Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Moravskoslezská Sinfonietta opět nabídla špičkový koncert ve své tělocvičně

Moravskoslezská Sinfonietta opět nabídla špičkový koncert ve své tělocvičně

27.1.2014 Hudba

Nedělní Novoroční koncert mladého orchestru Moravskoslezská Sinfonietta měl opět neobyčejnou atmosféru, stejně jako dřívější produkce tohoto unikátního tělesa. Malé obci Řepiště, kde orchestr sídlí a koncertuje, by mohla závidět i mnohá velká města.

Zvětšit obrázek

Z nedělního koncertu Moravskoslezské Sinfonietty.
Foto: Milan Bátor

O tom, že dobrá hudba se může zrodit a dýchat i v těžkých podmínkách nás dějiny poučily nesčetněkrát. Když Anton Bruckner napsal druhou symfonii a zadal ji Vídeňským filharmonikům k nastudování, vrátili mu ji jako nehratelnou. Zaplatil si tedy za čtyři sta zlatých najatý orchestr. Tehdy to byl pořádný balík peněz. Bruckner měl zpočátku problém, aby mu symfonii vůbec hráli. Země se několikrát otočila a dnešní problémy poněkud zbytněly: kterým soudobým symfonikům dnes zahrají jejich skladby a kdo si je přijde poslechnout? Kdo má odvahu objevovat a přemýšlet?

Takové a podobné otázky mi běžely hlavou cestou na koncert Moravskoslezské Sinfonietty. Orchestru, který je v mnoha ohledech velmi zvláštní. Jeho domovskou adresou je obec Řepiště u Ostravy a jeho koncerty se odehrávají ve zdejší sportovní hale. Tísněn úvahami nad neutěšenou situací tohoto mladého hudebního tělesa jsem dorazil po půl šesté na místo činu.

Přivítalo mne teplo, v tělocvičně se ve vzduchu chvělo takové zvláštní radostné napětí – neviditelná a přesto hmatatelná pozitivní energie. Skoro zaplněný sál očekával příchod svých hrdinů. Těsně po šesté přišli mladí umělci na scénu a usadili se naproti divákům na židle. Žádné pódium. Žádný ostych a odstup. Blízkost hudby. Blízkost vlídného slova. Markéta Linhartová, zástupkyně ředitele Jana Soukupa, který je momentálně na studijním pobytu v Belgii, velmi srdečně přivítala posluchače a představila v krátkosti program. Poté již přišel šéfdirigent Moravskoslezské Sinfonietty Adam Sedlický. V programu zazněly tři skladby.

Samuel Barber a jeho Adagio pro smyčce jsou pojmem nejen ve světě dobré hudby. Nedávno jsem slyšel zmutovanou podobu této skladby jako techno cover. Melodie tam zůstala, autorství už ne. Verze, kterou zahrála Sinfonietta se Sedlickým, byla moc příjemná. Dynamicky náročná skladba klade velké požadavky na přesnost a předpokládá emocionální účast. A tu bylo z hraní skutečně cítit. Uvěřil jsem jim každou notu a oželel jsem několik drobných nepřesností.

Henryk Górecki patří k největším osobnostem polské hudby 20. století. Jeho dílo vyvrací zažité názory a nechuť posluchačů k soudobé hudbě: je esencí citovosti a barevnosti. Formálně mnohdy zjednodušeno ad absurdum, neklade nesnesitelné nároky na racionální uchopení stavby skladby a dovoluje posluchači vnímat čistý a ničím nerušený hudební tok. Asi jako byste si lehli k potoku za deště a vnímali zesilování jeho proudu. Jeho Tři skladby ve starém stylu orchestr zahrál rovněž precizně. Sedlický velmi přesvědčivě cizeloval dynamické zvraty a pohlídal si přesnější nástupy.

Závěrečná skladba patřila klasikům. Není jisté, jak by se vnímání dějin hudby změnilo, kdyby se Franz Schubert dožil alespoň padesátky, ne jednatřiceti let. Ale jsem si téměř jist, že by se kvantitou a zralostí tvorby vyrovnal Bachovi. I přesto je považován za nejlepšího skladatele raného romantismu, o čemž svědčí i jeho 5. symfonie B – dur. Populární skladba staví svůj úspěch na klasicky vyváženém půdorysu čtyř vět a líbezné melodice odkazující ještě k stylu klasicismu. Provedení této symfonie ovšem vyžaduje značnou pozornost a perfektní souhru.

Některé momenty byly velmi dobré. Ve čtvrté větě se sice muzikantům trochu rozjely trioly v houslích proti čtvrtkám zbytku orchestru. Tento detail byl však vyvážen veselou scénkou. Adam Sedlický dirigoval s velkou vervou a během čtvrté věty taktovka opustila nečekaně prostor jeho dlaně a skončila kdesi mezi hudebníky. Šéf orchestru bez problémů dokončil skladbu a s velkým aplausem a následujícím poděkováním celého obecenstva vestoje snad ani nepočítal.

Já však ano. Již během Góreckeho jsem sledoval, jak to přijímají posluchači a nacházel jsem tu údiv, tu úžas a nejčastěji úsměv. Vlídný úsměv zračící přání, sympatii a pevnou víru. Koncert Moravskoslezské Sinfonietty byl pro mne z mnoha důvodů zážitkem. Genius loci místa, skladby, jež zazněly, lidé, co přišli a mladí hudebníci, kteří zahráli. To vše z nějakého důvodu fungovalo i v prostředí, kde se jinak běžně hraje florbal, basketbal a skáče přes kozu.

Věřit v dobré věci se zkrátka vyplácí nejen Antonu Brucknerovi.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.