Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Autor dramatu o Prajzské: Hrdost na předky v německých uniformách je stupidita

Autor dramatu o Prajzské: Hrdost na předky v německých uniformách je stupidita

25.3.2014 Divadlo

Dramatik David Jařab napsal na objednávku Národního divadla moravskoslezského novou divadelní hru o Hlučínsku s názvem Za vodou, která bude mít ve čtvrtek v Ostravě svou premiéru. Jařab má na Hlučínsku kořeny, stejně jako publicista Ivan Motýl, takže následující povídání obou „Prajzáků“ není typickým rozhovorem, spíše přemítáním nad duší Hlučíňáků, o kterou se v minulosti přetahovali Češi a Němci.

Zvětšit obrázek

David Jařab napsal pro Národní divadlo moravskoslezské hru Za vodou.
Foto: Archiv NDM

Zkuste v kostce nastínit dějovou linku vaší hry Za vodou s podtitulem Dokud nás smrt…, která má těsně před premiérou?

Je to takový trochu jobovský příběh o velké lásce, kterou rozbila válka. Hlavní hrdina přijde úplně o všechno a nakonec se vzdá i toho jediného, co mu zbylo – života. Zároveň nevíme, jestli se to zcela určitě takto stalo a zda to není výplod blouznění hlučínského vojáka, který umírá na ruské frontě. Je to ale také příběh o tom, jak je nutné chápat lokální specifika každé oblasti a jak je některé hodnocení určitých projevů a událostí prostě nepřenosné.

Jak podle vás budou hru vnímat obyvatelé Hlučínska, kteří tvoří převážně venkovské divadelní publikum, jež vyžaduje spíše intelektuálně méně náročné kusy?

Doufám, že dobře. Formálně to pro ně může být někdy trochu složité, ale v zásadě se zde mluví o věcech, které znají. Samozřejmě jsem zde pouze autorem hry a nemohu úplně předvídat, jak se ji podaří zinscenovat. Ale věřím, že tato hra bude mít co říct. Už jen proto, že to není pouze hra o historii, ale obecně hra o lásce, ve které se mluví současným divadelním jazykem.

Jsme přibližně stejně staří, oba máme kořeny na Hlučínsku a naši dědové bojovali ve wehrmachtu. Na Hlučínsku, potažmo i v Ostravě, kde o Prajzácích dosti ví, to není žádný problém. Ovšem v Praze v redakci časopisu Týden, kde pracuji, jsou takové kořeny minimálně exotické. Kolega novinář má židovský původ, za války nacisté většinu jeho předků zahubili. V takové chvíli pak podléhám podvědomým výčitkám, nějak je mi za ty vojáky wehrmachtu v rodině trapně. Stejné je to třeba, když se v rámci práce setkám s účastníky odboje, nebo se procházím Varšavou a vím, že dědeček se tam nějak motal v době druhého povstání v roce 1944. Jak takové situace prožíváte vy?

Myslím, že není namístě stydět se za své předky. V Německu jsem se dokonce zcela náhodou setkal i s potomky relativně vysokého nacistického pohlavára. Byli to lidé maximálně kritičtí a dost rodinnou vinou trpěli. Nevím, jestli někomu pomůže, že budeme trpět depresí z činů, které spáchaly dvě generace před námi. Já si spíše myslím, že věci je třeba plně reflektovat a nic nezamlčovat. Proto mě dost děsí morální relativismus, který v některých zemích po válce vzklíčil a posunul osobní vinu směrem k Německu a učinil z řady národů falešné oběti nacismu (Rakousko, Slovensko, Maďarsko atd.). Děsí mě, když potomci arizátorů dělají, že nevědí, co jejich rodiče za války podnikali, nebo se dokonce, jako v případě Livie Klausové, tváří, že si nic o svém otci nezjistili a hlavně zjišťovat nebudou. A právě z téhle líhně totálních morálních relativizátorů pak často vycházejí generalizační soudy o nacismu, Sudetech a válečné vině.

Hlučínsko je malý region, který vyniká právě tím, že se politika mocností výrazně odrazila na identitě jeho obyvatelstva. Přecházel ze státu do státu a nikdo se na nic nikoho neptal. Řada jeho obyvatel vítala v roce 1938 Hitlera, protože se domnívala, že zlepší jejich sociální situaci. Řada z nich ho vůbec nevítala, byli ale i takoví, kteří bezpochyby sympatizovali s nacionálním socialismem. Nechci být škodolibý, ale tohle se dá říct o většině tehdejší středoevropské populace, Čechy nevyjímaje. S jediným rozdílem: Hlučínsko bylo připojeno přímo k Německu a týkala se ho branná povinnost. Museli nastoupit do armády. Přitom řada z nich ani německy neuměla.

Nedělám si žádné iluze, natočil jsem čtyřicet hodin materiálu s hlučínskými pamětníky, a je mi jasné, že ne každý mluvil o svém válečném působení pravdu. Když nic jiného, některé věci prostě ze své paměti vytlačili a raději na ně zapomněli. Byli to ale příslušníci armády, tak si nelze představovat, že by se mohli bojům vyhnout. Musí se o tom mluvit: i o vině a podílu na ní, ale i to tom, že jim prostě nic jiného než narukovat a bojovat nezbývalo. Na Hlučínsku jsou navíc lidé zvyklí poslouchat, takže těch, kteří zběhli, až tak příliš mnoho nebylo. Ostatně, pár z nich, kterým se to podařilo, ale byli chyceni, dostalo bez milosti kulku. Nebylo tehdy dobré volby.

