V Komorní scéně Aréna končí Vůjtek i Kaluža. Divadlo nevygenerujete, musíte ho zažít, říká ředitel Jakub Tichý

Když se otočíme za sezonou, která skončila, tak jaká byla?

Po novém roce až nad očekávání silná. Mám radost, že přišli noví režiséři. V první řadě Adam Steinbauer, který u nás inscenoval Návštěvu staré dámy. To je inscenace v nejlepší tradici toho, co se v Aréně dělalo a dělá. Pak zatím poslední inscenace dvojice Vůjtek-Krejčí Klaus Mann napsal Mefista. Herecky silný intelektuální kabaret. Poslední premiérou byla inscenace Soudný den. S ní se, tuším po patnácti letech, do Arény vrátil režisér Martin Františák. A text, který měl v Ostravě v roce 1937 světovou premiéru. Přesto silný a aktuální.

Adam Steinbauer bude režírovat inscenaci Roberto Zucco. Autorem je francouzský dramatik Bernard-Marie Koltés. Znovu jste oslovili tohoto režiséra na základě úspěchu Návštěvy staré dámy?

Měli jsme na Adama něco jako opci. Když to vyjde s Návštěvou staré dámy, tak by s námi spolupracoval i v následující sezoně. A vyšlo, takže jsem rád, že spolupráce bude pokračovat. Adam je součástí vlny mladší režisérské generace, které se snažíme dávat prostor. Divadlo potřebuje omlazovat, starší větve potřebují znovu obrážet, potřebujeme zkoumat nové cesty. S tím souvisí logicky i noví lidé.

Takže do této sorty spadá i Eliáš Gaydečka, který je ročník 2002? Bude režírovat inscenaci Anna podle současného ruského dramatika Jurije Klavdijeva.

Přesně tak. Eliáš patří mezi nejzajímavější režisérská jména své generace. Gaydečka, Steinbauer, Tomáš Loužný a tak dál. To mi dává smysl. Zároveň to ale nemůže být jen hon za novými jmény, pořád ctíme jakousi kontinuitu tak, aby Aréna byla pořád Arénou. Naše divadlo má svoji tradici, identitu, DNA… jsou to režiséři, kteří svým přístupem k divadlu do tohoto rámce zapadají.

Největší otázkou je určitě konec dramaturga Tomáše Vůjtka. Jak moc velký dopad tento odchod bude mít na Arénu a kdo místo něj vlastně přijde?

Tomáš společně s Ivanem Krejčím (umělecký šéf KSA) udělali spoustu úžasných věcí a zůstává za nimi obrovský kus práce. Jenže je to jako v manželství po dvaceti letech… vztahy někdy vyvanou a přestanou fungovat. Po dohodě s Tomášem jsme tedy začali hledat nového dramaturga. Tomáš se ještě podílel na podobě nové sezony, ale od 1. srpna nastupuje na jeho pozici Lukáš Cenker. Vypsali jsme otevřené výběrové řízení na tuto pozici. Chtěl jsem, aby měl možnost přihlásit se opravdu kdokoli, a ideálního kandidáta jsem viděl mimo ostravský divadelní provoz, kde se všichni znají. Prostě někdo čerstvý úplně odjinud. Na Lukáši Cenkerovi jsme se s Ivanem Krejčím snadno shodli. Lukáš je navíc spolupracovník Eliáše Gaydečky, takže to do sebe všechno zapadlo.

Jsou nějaké změny i v hereckém souboru?

Jsou a docela razantní. Po dlouhých letech se loučíme s Josefem Kalužou. Odchází také Vojtěch Lipina. Oba patřili mezi opory souboru a oba míří do Divadla Mír. Neloučíme se úplně – budou u nás dohrávat nazkoušené inscenace. A kromě toho: víte, jak je to s těmi dobrými holuby… Musím k Béďovi (Josef Kaluža, pozn. red.) zmínit, že je vůbec úspěch, že v Aréně vydržel tolik let, protože on měl těch nabídek vždycky víc než dost. A po těch letech je úplně pochopitelné, že si chce vyzkoušet něco jiného. Je to přirozený běh věcí. Končí taky Martin Siničák, který u nás byl dvě sezony na půl úvazku, ale rozhodl se více realizovat v Brně. V souvislosti s tím přicházejí dva mladí herci etablovaní v Praze. Jsou to Valentýn Pokorný a Maximilián Dolanský. Dost mladí, ale herecky vyprofilovaní pánové. Jsem zvědavý, co to se souborem udělá.

To si říkám právě také, co to se souborem udělá, protože to není výměna generačně kus za kus.

Všichni stárneme, zrajeme a někam se posouváme. V souboru jsou přes třicet let Marek Cisovský a Vladislav Georgiev, do té střední polobardovské kategorie se pomalu posouvají Milan Cimerák, Vlastík Burda nebo Honza Chudý.

Takovým letním předělem staré a nové sezony je už tradičně vystoupení na Kuřím rynku 27. a 28. srpna s inscenací  Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella. Ta idea přišla v době koronaviru, že?

Je to tak. Kromě toho intervence do veřejného prostoru k divadlu patří. Je dobré ho vypouštět z těch našich kamenných baráků ven. Hrát venku a zadarmo je vždycky dobrá příležitost vnutit nás lidem, kteří o nás nevědí. Jakkoliv byla třeba Aréna několikrát divadlem roku a dostala všechny ty ceny, navzdory všem plakátům a billboardům, v Ostravě je pořád spousta lidí, ke kterým tyto věci úplně nedoléhají. A proto je smysluplné divadlo vyvést třeba jen pár set metrů ven. Už během dne, jak se vše připravuje, se lidé zastavují, ptají se, co se bude dít. A třeba se pak objeví i večer na představení. Má to smysl a považuju to za hezké zahájení sezony.

