala v uplynulých dnech kunsthistorička z pražské Akademie výtvarných umění Pavlína Morganová do ostravského Domu umění. Ten se ve čtvrtek oficiálně otevírá po několikaměsíční náročné rekonstrukci suterénních prostor. Expozice s názvem Začátek století bude k vidění do konce února. S Pavlínou Morganovou si deník Ostravan.cz vyprávěl o zásadních proměnách v současném umění.

Zvětšit obrázek

Kurátorka Pavlína Morganová připravila v Domě umění výstavu Začátek století.
Foto: Ivan Motýl

Sledujete ostravskou uměleckou scénu a zdejší galerijní možnosti? Nedávno byla v Dolní oblasti Vítkovic otevřena Galerie města Ostravy, o jejíž podobu se vedl litý boj mezi umělci z občanského sdružení Kunsthalle a městem.

Tyhle lokální problémy a boje v Praze sledujeme zpovzdálí, moc do toho nevidíme. Ale Ostravě docela závidíme současný boom galerijních prostorů. Je tu nová Galerie města Ostravy, bude se rozšiřovat Dům umění, a to jsou věci, které z Prahy sleduji s velkou závistí, protože tam se žádný podobný projekt nechystá. Naopak, přišli jsme o Galerii Mánes a Národní galerie funguje tak, jak funguje, takže v Praze citelně chybí velké institucionální zázemí třeba pro náročnější instalace.

V posledních letech míří na velké profilové i kolektivní výstavy do ostravského Domu umění až desetitisíce diváků, zmínit mohu Černá slunce (umění z let 1927 až 1945) nebo nedávnou výstavu Jana Zrzavého. Stejný zájem teď lze očekávat od retrospektivy současného vizuálního umění první dekády 21. století, kterou jste připravila pod názvem Začátek století. Na co především chcete návštěvníky přilákat?

Expozice Začátek století už byla loni k vidění v Plzni a před pár týdny dostala Uměleckou cenu města Plzně v kategorii kulturní událost roku 2012. Z takové odezvy mám radost a před ostravskou reprízou mi ta cena dodala hodně energie. Ostravské publikum chci nalákat tím, že na jednom místě uvidí to nejzajímavější, co vzniklo v současné české scéně v dekádě 2000 až 2010. Je to typ přehledové výstavy, která mapuje docela nedávnou minulost, ale i když jsou ta díla docela čerstvá, je to už výstava historická. Striktně jsme si zakázala, že práce vytvořené v druhé dekádě 21. století tu být nemohou.

A co devadesátá léta? Poprosím o malé ohlédnutí do první porevoluční dekády.

Na české scéně to bylo období hektických změn, bylo nutné vyrovnat se dědictvím postmoderny, reflektovat ji a zároveň ji nějakým způsobem kriticky překročit. To se podařilo kolem roku 1995 a generace z druhé půle devadesátých let už se musela adaptovat na nové změněné poměry. Tehdy se utahovaly opasky, vládla blbá nálada a prostředky na kulturu se stále více snižovaly, takže tato generace se učila pracovat s málem, sama sebe organizovala, vytvářela si platformu, na které je možno vystavovat a začala vymýšlet levné kutilské postupy a metody. Právě z této generace přitom z velké části vyrostla současná scéna. Mnoho umělců, kteří jsou zastoupeni na výstavě Začátek století, začínali tvořit právě v druhé polovině devadesátých let a řada z nich se po roce 2000 dokázala etablovat i na mezinárodní scéně, takže se dá říci, že teď v Domě umění vystavuje i řada mezinárodních hvězd. Na rozdíl od devadesátých let si třeba umělci mnohem více uvědomují dopad globalizace a české umění je dnes schopno fungovat na mezinárodní scéně tak, že jeho lokální kořeny nejsou vůbec patrné.

Koho třeba považujte za mezinárodní hvězdu?

