Foto: Ivan Motýl
Cvak. Viktor Kolář někdy mívá dojem, že fotografie, které nasnímal, ani nejsou jeho fotografiemi. Cvak. Jenže čí? Možná toho zasněného chlapce s andělskou tváří, kterého kdysi vyfotil napasovaného mezi dělníky ve dveřích ostravského autobusu? Cvak. Citovaná Kolářova úvaha z úvodu nového dokumentu České televize dokazuje zaujetí, s jakým Mistr pracuje. Cvak. Spoušť snad ani nemačká prstem a témata snímků či jejich kompozice určitě nejsou dílem chladných úvah. Cvak. Za vším je zvláštní citlivost, nějaký andělský paprsek, který autorem prostupuje právě v těch okamžicích, kterých si většina z nás ani nestačí povšimnout. Cvak.
Vidíme zvětšovák po otci z roku 1939, který Kolář stále používá. Cvak. A vzápětí dvě batolata na starém filmovém záznamu, která se perou o fotoaparát značky Leica. Cvak. To je Viktor Kolář s bratrem. Cvak. Kolář ukazuje tatínkovy snímky, z návštěvy prezidenta T. G. Masaryka v Ostravě. Cvak. Snímek asi z roku 1980 a na něm chlap ležící na chodníku v Revoluční ulici (dnes Českobratrské). Cvak. V protějším evangelickém chrámu zrovna skončila bohoslužba, zkolabovanému muži ale nikdo nepřichází na pomoc. Cvak. Za otevřenými dveřmi kostela svítí na oltáři veliký kříž, k pomoci bližnímu se ale nikdo nemá. Cvak.
Komentovaná prohlídka Kolářovy výstavy v Galerii U Zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Cvak. Mistr vysvětluje, jak v roce 2012 vznikala fotka svářeče tramvajových kolejí při výstavbě nových zastávek u ostravského nákupního centra Karolina. Cvak. Všechno se vrací, přesto je každá chvíle neopakovatelná. Cvak. Nákupní centra už Kolář fotil v kanadské emigraci v sedmdesátých letech. Cvak. Zboží, zboží, zboží a zase zboží, a přece je za těmi hromadami zboží i zbožnost a lidskost. Cvak. Vyznání rodnému městu: „Ostrava je kolbiště, na kterém se nedá vyhrát.“ Cvak. Ostrava slzám nevěří, proto nikdy jinde na světě nelze pořídit podobně silné snímky. Cvak. Ani v Kanadě, ani v Dubňanech, odkud pocházela Kolářova maminka. Cvak. Dubňan jsou stovky, Ostrava jen jedna. Cvak. „Tady ale asi nechceme úplně zestárnout,“ říká Kolářova manželka, scénografka Marta Rozskopfová, když se z okna bytu rozhlédne na otlučený dvůr a smogem zalité město. Cvak.
Bouřlivý potlesk, dojetí, poklony tvůrců Mistrovi a Mistra tvůrčímu týmu. Cvak. Diskuse s diváky. Dotaz: „Jak dnes fotografovat třeba v tramvaji, protože když vytáhnete foťák, hned vás chce někdo probodnout deštníkem?“ Cvak. Odpověď: „Je to pořád těžší, lidé se stále víc za něco schovávají, předstírají falešnou nedotknutelnost, tradičního světa ubylo.“ Cvak. Konec diskuse i oficialit, čas na hovory starých známých. Cvak. Na krátké rozhovory mezi čtyřma očima před potemnělým plátnem. Cvak.
Ostravan.cz: Pane Koláři, citlivost, s jakou vidíte Ostravu, je vzácná a ve vizuálním umění ji moc často nevidíme. Cvak. V literatuře umí podstatu drsné poetiky města podobně vykreslit snad jen Jan Balabán nebo Petr Hruška. Cvak. Polemika, zda globalizace vytlačuje kolářovské obrazy z centra na periferii: do Přívozu, do Hrušova. Cvak. Nikoli, i to už je jiný svět, skutečná bída namíchaná s velkou agresivitou, nemilosrdným pouličním zločinem a drogami. Cvak. Ostrava Viktora Koláře zřejmě mizí. Cvak. Naštěstí jen v realitě, jeho snímky zůstanou národním dědictvím tolik specifického národa ostravského. Cvak. Minikino zavírá. Cvak. V pasáži u kina Vesmír chčije starší opilý chlap na výkladní skříň někdejšího baru Gruzie. Pár milenců muže rychle míjí, zatímco moč pomalu stéká po dlažbě. Východ z pasáže osvětluje noční tramvaj, z níž vystupují dvě tlusté cikánky s igelitkami v rukách. Cvak. V Ostravě se dá po „kolářovsku“ ještě pořád fotit. Cvak.