Dějinami tolikrát ponížení Hlučíňáci ale podle mých zkušeností odmítají jakoukoli válečnou sebereflexi. V rodinách se nikdy neotevírají horká témata ve vztahu k příbuzným ve wehrmachtu. To byli jednoduše „boraci“, čili chudáci, tak to znám i z vlastní rodiny. A že při tažení Haličí likvidovali Židy, vypalovali běloruské vesnice nebo srovnali se zemí Ležáky, se neřeší. Komunisté, kteří po válce Hlučínsko ušetřili před odsunem, jim navíc o minulosti ve wehrmachtu zakázali mluvit, čímž paradoxně z veteránů učinili něco jako disidenty. Na Hlučínsku tak ve střední i mladší generaci převládá jakási hrdost na předky v německých uniformách. Je to v pořádku?

Hrdost na předky v německých uniformách je infantilní stupidita. Není na co být hrdý. Nedá se ale generalizovat. Je třeba se ptát na skutečné činy a odsuzovat je, pokud to byly činy proti lidskosti. Je třeba odsuzovat i pasivitu a přitakávání totalitnímu režimu. A když i dnes slyším, že za Hitlera bylo dobře, otevírá se mi kudla v kapse. Na druhé straně ale vím, že řada lidí s nacisty hluboce nesouhlasila a existovaly i seznamy osob, které měly být po vítězné válce odsunuty na Sibiř jako nespolehlivé. Tohle se týkalo i mé rodiny. Stále ale pouze opakuji, že nelze zhodnotit historii jednou větou. To je populismus, ať už je hodnocení jakékoliv.

Pocity dnešních obyvatel Hlučínska dobře vykreslil literát Petr Čichoň v jedné rovině svého Slezského románu. Ten byl v časopisu Respekt označen za román téměř náckovský, ve skutečnosti je to syrová reflexe toho, jaké Hlučínsko opravdu je, což v Lidových novinách potvrdil Jiří Peňás. Četl jste Slezský román, a jak dílo hodnotíte?

Bohužel, Slezský román jsem zatím nečetl. Chystám se na něj.

Slezský román začíná cestou dvou hlučínských gastarbajtrů za prací do Německa, někdy v devadesátých letech. S německými pasy v kapse, i když německy moc neuměli. S tím se setkávám často, německý pas je na Hlučínsku takovým zvláštním průkazem nadřazenosti, například vůči obyvatelům Ostravy. Máte také německý pas, nebo o něm uvažujete?

Jsou to takové podivně resentimenty, dle mého mínění poněkud zmatené. Já sám německý pas nemám a žádat o něj nebudu. Snad jen, kdyby měla Česká republika vystoupit z Evropské unie a měla se stát další svazovou republikou Ruska.

To chápu, zařídil bych se asi stejně. Na Hlučínsku v současné době vychází dost literatury, která reflektuje pohnuté osudy regionu. Čtete Evu Tvrdou? Nebo memoárovou literaturu typu knihy Bez hořkosti, což jsou vzpomínky hlučínské starousedlice Kristiny Teskové? Velkolepá současná sága o Hlučínsku ale zatím nevznikla, myslíte, že bude někdy napsána?

Evu Tvrdou i Kristinu Teskovou jsem četl. Román Evy Tvrdé Dědictví dokonce považuji za zcela výjimečný a myslím, že patří k opravdu k vrcholům současné české literatury. Bohužel si ho asi mimo Hlučínsko sotva kdo přečte. Nevím, co myslíte ságou, ale to, co vzniká, je velmi cenné a není nutné, aby někdo stvořil hlučínskou epopej o pěti generacích. Vždycky nakonec záleží na tom, jaký je to spisovatel, než jaké má téma. Sága by nutně neznamenala větší vhled do historie než krátké prózy Ludmily Hořké nebo právě zmíněné Evy Tvrdé.

Naši předkové na Hlučínsku mluvili doma česky, to ale neznamenalo, že museli myslet česky. Když Pařížská konference v únoru 1920 oddělila Hlučínsko od Německa, Praha čekala, že návrat českých teritorií ke staré vlasti bude odměněn potleskem. Stal se opak, lidé to brali za strašlivou zvěst a na 30 tisíc jich podepsalo petici proti připojení, kterou do německého sněmu ve Výmaru odvezl zednický polír Jaroš z Kravař a kupec Böml z Hlučína. A hlučínské ženy dokonce poprosily o přímluvu papeže Benedikta XV.: „Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků!“ Co vy a německá kultura obecně? Považujte se tak trochu za člověka s kouskem německé duše? Doznívá ten boj mezi Čechy a Němci o duše Hlučíňáků i ve vás?

Zajímá mě především střet kultur. Extrémně pak kultury české, židovské a německé. V roce 1997 jsem se přesunul do Prahy a snažím se reflektovat pražskou realitu a její historii. Jsem rovněž velkým fanouškem rakouské literatury, ale především té, která se s Rakouskem vypořádává bez rukaviček. Ale i meziválečné moderny. Nemám však pocit, že by to byl nějaký vliv Hlučínska. Spíše si prostě uvědomuji, že jsme tady žili pospolu a kromě děsivých zkušeností, které dvacáté století přineslo, mělo toto soužití i řadu nepopiratelných přínosů. Často se na ně při jednoduchých soudech zapomíná.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.