Kateřinu Šedou, Jána Mančuška, Evu Koťátkovou, Zbyňka Baladrána, Dominika Langa i celou řadu dalších. Otevřely se jim nové možnosti a po skromné druhé půli devadesátých let zase začaly vznikat projekty v náročnějších podobách, ať už jde o složité instalace nebo díla, která vyžadují náročnou technologickou podporu. Ale to vše už diváci sami uvidí.

Zaujalo mě, že pro současné vizuální umění razíte nový termín: aktivity. Proč zrovna aktivity?

Snažím se hledat nové pojmy, které by mohly lépe uchopit to, co dneska vzniká. Už si totiž nevystačíme s tradičními kategoriemi, které se pro současné umění používají: instalace, videoart, performance či mnohé další.

Tuším, kam míříte, takové aktivity vytváří třeba Kateřina Šedá, jejíž práce v Domě umění také vystavíte. Ta říká, že umění ji vlastně nezajímá a jako dílo třeba představuje aktivitu, kdy přesvědčuje letargickou babičku, aby nakreslila kompletní sortiment obchodu se zbožím.

Kateřina Šedá je typickým příkladem, kdy se musíme ptát: Je to sociální socha? Je to happening? Je to performance? Je to video? Co to vlastně je, ty její věci? Mají totiž širší kontext, působí na mnoha úrovních a tahle vrstevnatost je typická i pro celou řadu umělců z generace první dekády 21. století, kterým jsem věnovala velkou část hlavního sálu Domu umění.

Někdy tato díla ale působí jako zvláštní podivnosti, divák si musí v galeriích zvykat na něco, co tam dříve nemohl najít, často ho to nebaví a odchází. Jsme tedy svědky nějakého zásadního zlomu v umění?

Ano, tyhle aktivity do všech stran překračují hranice umění, jak jsme ho vnímali během celého 20. století.

Ve slově aktivity cítím i slova aktivismus, aktivista. Musí tohle umění být i nějak angažované, protestní, bořící zavedené pořádky?

Jak kdo, ale řada z vystavovaných umělců má skutečně potřebu se angažovat politicky nebo třeba sociálně. Nejsou to díla, která současné výtvarné scéně dominují, jsou v ní ovšem trvale přítomna a sehrávají velmi důležitou roli.

Někteří dnešní umělci hovoří o postupném omezování umělecké svobody a také o nové normalizaci, jejímž příkladem by v Ostravě mohlo být umístění umělecky bezcenné sochy Pocta hornictví před Novou radnici, aniž by předtím vůbec proběhla nějaká diskuse s odbornou veřejností, s umělci z Fakulty umění Ostravské univerzity či s architekty.

Každá doba je v tomto směru vždycky nebezpečná, což teď říkám jako kunsthistorička, která na Akademii výtvarných umění v Praze učí dějiny umění 20. století. A musím říct, že v každé době docházelo ke střetům mezi společensky konzervativním tlakem na umění a progresivním experimentátorstvím, které s tou konzervativní stranou vždycky bojovalo. Současná situace ale není o nic nebezpečnější než ve dvacátých letech, v řadě aspektů je to podobné, toho bych se nebála. Spíše se mi nelíbí, jak Česká republika vnímá kulturu a její roli ve společnosti. Myslím, že už přehlídka současných ministrů kultury mluví sama za sebe a také se neustále snižují prostředky, které jdou na živou kulturu, což považuji za velmi nebezpečnou situaci.

Na výstavě Začátek století je zastoupen i ostravský umělec Jiří Surůvka. V republice uznávaný, v Evropě uznávaný, v Ostravě se na něho ale místní establishment často dívá skrz prsty jako na jistého druhu vyvrhele, nepříjemného rebela. Podobně si Ostrava „považovala“ spisovatele Jana Balabána, kterému třeba Ostravská univerzita nikdy nenabídla, aby tam přednášel. Proč se umělci doma jen málokdy stávají proroky?

Tak už to bývá. O to důležitější je reflexe těchto umělců zvenku, z Prahy, ze světa.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.