Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Hudební experiment v Domě umění: Komorní kakofonie a expresivní tanec na schodech

Hudební experiment v Domě umění: Komorní kakofonie a expresivní tanec na schodech

5.2.2014 Hudba

Komorní koncert experimentální kapely IQ+1 v ostravském Domě umění zahájil v úterý večer novou sérii hudebních vystoupení, kterou pořádá sdružení Bludný kámen v čele s Martinem Klimešem. Sotva hodinové vystoupení nabídlo setkání s téměř meditační improvizovanou souhrou tónů a zvukových ploch včetně bravurního tanečního vystoupení performerky Kateřiny.

Zvětšit obrázek

Z úterního experimentálního koncertu v Domě umění v Ostravě.
Foto: Martin Jiroušek

Klaustrofobická nudle, kde se většinou koncerty novodobé experimentální hudby konají, byla na poslední chvíli vyměněna za prostorné předsálí korunované otevřeným schodištěm a funkčním mezaninem. Ještě pět minut před sedmou Martin Klimeš odlifrovával „náhodné“ příchozí slovy: „Zvuková zkouška, kdyby vešel jeden, budou chtít všichni“. Jen pár vteřin poté se brána vchodu skutečně otevřela a vítala první pozvolna vstupující či spíše se trousící posluchače. Nakonec jich bylo několik desítek, sedících na improvizovaně rozestavěných židlích.

Kabely, krabice, gramofon, trumpeta, klarinet a kuchyňské nádobí, taková byla struktura hudebních nástrojů – kdo přišel blíže, mohl si všimnout třeba i matic od šroubů, podložek pod ně, ručního šlehače, kráječe na vejce a dalších nástrojů.

Samotné provedení bylo na poměry experimentální hudby standardní. Stojící, sedící, polo klečící a polo stojící hráči točili knoflíky, mačkali a šoupali tím, co se jím dostalo pod prsty, a dva ze čtyř osvěžili elektroindustriál klasickými nástroji. Vše komorně, stručně, minimalisticky, ideální doprovod do zešeřelého klubu, nebýt ovšem výbušného elementu v podobě performerky-tanečnice Kateřiny Bilejové. Ženský element skvěle ovládnul situaci, nenápadně se vmísil v přísedící a prostupoval popředím, hluboko za tanečnicí v pozadí přizvukovali muži, anebo se nechala vést jejich tóny?

Každopádně expresivní figury, zmítání se, plazení, řetězení rukou, taneční figury podsvícené reflektorem zespodu, to vše vytvořilo v tom špinavém předsálí jinak honosného Domu umění zvláštní pocit něčeho akutního, vyrůstajícího z místa činu, které je v danou chvíli jedinečné a takto k němu kapela dokáže, i když v omezené improvizované podobě přistoupit.

Sice to nebyl tak totální zážitek jako třeba loňské bravurní vystoupení Agonu na tomtéž místě, ale i tak – první únorový koncert v Domě umění vyzněl jako skvělé vykročení nového cyklu.  Možná pro někoho krátké, jen dva sotva pětadvacetiminutové sety, ale vydatné. Těšíme se na další, a snad i razantnější hudební plochy či experimenty.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.