Rozhovory s astronauty ocení hlavně stoupenci nových trendů v divadle

Po straně scény je pracovní kancelářský stůl s notebookem a telefonem, vedle stojí naddimenzovaná dětská ohrádka, o kousek dále pohovka, a v zadním koutě na druhé straně křeslo pro astronauta ve vesmírné stanici. Zadní stěnu protíná zrcadlová polička s množstvím nejrůznějších flakónů a lahviček a nad tím vším visí obří televizní obrazovka. V prostoru ještě visí několik diskotékových zrcadlových koulí.

Ve hře vystupuje šest postav: Všeněcká (rozumíme německá) matka, která pracuje jako manažerka, filmová producentka, vedoucí sekretariátu, prostě přetížená žena, a spolu s ní trojice au pair odněkud z východu, dítě a astronaut (manžel matky a otec dítěte).

Text německé autorky Felicie Zeller není tradičním divadelním textem. Je to spíše mozaika útržkovitých záznamů skutečných projevů reálných žen, které autorka zaznamenala mezi ženami a au pair v Německu.  Tyto záznamy poskládala do celku, ve kterém jsou střípky dialogů, monologů, úseků samomluvy či mluvy k sobě samému. Normální mezilidské komunikace je tu velmi málo.

Tereza Richtrová si zahrála v roli zaměstnané matky. (Foto: R. Šťastný)

Už z textu samotného je zřejmé, že svět (či spíše také útržek z reality, tedy svět zaměstnaných žen a au pair) je tu zobrazen velmi kriticky. Autorce je vlastní karikování jak humorné, tak satirické i zesměšňující. Zkratkovitostí textu se blíží až k žánru poezie, která mluví ke čtenáři, posluchači i k divákovi především slovními obrazy.

Inscenovat takový text v České republice není jednoduché. Samotné téma je sice spíše německé, ale Česká republika se pomalu stává zemí, ve které se stále častěji objevují rodiny s ženami a matkami v manažerských postech, zaměstnávající mladé ženy z východních a jiných zemí v rolích domácích posluhovaček a také au pair jako takových. Pokud si dramaturgie ostravské inscenace dala za cíl varovat před tím, co v Německu už znají a vnímají jako problém, pak se varování povedlo.

Režisér inscenace Ondřej Elbel obsadil do role matky Terezu Richtrovou. Autor scény a kostýmů Jan Štěpánek ji oblékl do khaki zeleného kostýmku, což spolu s vlasy vyčesanými do drdůlku vytváří obraz až vojenské postavy. Sama herečka tento dojem podtrhuje způsobem neosobního chladného a místy až příkrého projevu. Naopak pro jednotlivé au pair navrhl barevné a třpytivé kostýmy. Astronauta oblekl do oranžového plastikového skafandru se světélkující obrovskou přilbou na hlavě.

Trojice au pair – Lucie Končoková, Izabela Firlová a Aneta Kernová. (Foto: R. Šťastný)

V kontrastu s chováním a projevem matky je vystupování trojice au pair – Olanku hraje Aneta Kernová jako spíše jednoduchou, sex nadevše milující dívku. Olga Izabely Firlové je více autoritativní než její kolegyně, což zúročí ve scéně, ve které se sama stane manažerkou. Irina Lucie Končokové se snaží přežít ponižování ze strany matky a paradoxně se nakonec dostává do situace, kdy je jí právě ze strany její chlebodárkyně navrženo partnerství ve formě úředního manželství mezi dvěma ženami.

Alexandra Gasnárková jako dítě a Petr Houska jako Astronaut. (Foto: R. Šťastný)

Postavu dítěte ztvárnila Alexandra Gasnárková. Zkušená herečka se vyhnula veškerému přehrávání, v jejím projevu není ani stopa po hraní si na dítě. Přesto, ale možná právě proto je však na scéně v jejím podání nešťastné a opuštěné dítě toužící po láskyplné komunikaci. Další skvělá kreace této mimořádné ostravské herečky.

Petr Houska hraje astronauta jako muže naprosto odtrženého od reality. Také proto Astronaut převážně komunikuje se svojí rodinou prostřednictvím obrazovky. Pokud autorka hry chtěla astronautem symbolizovat svět mužů žijících v jiném vesmíru než matky jejich dětí, pak Petr Houska tuto představu vystihl dokonale.

Petr Houska hraje astronauta. (Foto: Radovan Šťastný)

V celé hře není žádná hlavní dějová linie nějakého příběhu. Všechno je spíše v metaforické rovině, text je chvílemi komický, ale veškerá komika má hořkou příchuť. Divák se sice z počátku baví, ale pak mu úsměv zmrzne na rtech. Nevidí totiž nic moc veselého. Režisér se sice nijak nesnaží vyrábět zábavu, což je na jedné straně dobře, na druhé straně však samotný nevýrazný rytmus a místy se vlekoucí tempo představení nepřispívá k divácké záživnosti. Vše naštěstí zachraňují velmi výrazné herecké výkony, i dobrá hudba Tomáše Vtípila.

Inscenace hry Rozhovory s astronauty v dramaturgii Dagmar Radové je příspěvkem k dramaturgické linii uvádění děl současných autorů a je vkladem do diskuze o tom, kam kráčí divadlo v postmoderní době. Milovníky tradičního divadelního jazyka patrně nepotěší. Ale stoupence nových trendů zcela jistě nadchne.