Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Dušan Zakopal, nominovaný na Cenu ministerstva kultury: Ochotnické divadlo může být velmi kvalitní

Dušan Zakopal, nominovaný na Cenu ministerstva kultury: Ochotnické divadlo může být velmi kvalitní

11.2.2015 Divadlo

Ministerstvo kultury každoročně uděluje několik cen. Na letošní Cenu ministerstva kultury za celoživotní přínos amatérskému divadlu byl nominován bývalý ředitel ostravského Dopravního podniku a jinak také dlouholetý místopředseda Svazu českých divadelních ochotníků, ochotnický herec a režisér, také lektor a porotce divadelních soutěží Dušan Zakopal. O nominaci, ale především o divadle je rozhovor pro deník Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Dušan Zakopal byl nominován na Cenu ministerstva kultury.
Foto: Ladislav Vrchovský

Co říkáš na nominaci na Cenu ministerstva kultury?

No, ono to mělo proběhnout už v loňském roce, kdy mi bylo osmdesát. Je pravda, že nominace případně udělení ceny by pěkně zapadla do oslav mých osmdesátin, na druhé straně si myslím, že by se ceny neměly udělovat jubilantům v pokročilém věku. Pak to vypadá, že to lidé dostávají, aby se nějakého ocenění vůbec dožili.

Dostal ses sice do finále, ale nakonec bude ocenění uděleno Františku Zborníkovi…

Frantu Zborníka dobře znám a myslím si, že si tuto cenu rozhodně zaslouží. Kdyby to bylo na mě, tak bych proti Frantovi ani nekandidoval. On udělal pro české divadlo strašně moc.

Chtěl jsi být od dětství herec nebo režisér?

Můj otec snil o tom, že budu ekonom. Byl krejčím a myslel si, že budeme mít spolu firmu a že se budu starat o ty manažerské věci, jak se dneska říká. Proto mi nedal souhlas ke studiu na DAMU. Já jsem to ale přece jen zkusil. Nevzali mne. Údajně pro nedostatek talentu. Nechtěl jsem tehdy rodiče zarmoutit, a protože se v Praze otevírala Vysoká škola železniční a já jsem jakési technické sklony měl, přihlásil jsem se tam a byl jsem přijat. Samozřejmě jsem měl utajený cíl, že zdrhnu k divadlu. To se ale nelíbilo rodičům děvčete, se kterým jsem tehdy chodil. Říkali, že když už člověk něco studuje, má něco rozdělané, měl by studia dokončit a ne zdrhnout někam jinam. V průběhu studií jsem narazil na ochotnický soubor ve smíchovské vagónce. Viděl jsem, jak jsou dobří, a přitom neměli herecké vzdělání. To mne natolik nahlodalo, že už jsem se o DAMU přestal pokoušet.

Zahrál sis divadlo už jako student Vysoké školy železniční?

Narazil jsem na člověka, který se znal s Dalimilem Klapkou, ten pracoval se smíchovskými ochotníky, dal mi na něj kontakt, a tak jsem základy ochotnického herectví dostal právě tam. A dostal jsem i ponaučení. Třeba v inscenaci Jiráskovy Lucerny, kde jsem hrál vodníka, jsem si vymyslel, že vodník bude pro Haničku dirigovat koncert žab. Když toho bylo tak osm minut, tak mi režisér Jan Vojtíšek řekl: Ty si myslíš, že se Lucerna hraje kvůli vodníkovi? Uděláš to na dvacet vteřin. A tehdy jsem začal chápat, co je na divadle hlavní a co je vedlejší. Tedy ne to, co si myslí herci, přesvědčení, že jsou těmi hlavními, ale promyšlený režijní a dramaturgický záměr, o čem to má být.

Co tě přivedlo do Ostravy? A kde jsi jako ochotník v Ostravě začínal?

Můj otec v Ostravě pracoval jako horník. Na Jiráskově Hronově jsem v padesátých letech potkal dva Ostraváky, Miroslava Etzlera a Jaroslava Černého. Měl jsem ale už nakročeno do ostravského Dopravního podniku. A tihle dva lidi, zejména ale Mirek Etzler,  mne přesvědčili, abych přišel do divadelního souboru Vítkovických železáren. Samozřejmě, jak už to mezi divadelníky bývá, často dochází k revoltám mladších vůči starším, a tak jsme s několika kolegy po chvíli účinkování ve Vítkovicích odešli do souboru Hrušovských chemických závodů. Tam jsem poznal vynikajícího režiséra Aloise Müllera. Ten si mne občas bral i do svých televizních inscenací. Vzpomínám, že jsem si třeba zahrál i s panem Pivcem. Lojza často svoje nápady, které nemohl nebo nesměl uplatnit ve státním divadle, uplatňoval na ochotnickém jevišti. Hráli jsme Smočkovo Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho spolu s Bludištěm, které se hrává velice málo. Bludiště bylo výrazně protitotalitní, zakázali to hrát pohromadě i pražskému Činohernímu klubu.

