Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Nová posila ostravské činohry Tereza Richtrová: Ostrava je pro mne město extrémů

Nová posila ostravské činohry Tereza Richtrová: Ostrava je pro mne město extrémů

11.9.2014 Divadlo

S počátkem nové sezóny nastupuje do souboru činohry Národního divadla moravskoslezského brněnská rodačka Tereza Richtrová, známá mimo jiné jako moderátorka Dobrého rána s Českou televizí. V minulosti spolupracovala například s Divadlem Archa, Divadlem Letí, HaDivadlem, Divadlem Polárka, Slováckým divadlem i Národním divadlem v Brně. Šest sezón pak strávila v Moravském divadle Olomouc, za roli Anny v Langerově Periferii se umístila v širší nominaci na Cenu Thálie 2013. Letos na počátku léta hostovala již v Ostravě v inscenaci hry Davida Jařaba Za vodou (Dokud nás smrt…).

Zvětšit obrázek

Herečka Tereza Richtrová dostala angažmá v Národním divadle moravskoslezském.
Foto: Karolina Ketmanová

Studovala jste zpěv a hru na violoncello. Jak to, že jste se nakonec stala herečkou?

O tom, čím budu, jsem se rozhodovala už při studiu na osmiletém gymnáziu v Brně. Studovala jsem zpěv a zároveň jsem navštěvovala Studio Dům Evy Tálské v Huse na provázku, což byla nejlepší střední divadelní škola, ze které čerpám dodnes. Uvažovala jsem, že bych se přihlásila na JAMU na muzikál, ale nakonec jsem si podala přihlášku na zpěv a na herectví zvlášť. Vzali mě na činohru, takže se to nakonec rozhodlo za mě. Ale zpívám pořád a troufám si říct, že dobře, hlavně šansony a muzikál.

Ještě je tam to violoncello …

Žádný virtuóz nejsem, navíc teď necvičím, na cello mi v rohu sedá prach a hraní už je to pro mne spíše jen dobré odreagování. Ale když je to do nějakého představení potřeba, byla to pro mne vždycky dobrá motivace něco nacvičit. Třeba jako Slávka Hlubinová z Měsíce nad řekou v olomoucké inscenaci Zdeňka Černína.

Mluvíte o olomouckém divadle, ve kterém jste prožila pět sezón, ale vy jste prošla celkem šesti moravskými divadly…

Pěti z toho ale jenom jako host. V brněnské Polárce si ze mě dělali srandu, že jsem velkomoravská herečka.

I když nemáte zkušenost z českými divadly, zeptám se: Myslíte že existuje něco jako moravský fenomén? Ať už v divadle, nebo obecně?

Myslím, že ne. Dokonce i v rámci Moravy jsou obrovské rozdíly, když srovnám třeba Olomouc s Ostravou. Ostravský divák je živější, přímější a dává hlasitěji najevo, když se mu představení líbí. Zatím jsem tedy nezažila, jak se projevuje v opačném případě… Ostrava jako město mi – možná proto, že jsem z jižní Moravy –  přirůstá k srdci pomaleji, ale mám tady pocit, že dělám něco, za co jsou lidé vděčnější než v některých jiných divadlech.

Jan Kačer mi řekl, že Ostrava je pro něj něco jako nemoc, ze které se nechce vyléčit… Přišel sem přímo z vysoké školy, nechtěně, vracel se do Prahy docela rád, ale na Ostravu nemůže zapomenout.

Možná je to tím, že jsem přišla do Ostravy později, ne hned po škole. Mít tu první angažmá, bylo by to asi jiné. Ale zeptejte se za rok, možná budu stejně nevyléčitelně Ostravě propadlá…

Jaké byly vaše první myšlenky poté, co jste přijela do Ostravy pracovat v divadle?

Pro mne je to město extrémů. Když to srovnám s Olomoucí, kde ta hladina je celkem stojatá, tady potkávám na české poměry docela velkou chudobu vedle hodně bohatých lidí. Ale necítím tady takové bariéry v chování a komunikaci, možná je to dáno místní náturou. Na jižní Moravě se ale žije klidněji. Tady vnímám určitý spěch. A vůbec, všechno je tady hodně intenzívní.

Jste herečka, ale také televizní moderátorka. Co vás baví na práci pro televizi?

Jsem v televizi celkem krátce a je to pro mne hlavně sbírání zkušeností. Zjišťuju, jak to všechno funguje, učím se „utáhnout“ živé vysílání Dobrého rána, které trvá dvě a půl hodiny. Člověk třeba zjistí, jak dlouhá doba je jedna minuta, co všechno se za ten čas dá stihnout a jak nekonečná může být, když člověku něco uteče. Zatím je to pro mne velká lekce. Vnitřní ostražitost, okamžitá připravenost a maximální výkon v minimálním čase se ovšem hodí docela dobře i na divadle.

