Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Ve Fiducii vyrostla železná opona slovenského fotografa Jozefa Ondzika

Ve Fiducii vyrostla železná opona slovenského fotografa Jozefa Ondzika

27.2.2014 Obraz & Slovo

Rodák z Humenného, lékař a Slovenský fotograf roku 2010 Jozef Ondzik představuje od čtvrtka v ostravské Galerii Fiducia výběr ze svého nejnovějšího cyklu Čiara, jenž zatím stále vzniká na slovensko-rakouském pomezí u Bratislavy. U příležitosti výstavy poskytl fotograf rozhovor deníku Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Fotograf Jozef Ondzik připravuje výstavu ve Fiducii.
Foto: Ivan Motýl

Váš nový projekt Čiara čili Čára dokumentuje někdejší železnou oponu na slovensko-rakouském pomezí u Bratislavy, konkrétně mezi takzvaným Pečnianským lesem a obcemi Jarovce, Rajka a Deutsch Jahrndorf, kde hranici netvoří Dunaj, nýbrž je tam pás pevniny. Proč jste si vybral k uměleckému ztvárnění právě toto území?

Je to velmi osobní projekt. Napřed jsem si v těch místech vyhlédl pozemek, jen kousek za slovenskými hranicemi v Rakousku. Chtěl jsem si tam vybudovat ateliér a dříve, než jsem pozemek koupil, jsem zkoumal, zda se mi tam bude opravdu dobře žít.

A nakonec jste tam našel i práci lékaře. Jak se vám to poštěstilo?

Náhodou jsem si všiml, že jen kousek od hranic v Rakousku stojí nemocnice, o které jsem předtím vůbec nevěděl. Došel jsem k ní a byl tam vyvěšený inzerát, že hledají lékaře. Na práci jsem se zeptal ze zvědavosti, myslel jsem maximálně na nějaký poloviční úvazek, chtěli mě ale hned zaměstnat na celý. Váhal jsem, rozhodlo však, že v té rakouské nemocnici končí pracovní doba na plný úvazek už o půl druhé odpoledne. Takže mohu být fotografem ještě celý půlden.

Vy jste se do té doby živil jako fotograf na volné noze, to jste musel pracovat nejméně patnáct hodin denně? Vím, jak je těžké být volným umělcem.

Minimálně patnáct hodin. Dělal jsem to tak celých pět let, předtím jsem byl také lékař.

Jak daleko je ten špitál od hranic?

Kousek. Když manželka potřebuje auto, dojdu do práce i pěšky. A to žiji v centru Bratislavy.

Lékař a umělec, jde to vůbec dohromady?

I v tomto smyslu jsem rozkročený na jakési hraniční čáře. Jednou nohou v medicíně, druhou v umění, tu hranici prostě pořád cítíte.

Z vystavených snímků ve Fiducii trochu mrazí, pořád je na nich totiž patrné, jak byla železná opona přísně střežena. Je v nich ale i kus naděje, všechny ty chátrající celnice jsou symbolem naprosté svobody cestování. Jak se v těch místech cítíte vy?

Každý den, když tam procházím, jsem vlastně pořád fascinovaný, že je to vůbec možné. Jsem ročník 1964, to je generace, která si dobře pamatuje, že jsme se k rakouským hranicím dříve nesměli ani přiblížit. Teď je mohu přecházet kdekoliv, kdy chci, nikdo mě nekontroluje a nikdo nic nechce, což je pro mě pořád neuvěřitelné. Ale pořád mám v sobě i jistý podivný pocit, že se to vlastně nesmí, nějaké napětí na té hranici zůstalo, což stvrzují všechny ty zbytky železné opony, ale i

bunkry z období I. republiky nebo třeba staré patníky oddělující Rakousko od Uherska.

Na některých snímcích uvidí návštěvníci i dosti bujnou přírodu. Ta je také součástí toho hraničního prostoru?

To je zarostlý protitankový příkop dlouhý asi dva a půl kilometru. V roce 1944 se tam budoval východní val čili německé opevnění proti Rusům, které nebylo nikdy dokončeno.

Ostrava je také město plné zapomenutých i současných hranic. Za Antošovicemi začíná Polsko, Přívoz do roku 1920 hraničil s Německem, ve Svinově začínaly za války Sudety. Cítíte i tady ty hraniční čiary, tedy čáry?

Na Ostravsku hraniční prostor tak intenzivně jako v Bratislavě necítím. Samozřejmě, všímal jsem si vždycky třeba kolon kamionů na hranicích s Polskem, nicméně do Polska bylo možné vycestovat i za komunismu, byť někdy s problémy. Do Rakouska to ale prostě nešlo a já se dostal na Západ poprvé až po roce 1989, ačkoliv jsem se o to pokoušel už za minulého režimu jako student medicíny. Měl jsem tehdy sehnat nějakých patnáct podpisů a razítek od všelijakých funkcionářů, kteří moji cestu do Rakouska měli blahosklonně povolit. A to prostě nebylo možné dostat, po půl roce jsem toho nechal.

Na Slovensku jste se coby rodák z Humenného proslavil i mnoha cykly z východního Slovenska, kde žije rusínská menšina. Jak Rusíni reagovali na události, které se v minulých dnech odehrály v sousední Ukrajině?

Lidé z té oblasti si říkají Rusnáci, na Rusíny a Ukrajince se dělí až v jakémsi druhém plánu. Jedni se považují za Ukrajince, kteří mluví jakýmsi dialektem, druzí věří v existenci rusínského národa, který nemá s Ukrajinci skoro nic společného. Co si mysleli o aktuálních událostech v Kyjevě i jinde na Ukrajině, to se nedá nějak jednotně specifikovat. Určitě bychom tam ale našli i lidi, kteří najednou pocítili naději, že by Rusíni mohli mít nějaký samostatný stát. Konečně, pár dnů už ho měli v březnu roku 1939, tehdy byla vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina.

Jak vůbec znáte Ostravu? Co pro vás symbolizuje?

Asi před deseti lety už jsem v Ostravě jednu výstavu měl, pak jsem tu byl i na nějakém workshopu. Z Ostravy jsem ale v obou případech neviděl skoro nic, jen hotel a výstavní síně, teď to ale chci napravit a Ostravu poznat lépe. Když někdo v Bratislavě řekne Ostrava, pořád platí, že si lidé představí město uhlí a železa. Jakožto fotograf ale reaguji jinak, Ostrava je pro mě vždycky hlavně tím městem, ve kterém udělal tolik skvělých záběrů fotograf Viktor Kolář.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.