Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Přízraky Henrika Ibsena v Aréně nabízejí ponuré zpytování svědomí

Přízraky Henrika Ibsena v Aréně nabízejí ponuré zpytování svědomí

23.3.2014 Divadlo

Přízraky Henrika Ibsena patří ve vývoji novodobého dramatu ke klíčovým milníkům. Ve své době vyvolaly skandál svým naturalistickým zaměřením na dědičnost hříchů ve společnosti, za které pykají potomci. Nyní tuto hru v režii hostujícího Petera Gábora uvedla v sobotní premiéře Komorní scéna Aréna v Ostravě.

Zvětšit obrázek

Albert Čuba, Alena Sasínová-Polarczyk a Zuzana Truplová v inscenaci KSA Přízraky.
Foto: Komorní scéna Aréna

Ibsenovy Přízraky to ve své době neměly jednoduché. Severská divadla hru odmítla uvádět a autor byl považován za odpadlíka, který vytahuje na veřejnost to, co se říkat nesluší.

Dnes je situace jiná, Henrik Ibsen patří mezi obdivované klasiky, kteří určovali dějinný vývoj umění. Přitom je až s podivem, že tato klíčová hra byla inscenována v regionu snad jen jednou, a to ještě před čtrnácti lety na Polské scéně Těšínského divadla.

Komorní scéna Aréna, která se může honosit titulem Divadlo roku, po Přízracích nyní pojmenovala celou svou sezónu, její název zní Rok něčím přízračný. Proč ne? Vždyť i divadlo samo o sobě může být považováno za vidinu, pouhou iluzi skutečného života.

Iluze Ibsenových a potažmo Gáborových Přízraků se však zakousnou dívákům až do morku kostí. Jako ten červotoč, o kterém se zmiňují geneticky deformované postavy jako třeba Osvald Alving, hrdina tohoto seversky depresivního příběhu, který nemá až tolik daleko ke svému stejně postiženému Pavlu Malinovi z Petrolejových lamp v aktuálně uváděné dramatizaci na scéně Divadla Petra Bezruče.

Ale tam, kde Petrolejové lampy místy zahřejí vykresleným předválečným koloritem, z Přízraků mrazí od samotného počátku. Jako by se divadla navzájem mezi sebou domlouvala a dokázala poukázat na dvě strany téže mince.

Diváka ostravských Přízraků přivítají černé igelitové plachty a negativy fotografií rozvěšené jako prádlo pod stropem fotoateliéru. Přitom ale na jevišti nechybí přesný řád obývacího či přijímacího pokoje a efektní svícení a záblesky reflektorů či blesků fotoateliéru. Stejně jako v nedávno uvedené inscenaci Arény Krajní meze se i tady stává fotografie a proces fotografování možným klíčem k uchopení dramatu.

Třeba už jen úvodní chladnokrevný nástup Reginy v odměřeném a pragmatickém podání Zuzany Truplové. Chlad a ponurost domu, do kterého „nikdy nesvítilo slunce“, prosvětlují jen dvě postavy – pastor Manders v podání hostujícího Jana Fišara a Jakub Engstrand ve ztvárnění domácího Vladislava Georgieva.

Oba herci mají dar vykreslit jemnou psychologii a nepostrádají pregnantní věcnost. Fišar s jistou odměřeností a věcným realismem hraje  katolíka Manderse, který je ve svých zastaralých představách až směšný, ale zároveň vystupuje jako zdatný obchodník. Georgieův Enstrand balancuje mezi slizkou úlisnosti, naivitou a prohnaností.

Jan Fišar (vlevo) a Vladislav Georgiev v inscenaci Přízraky.

Jan Fišar (vlevo) a Vladislav Georgiev v inscenaci Přízraky. (Foto: Komorní scéna Aréna)

Ale tím končí veškeré naděje, ústřední trojice dekadentní rodiny Alvingových má jednoznačně navrch jako nějaký mozkový nádor těšící se ve svém úzkém průzoru patřičné vážnosti.

Alena Sasínová Polarczyk jako Helena Alvingová – matka a vládkyně domu – obdařila svou postavu dvojí rovinou: sebejistou ženou, která chce urovnat minulost a zranitelnou matkou, která nedokáže nic odmítnout. Albert Čuba jako její syn Osvald, je něco jako umělecký dandy, který se ale postupně propadá do existenční nicoty.

Od suverénní pozice matky, sebejistého mládí syna až na dno lidské existence, k samotné smrti podávané za studena, v těchto polohách vězí inscenace Petera Gábora, který v  Aréně hostuje jako stálý spolupracovník.

Herecké výkony musí nadchnout a divák znalý jiných inscenací uváděných v Aréně může vysledovat, jak mezi sebou problýskává Čuba komik a jak nad ním pomalu získává navrch Čuba tragéd.

Celistvost psychologického dramatu a souznějícího minimalismu završuje decentní hudba, která zní jen v nejnutnějších okamžicích. Ale přitom se i zasmějete, ne mnoho, ale jak dneska sledovat momenty, jak si postavy vykládají některé informace a kdy skutečně jen nepatrné náznaky stačí k tomu, že se jim zhroutí celý svět.

S ohledem na to, co se v současnosti na divadelním repertoáru v Ostravě uvádí, je možno jednoznačně prohlásit, že Přízraky jsou ponurou inscenací se vším všudy, červotoč zavrtávající se do morku kostí. Což ale nikterak nesnižuje plastické vystižení problematiky hříchů minulosti, navíc v okamžiku, kdy na něco podobného většina ateistické společnosti nemusí věřit. Přesto podobné věci existují a stále je třeba nad nimi dříve nebo později přemítat.

Tuzemské divadlo sice nemá někoho podobného jako současná evropská kultura v podobě zpytovatelů svědomí aktuálního rozkladu společnosti jako jsou osobnosti filmařů Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho nebo spisovatelky Elfriede Jelinek. Naštěstí se může obrátit k minulosti, třeba už k řečenému Ibsenovi.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.