Už jsme to nakousli. Sezona 2026/27 v Aréně nese podtitul Rok mocných a nemocných. Proč zrovna takový název?

Název vymyslel Ivan Krejčí. Za mě je to výborný nápad. Stačí se podívat na svět kolem a není třeba vysvětlovat proč. Divadlo musí mluvit k současnosti, zmocňovat se světa kolem, vykládat ho. Budeme se o to v sezoně 2026/27 snažit.

Diváci se mohou těšit na čtyři premiéry. Na závěr klasika klasik Jak se vám líbí? Williama Shakespeara. Jinak tři méně známé tituly. Co si od premiér slibujete?

Vypadá to, že premiéry nebudou jen čtyři, ale zatím nesmím ani naznačovat. V každém případě u Shakespeara je to jasné. Pořád má smysl jej reinterpretovat a hrát. Ten sezonu zakončí. Zahájí ji inscenace Chlapec, který snil o stavu beztíže. Je to současná dánská hra, u nás bude česká premiéra (dosud se dělal jen jako inscenované čtení v Činoheráku). Je to velmi aktuální text o dospívání a hledání místa v tomto zdivočelém světě. Zbylé dva texty jsou takové zběsilosti. Myslím, že mají obrovský prostor pro výklad a režijní imaginaci. To mám rád: čtete si text, přemýšlíte o něm a říkáte si, jak to režisér uchopí a kam to herce a inscenátory nakonec zavede. Těším se.

Co naopak mohou diváci stihnout naposled kvůli derniéře?

Pomalu se blíží konec inscenace Tenkrát v Rusku. Je to na naše poměry velkolepý autorský projekt dvojice Vůjtek-Krejčí, který je škoda propást. Zmíním taky Ošklivce v režii Pavla Gejguše. To je silná a aktuální záležitost, ten text se v České republice hodně uvádí. Na inscenace Ošklivce jsem měl poslední roky štěstí, viděl jsem jich po republice několik a mohu neskromně říct, že naše provedení považuji za nejpovedenější. No a vypadá to, že se po deseti letech a více než sto reprízách rozloučíme s Obrazem, který byl takový věčný držák – vždyť ho nazkoušel u nás v angažmá Albert Čuba.

Jsou dva typy ředitelů. Ti více ekonomicky a manažersky založení a pak ti, kteří se snaží podílet i na uměleckém chodu divadla, který z nich jste vy?

Komorní scéna Aréna je natolik komorní instituce, že tady pořád přežívá model, že všichni dělají tak trochu všechno. To je první část odpovědi. Kdysi jsem říkal: Kdo jsem já, abych Ivanovi Krejčímu a Tomáši Vůjtkovi fušoval do práce? Ale věci se vyvíjí a my samozřejmě musíme komunikovat s uměleckým šéfem co a jak se bude hrát. Musíme sladit umělecké a provozně-ekonomické stránky věci: jestli na to budou chodit lidi, jestli zaplatíme tvůrčí týmy. Je to komplexní věc. Odpovědnost za naše divadlo jde vposledku za mnou – jako za ředitelem.

Jak na tom tedy vůbec KSA je po finanční stránce?

V  covidové éře se často mluvilo o tom, že divadlo už nebude jako dřív. Že se lidé do hledišť nevrátí. Sám jsem si říkal, že model předplatného je možná už překonaný. Kdo si koupí v dnešní době na rok dopředu lístek do divadla? Často jsem se na tohle sám sebe ptal. Ukázalo se ovšem, že alespoň v tomto ohledu se svět naštěstí rychle vrátil do starých kolejí a lidé dál chtějí chodit. Někdy bojujeme s návštěvností některých náročnějších inscenací, ale jinak se nám hlediště daří zaplnit. V každém případě ale vždycky budeme, jakožto zřizované divadlo a veřejná služba, závislí na veřejných rozpočtech. A tady je situace dlouhodobě nejistá. Existenční podmínky zřizovaných divadel jsou vždy závislé na politických rozhodnutích. Vidíme různé poryvy na ministerstvu kultury. Na podzim budou komunální volby. Není tajemství, že v Ostravě v posledních letech opakovaně docházelo k  plošným škrtům v rozpočtech všech městských příspěvkových organizací. Je to zkrátka pořád z roku na rok boj o zdroje. Ideální by bylo mít jistotu financování na pár let dopředu, ale takový stav asi nikdy nenastane. Ale nejistota a pomíjivost k divadlu přece patří.

Mění se soubor KSA, mění se podobně i obecenstvo?

Proměňuje, ale ne skokově. Snažíme se skladbu našeho publika sledovat a řada věcí se dá zjistit. Přijde mi hezké, že naše publikum je rozprostřeno věkově docela rovnoměrně. Na stejných představeních se setkávají středoškoláci i senioři v důchodovém věku. To, co se snažíme vyjádřit, je snad přitažlivé napříč generacemi. V publiku nesedí lidé, kteří se jen přicházejí odreagovat a chechtat se opičkám herců – jsou to lidé, kteří přemýšlejí nad životem a světem, jsou ochotní klást si otázky. Přicházejí se i něco dozvědět a zažít. Víte, já věřím, že perspektiva divadla je dobrá. Divadlo je z povahy věci živé. Divadlo nevygenerujete, nepustíte si ho si ho na displeji doma v pokoji, ale musíte ho zažít. Řada uměleckých oborů je v ohrožení umělou inteligencí, ale divadlo ne. Generují se obrazy, filmy, hudba, literatura, ale divadlo se musí žít a prožívat. V člověku vždycky zůstane žízeň po původnosti a životě. A na to divadlo dokáže odpovídat.