Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Libuše Jarcovjáková: Když fotím, nechci být vnímána jako voyer a narušitel

Libuše Jarcovjáková: Když fotím, nechci být vnímána jako voyer a narušitel

9.2.2015 Obraz & Slovo

Fotografka Libuše Jarcovjáková, jež se proslavila svými dokumenty z normalizační éry, vystavuje v Ostravě. V Československu fotila Romy, Vietnamce či homosexuály a později v Západním Berlíně tureckou komunitu. S Libuší Jarcovjákovou si kulturní deník Ostravan.cz vyprávěl především o jejím novém projektu Demiurgové, který je k vidění ve Fotografické galerii Fiducia.

Zvětšit obrázek

Libuše Jarcovjáková během vernisáže ve Fiducii.
Foto: Martin Popelář

Fotila jste hodně Romy, v Ostravě jich žije nejméně 20 tisíc, někdy v hodně bídných životních podmínkách. Žijete a pracujete v Praze, zabloudila jste někdy i mezi ostravské Romy?

Nikdy jsem se s žádnou ostravskou romskou rodinou nesetkala. Romy jsem fotografovala naposled v roce 2000 na východním Slovensku v romské osadě v Levoči. Je to nesmírně zajímavá a zároveň emocionálně i fyzicky náročná práce. Nevím, zda budu mít sílu tuto kapitolu ještě jednou otevírat. Je to ale věčné téma, vizuálně nesmírně atraktivní. Prozatím evidentně nikdo nepřišel na fungující způsob, jak si poradit s tak zjevným společenským problémem. A proto bude stále co fotografovat.

O Ostravě se říká, že je to pro uměleckého fotografa i pro dokumentaristu hodně fotogenické město, máte podobný pocit?

Mám ten pocit čím dál tím více. Snad by stálo za to se u vás na čas usadit, Ostrava mi připadá nesmírně atraktivní. Ale nevím, nevím. Tolik času už v životě asi k dispozici nemám. Uvidíme, nebráním se ničemu, třeba si v Ostravě někdy „zafotím“. Zvláště, kdybych měla to štěstí a narazila na nějakého ostravského demiurga.

Demiurgové, tak nazýváte hrdiny vašeho nejnovějšího dokumentu, který vystavujete právě ve Fiducii. Jsou to úžasné snímky zanikajícího světa těchto demiurgů čili „bohémského intelektuální prostředí vzor 20. století“, nebo jak to prostředí mám nazvat. Fotky mají úžasnou atmosféru, je v nich kus starosvětskosti i dávné elegance v kombinaci s notnou dávkou smutku. Proč jste se rozhodla zrovna pro tento cyklus?

Po letech učení, kdy nezbýval čas ani energie na skutečně velké cykly a nové fotografie, které vznikaly a byly v podstatě jen pokračováním mých celoživotně vedených vizuálních deníků a introspekcí, mi osud dopřál restart. Už léta jsem nosila v hlavě téma osobností, které si žijí po svém, navzdory času, trendům, okolnostem. Konečně jsem dospěla do bodu, že jsem mohla začít.

Jak se k těmto osobnostem dokážete dostat do tak intimní blízkosti? Fotíte je třeba v peřinách nebo v koupelně a snímky tím strašně získávají. Sám jsem si nemohl pomoci a při prohlídce vaší výstavy jsem myslel na byt zemřelé babičky. Jako bych se tam vracel…

Na začátku všeho je moje hluboká touha a zájem konkrétního člověka poznat a pochopit. Když se setkám s někým, kdo vypadá zajímavě, toužím ho poznat, dostat se k němu blíže, vidět jak žije a jaký svět si kolem sebe utváří. Zajímám se o lidi, kteří jsou originální a trochu surreální a zároveň vyzařují pohodu a vyrovnanost. Vlastně se od nich učím a inspiruji.

Když mám štěstí, podaří se mi vybudovat situaci, kdy si vzájemně důvěřujeme a nejsem vnímána jako voyer a narušitel. Podstatný je pro mne souhlas fotografovaného, nechci nikomu krást duši a pronikat někam, kam by si on nepřál, proto si před fotografováním povídáme. Hodně se ale snažím mluvit o tom, co fotografováním sleduji, co o nich chci vyprávět, kam se chci dopracovat. To se samozřejmě někdy povede a někdy také ne. Čas ukáže, o jak velký úkol se to pokouším.

DSC_4660

Libuše Jarcovjáková a Jindřich Štreit při vernisáži. (Foto: Martin Popelář)

Viktor Kolář zastává spíše metodu „vyfoť hned“, mačká spoušť rychle a s vědomím, že se situace nebude opakovat. Jindřich Štreit naopak dlouze mapuje terén, seznamuje se, pak teprve fotí. Jaká poloha je bližší vám?

Možná kombinace obojího. Pracuji velice intuitivně, proto potřebuji mít všechno, co se týče techniky, vyřešené pokud možno předem. Pak už fotoaparát a proces fotografování moc nevnímám, jsem plně vnořená do situace a děje, takže si někdy celou situaci se všemi detaily ani nemohu vybavit a rekonstruuji ji až poté, při editaci fotografií. Když se spustí tenhle proces, podobá se to trochu nějakému rauši. Je to velmi příjemné a zároveň dost vysilující, pro mne a možná i pro model. Počáteční seznamování se a vysvětlování mého záměru je však také tak trochu mapováním terénu, o kterém mluví Jindřich Štreit.

