Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo České premiéře hip-hopové opery The City se v Cooltouru tleskalo vestoje

České premiéře hip-hopové opery The City se v Cooltouru tleskalo vestoje

21.2.2014 Divadlo

Hip-hopová opera? Kdepak, jenom omáčka! Ale zato perfektně padnoucí k šabloně z krváků drsné americké školy. Tak by se daly shrnout dojmy ze čtvrtečního představení projektu The City, se kterým do Cooltouru na Černé louce v centru Ostravy přicestoval izraelský soubor The Victor Jackson Show.

Zvětšit obrázek

V Cooltouru uvedli českou premiéru hip-hopové opery The City.
Foto: Petr Kiška

Potemnělý sál ve čtvrtečním Cooltouru ani nedýchal, když se před diváky objevil supergangster Steeve ovládající podsvětí 30. let, ale hravě operující i v současnosti, muž, který měl na svém kontě takové kousky jako indonéskou tsunami nebo katastrofu v japonské Fukušimě.

Ano, dámy a pánové, svižná parodie na chandlerovky a hammetovky nemohla vyvrcholit lépe. Celý zamotaný příběh s tradičními atributy a nezaměnitelnými postavami jako jsou soukromé očko, drsná mafie, osudová femme fatale a podobně ožil v podání Izraelců přirozeně v trefné angličtině, ale tak, aby občas zazněla i nezaměnitelně „ušišlaná“ mateřština protagonistů večera.

Pohybově kreativní a hudebně nápaditá forma představení měla nejblíže asi ke zpěvohře, kdy mluvené slovo bylo šikovně prostřídáno rozmanitými hudebními styly od rapu až po klasický muzikálový zpěv. Plný nádherných tanečních scének.

Nezanedbatelnou součástí bylo mluvené slovo, trefně přecházející v hip-hopové zápolení za energického tance a specifických raperských gest. Zejména povedené byly slovní přestřelky s „dialogy“ mezi soukromým očkem Jackem a jeho policejním rivalem McMurphym (alias Steevem). Ke slovu se přitom dostávaly narážky na nejrozmanitější reprezentanty angloamerické přistěhovalecké kultury od Madonny přes Jacksona, Boba Marleyho až třeba k Jamesu Bondovi.

Vrcholným spontánním číslem pak byla závěrečná skladba a parodie na Doremi s pravou a nefalšovanou hebrejštinou, to už jako přídavek, kdy bylo jasné, že publikum klečí protagonistům večera u nohou a tleskalo se ve stoje.

Samotná anotace příběhu zní přitom banálně a klišovitě. Je jako vystřižená z ošuntělé nickcartrovky: „Zápletka se odehrává okolo cynického a zahořklého detektiva jménem Joe, který má svou zašlou kancelář ve zkorumpovaném a prohnilém městě. Jednoho večera, když se městem žene velká bouře, přichází do jeho kanceláře mladá žena, které za tajemných okolností zmizela sestra. Joe učiní rozhodnutí, které se pro něj stane nejen honem za vyřešením případu, ale také bojem o vlastní život.“

Naštěstí se této banality chopili talentovaní a nápadití tvůrci, vyžívající se v pohybových a převlekových kreacích. Je až s podivem, jak se pouhé pětici lidí za hodinu a půl podařilo oživit celou gangsterskou čtvrť s nepřeberným množstvím postav, postaviček či vyloženě žánrových figurek. Od zpěvačky v zaplivaném baru přes znuděného cynika v zakouřené kanceláři až po svět velkých intrik, kde nechybí nájemný vrah se zženštilými gesty. Navíc se herci střídavě měnili v hudebníky a naopak, v podstatě se všichni prostřídali za hudebními nástroji (bicí, kytara, klávesy) a došlo i na nefalšovaný beat box.

Zajímavostí byla jedna zkušenost nezvyklá jinak pro ostravského diváka. Zaujala už jen v tom, jak se v zahraničí vypořádali herci s absencí některých ne až tak nezbytných rekvizit: cigaret a alkoholu. Ostravští kolegové by se možná mohli přiučit.

Skutečně ne v každé druhé inscenaci musí domácí publikum zahalit do nikotinového dýmu nebo polévat vodkou z lahví. Tady izraelským kolegům stačila šikovná pantomima, pár nenápadných, ale důmyslných gest a nápadité souvislosti. Takže cigarety sice nebyly vidět, ale byl „cítit“. Vyniklo třeba jen důkladné zašlápnutí vztekle odhozeného, ale neviditelného oharku. Člověk mohl mít tak trochu pocit, že v ten večer na něj dýchl „velký svět“, kdy se i na ostravské půdě hovořilo po celou dobu v cizím jazyku a nakonec se podle hlasu zdálo, že v publiku seděla velká část místní hebrejské komunity.

I když publikum působilo dojmem, že nemělo v ruce nikdy žádnou kultovní chandlerovku v brilantním překladu Škvoreckého nebo Zábrany, až tak moc to nevadilo. Madonna, Bond, tsunami, Fukušima i Jackson zachraňovali globální srozumitelnost situace. Navíc v zábavném podání protagonistů, kteří byli plným právem odměněni nadšenou ovací. Hip-hop sice zněl tak trochu jen jako omáčka, ale vůbec to nevadí, drsná škola se obejde i bez něj. V podání The Victor Jackson Show neměla větší chybu.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.