A neodvede vás televize od divadla?

Moderováním určitě ne. Samozřejmě, že film je sen a kdyby přišla nějaká nabídka na kvalitní seriál, taková nějaká malá série, tak třináct dílů, tak budu brát všemi deseti. Ale muselo by to být něco!

Vrátíme se do divadla. Byla jste na stáži ve skotském Edinburghu. Co jste tam dělali?

Studovala jsem tam herectví ve třetím ročníku, v zimním semestru v tom méně vlídném britském počasí. Byla to stáž na fakultě herectví tamní velké Univerzity královny Margarety. Nejcennější byla možnost srovnání, došlo mi, že JAMU je velice dobrá škola. Ty rozdíly byly obrovské, ve všech směrech. Tam se herectví studuje tři roky a naprosto klíčové pro další kariéru každého absolventa tam je sehnat si vlastního agenta. Dále nechat si udělat perfektní fotky. A agenta začít platit ještě před tím, než nějakou práci dostanete. V tomto směru to u nás máme ohromně pohodlné. Na druhé straně nás nikdo nepřipraví na to, jak ta praxe nakonec opravdu vypadá.

Byla jste nominována na cenu v anketě Neviditelný herec. To je cena za role v rozhlasových hrách. Za co to bylo?

Nominovaná jsem byla dvakrát, za roli Kateřiny ve Větrné hůrce v režii Tomáše Soldána a podruhé za více rolí dohromady. Rozhlas, to je pro mne velká záhada.

V čem?

V tom, jak mne některá dramatizace chytne a jiná ne. A už když nějakou rozhlasovku poslouchám, lámu si hlavu, jak to dělají. Já jsem se setkala s dvojím přístupem. Jeden spočívá v kouzlení s hlasem a pak je tu druhá rovina, která nechá prostor posluchačově fantazii. Prostě se na ten mikrofon nevyvalí úplně všechno a hodně toho zůstává nevysloveno. Důležité je, co se odehrává v posluchači. To je to, co mne drží u poslechu, kdy jsem doslova nalepená na přijímač. Petr Mančal mi říkal, že mikrofon je posluchačovo ucho – to mi přijde nejpřesnější, ale stejně s každou dramatizací objevuju znova, jak na to.

Určitě jste pracovala s mnoha režiséry. Na kterého vzpomínáte v dobrém tak, že se těšíte na možnou další spolupráci?

Na Martina Glasera a jeho Arabskou noc, na Štěpána Pácla s Langerovou Periferií a Za vodou a mezi ty, na které myslím jen v dobrém, bych ještě přidala Aničku Petrželkovou. A pak je tu taky pár režisérů a režisérek, se kterými jsem se ještě nesetkala, ale ráda bych. A jsou i tací, se kterými jsem se setkala jednou a stačilo mi to. Každému zkrátka vyhovuje jiný přístup.

Inscenace Za vodou je váš první ostravský velký projekt. Jde o závažné historické a politické téma odsunu Němců po 2. světové válce. Často se s herci bavím o mimoestetické roli umění. Myslíte si, že divadlo v této věci narovnání mezi českým a německým národem může sehrát nějakou roli?

Já v to stále doufám. Je to velmi zapotřebí. Občas propadnu tomu, že dělat divadlo nemá smysl – tohle prostě člověka občas napadne. Ale vždycky potom zažiju něco takového, že mám zase nějaký měsíc z čeho brát. Za vodou je rozhodně jeden z těch titulů, které mají společenský přesah a velký potenciál. Představení je vizuálně nesmírně zajímavé, text je skvělý, výborná hudba, je to čistá práce.

V čem vás v nové sezóně uvidíme?

V Olomouci mi jako hostovi zůstala Beatrice Rasponi ve Sluhovi dvou pánů – olomouckém diváckém hitu, a Nina v komedii Když se zhasne. Čeká mě i derniéra Vyčištěno od Sarah Kaneové v režii zmiňované Anny Petrželkové, ta bude 6. října v divadle Na Cucky. Kdo chce vážit cestu do Brna, tak s divadlem Feste hrajeme v Kabinetu Múz nejnovějšího Rudiše – představení Národní třída. Tady v Ostravě přebírám roli po Aničce Cónové v muzikálu Donaha!, to je velký úkol, na který se těším. Oprášili jsme Macbetha, kde mi zůstala role po Andrejce Mohylové, která z divadla odchází, a ještě jako host jsem na konci minulé sezóny nazkoušela menší roli v Quo Vadis. Na nedostatek rolí si rozhodně nestěžuji. Nechám se překvapit, co přijde dál.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.