Vaše výstava nastavila zrcadlo i nejednomu ostravskému bohémovi kolem padesátky. Zestárnu asi podobně, jak ukazují vaše snímky, jak ale podle vás budou vypadat příbytky dnešních dvacetiletých bohémů, až dospěji k sedmdesátce nebo osmdesátce?

Asi to hodně souvisí s tím, co se v nejbližších letech s námi jako s lidmi stane. Pokud vůbec budou nějaké příbytky, a já pevně věřím, že budou. Těžko se odpovídá, vnější znaky hmotné kultury, to vizuální – móda, vkus, předměty – to všechno bude jiné, ale lidé se zase tak moc nemění. Alespoň si to myslím.

Fotila jste hodně i Vietnamce. Obdivuji je, Ostrava přišla holocaustem o Židy, nicméně Vietnamci mi připadají podobně pracovití a úspěšní. Kupují si už i obchodní domy, ovládají trhy se vším možným. Fotí se ale neradi, jak jste se dostala k focení vietnamské komunity?

Měla jsem štěstí, to je celé. Když jsem studovala FAMU, hledala jsem nějakou brigádu. Takovou, aby mi práce byla zároveň prostředím pro fotografování. Začala jsem učit český jazyk vietnamské dělníky, kteří sem na počátku osmdesátých let v rámci mezivládních dohod přijížděli. S Vietnamci jsem trávila spoustu času a postupně je poznávala. Na některých mimopražských štacích jsem s nimi i bydlela v ubytovnách.

My učitelé jsme v té naší xenofobní společnosti představovali jednu z mála skupin, která s Vietnamci komunikovala a nedívala se na ně spatra. Dnešní Vietnamci jsou jen zčásti potomky této první vlny. Ti první, aby tu vůbec přežili ve zdraví, si museli vypracovat spoustu obranných mechanismů, naučit se přežívat v podstatě v hodně nepřátelském prostředí. Dnešní situace je toho více méně jen důsledkem. Mění se to ale jen u nejmladší generace. K nějaké větší integraci podle mne stejně ale nebude docházet, takže si na fotografie z nitra vietnamské komunity ještě počkáme. Pokud je ovšem nenafotí nějaký mladý vietnamský fotograf narozený v Čechách.

Libuše Jarcovjáková během vernisáže ve Fiducii.

Libuše Jarcovjáková během vernisáže ve Fiducii. (Foto: M. Popelář)

A musím se zeptat i na homosexuály a vaše legendární snímky z časů normalizace a z prostředí pražského T-klubu. Dnes je tahle komunita stále otevřenější, ovšem za komunismu ji estébáci evidovali v takzvaných „růžových seznamech“. Nebáli se tehdy homosexuálové, když jste je fotila?

Trvalo to dost dlouho, než jsem mohla vyrukovat s fotoaparátem. A navíc, víceméně jen při zvláštních příležitostech: plesy, karnevaly, posvícení, zkrátka všechno jiné než všední den. Do slavných pražských gay klubů, za normalizace se jim ale říkalo buzince a slovo gay nikdo neznal, jsem chodila téměř denně. Vystála jsem si důlek u baru, než jsem mohla začít fotit. A vždycky s bleskem, tak aby každý věděl, že fotografuju, a pokud nechtěl být fotografován, tak mi to dal najevo. A kvůli estébákům jsem tam nakonec i fotografovat přestala. Když v rámci vyšetřování nějaké vraždy přišli s požadavkem prohlédnout si fotografie z předchozího večera, znamenalo to pro mě konec. Od toho dne jsem tam už nikdy nefotografovala. A přesunula jsem se do Západního Berlína a začala žít novou etapu života.

V Západním Berlíně jste žila v převážně turecké čtvrti. Když už jsme narazili na ostravské Romy, jaký je rozdíl mezi tureckou a romskou mentalitou.

Podstatný rozdíl je v tom, že Turci mají zcela jinou kulturu i historii. Jeden rozdíl je ale podstatný. Za svůj život jsem potkala jen několik málo Romů, o kterých bych mohla říct, že projevovali nějaké – jakékoliv ambice, chuť něco dokázat. Turecký Kreuzberg, tedy čtvrť, v níž jsem žila, je ekonomicky silná. A infrastruktura je do značné míry turecká. Doktoři, pekaři, právníci, notáři, makléři i zelináři, to všechno vykonávají plně integrovaní Turci.

Pomalý vývoj u Romů tu ale je. Jistě se už nedá mluvit o tom, že by neexistovala žádná romská inteligence. Bohužel, stále se ale jedná o malé procento lidí. Sociální změny posledních dekád jsou pro většinu Romů těžko zvládnutelné, nutnost a schopnost postarat se sám o sebe je pro ně nová a nesmírně obtížná. Takže romská prosperita, jakou znám z tureckého Berlína, je v nedohlednu.

A kam máte namířeno s aparátem, až dokončíte fotografování demiurgů, tedy cyklus o starých bohémech?

 

Ten cyklus hned tak nedokončím. Už teď se pokouším pracovat s dalšími čtyřmi lidmi a doufám, že se mi poštěstí potkat ještě další. Nevíte o někom? Nebo čtenáři tohoto rozhovoru? Pokud ano, tak sem s nimi. Prahnu po setkání s dalšími skvělými lidmi!

LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ, DEMIURGOVÉ: PREVIEW, FOTOGRAFICKÁ GALERIE FIDUCIA, DO 24. ÚNORA.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.