Zahrál sis s Janem Pivcem, tím se může pochlubit málokterý ochotník…

Hrál jsem hrbatého sluhu v inscenaci hry Rembrandt, Jan Pivec hrál hlavní roli, jeho ženu hrála Johanna Tesařová.  Pan Pivec mne tehdy pěkně seřval. Aby byl vůbec ochoten se mnou jít na jeviště, museli mne vydávat za profesionálního herce, za člena Divadla Petra Bezruče. Jan Pivec se na mne podíval, a povídá: Jak může herec nosit vousy? Kde je jeho mimika obličeje? Když herec potřebuje nějaké dlouhé vousy nalepit, tak to nejde nalepit na ty opravdové vousy! Měl byste se okamžitě oholit! No, sprdnul mne jaksepatří. Ale on sprdával všechny. Všichni jsme podle něj špatně a škaredě mluvili. Já řekl jednu větu a on ji rozcupoval skoro na slabiky a několik minut dokazoval, jak špatně a škaredě mluvím…

Zahrál sis i na dalších profesionálních scénách?

Ano. Třeba v Komorní scéně Aréna.

Zkusme vyjmenovat všechny soubory, ve kterých jsi hrál…

Začínal jsem jako dítě na jevišti v Želechovicích u Zlína. Pak to byl zlínský ochotnický soubor na vysoké škole a potom přišla Ostrava. Napřed hostovačka v nějakém hornickém divadle, následovaly  Vítkovice, pak Hrušov, zase zpět Vítkovice, respektive soubor Impuls při Domě kultury Vítkovic, soubor Jitřenka v porubském Domě kultury OKD, Bílé divadlo a Aureko.

dzakopal

Zleva Ivan Dejmal, Dušan Zakopal, Albert Čuba a René Šmotek v inscenaci Nebožtíci na bále (Komorní scéna Aréna). Foto: Archiv

 

Tohle všechno bys asi nemohl dělat bez podpory své manželky Evy …

To je pravda. My jsme se poznali skrze divadlo. Ve Zlíně. Eva hrála v jedné inscenaci místních zlínských ochotníků. Šel jsem se podívat k nim na zkoušku.  Eva pak se mnou hrála téměř ve všech souborech, kde jsem působil. Na jevišti to začínalo velmi poeticky. V Tylově Tvrdohlavé ženě jsem hrál Pěnkavu, Eva představovala Terezku a já ji tam nosil na rukou. Vývoj šel dál, a ve Veselohře na mostě, kterou jsme dávali v Hrušově, jsem hrál Chmelaře a moje žena Chmelařku. A tam už mne fackovala, pěkných pár facek jsem dostal. Oblouk manželského vztahu na jevišti se tím uzavřel, naše manželství skutečné ale trvá dodnes.

Jak bys definoval rozdíl mezi ochotnickým a profesionálním divadlem?

Rozhodně není v kvalitě. Mnohá amatérská představení jsou mnohem kvalitnější než některá představení profesionálních divadelníků. Myslím, že ten rozdíl je hlavně ve svobodě. Ve volnosti výběru. Nikdy jsem nepodporoval kopírování profíků na ochotnických jevištích. Ochotníci jsou tady od toho, aby přinášeli sami sebe na trh. Včetně vlastní kreativity a tvořivosti. Samozřejmě, divadelní amatér někdy řekne: Tohle já hrát nebudu. Mne to samozřejmě s odpuštěním sere. Ale ten ochotník na to má právo. V tom je jeho svoboda. Nechce se v něčem angažovat, tak to prostě nedělá. Tohle také respektuji.

Působíš v rámci amatérského divadla v České republice také jako organizátor a lektor…

Ano. Byl jsem u zrodu seminářů SČDO na Jiráskově Hronově. Zakládal jsem semináře na celostátní přehlídce venkovských divadel ve Vysokém nad Jizerou. Organizoval jsem semináře s Peterem Scherhauferem, který byl velmi výraznou osobností jako česko-slovenský režisér, pedagog, scénárista a teoretik, známý především z působení v brněnském divadle Husa na provázku. Doufám, že i moje lektorská práce v porotách nejrůznějších přehlídek také něco přináší. Díky praxi, kterou mám coby herec i režisér. Zrovna v loňském roce za mnou přišla jedna ochotnická herečka na celostátní přehlídce jednoaktových her s gratulací za hereckou cenu, kterou jsem tam dostal, a povídá: To je dobře, že vás lidé vidí i hrát. Na jedné straně je sprdáváte coby lektor a na druhé straně když vylezete na jeviště, je vidět, že to umíte.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.