Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Janáčkova filharmonie opět ukázala, že na cestě k modernosti dělá pokroky

Janáčkova filharmonie opět ukázala, že na cestě k modernosti dělá pokroky

17.4.2015 Hudba

Jeden z posledních abonentních koncertů letošní koncertní sezóny opět podtrhl vynikající postavení Janáčkovy filharmonie mezi elitními českými orchestry. Vyvážený večer zaujal svou dramaturgií, postavenou na dvou dílech autorů 20. století – v druhé půli pak exceloval houslista Ivan Ženatý, který spolu s dirigentem Leošem Svárovským a ostravskými filharmoniky vytvořil příjemnou atmosféru celého večera.

Zvětšit obrázek

Houslista Ivan Ženatý během koncertu s Janáčkovou filharmonií.
Foto: JFO

Když jsem před pár měsíci navštívil koncert ve Zlíně, zaznělo na něm Messagio současné skladatelky Sylvie Bodorové. Messagio (Poselství) je koncert pro housle a orchestr, který pochází z roku 1989. Bodorová v roce 2013 koncert na přání houslisty Ivana Ženatého instrumentovala pro komorní orchestr a v této podobě zazněl i ve čtvrtek v Ostravě.

Messagio má charakter osobní umělecké výpovědi: říká něco o stavu mysli autorky v určité době a vcelku brilantním způsobem využívá různé kompoziční techniky. Ale to nejpodstatnější: nijak nesnižuje roli melodie jako nositele hudební myšlenky. Nevadí, že melodie je někdy podepřena velmi jednoduchou harmonií. Nevadí ani, že jistá melodická linka ve střední části evokuje nápadně hlavní téma Prokofjevovy opery Ohnivý anděl (a možná to je záměr, kdo ví!).

Skladba ve svém celku působí jako koherentní struktura, která je na ploše necelých dvaceti minut schopna doslova vtáhnout do děje, zaujmout a zanechat dojem. To vše bez znalosti moderních skladatelských technik. A to je v soudobé hudbě výsledek k nezaplacení! Není totiž nic jednoduššího, než se zaštítit poučkami ortodoxních vynálezců zvuku, jejichž význam je přeneseně řečeno asi tentýž jako význam stejnosměrného proudu ve srovnání se střídavým, a vytvořit z negací základních konstant hudebního výrazu zdání nového životného směru. Sylvie Bodorová, ačkoli má všechny techniky soudobé hudby v malíčku, má něco navíc: instinkt. A ten je v hudbě mnohdy víc než touha být originální. Proto její Messagio zaujalo i v Ostravě intenzitou výrazu a sdělností, která nebyla nijak laciná.

Janáčkova filharmonie podala v Messagiu velmi dobrý výkon podepřený vynikajícím nastudováním dirigenta Leoše Svárovského. Houslista Ivan Ženatý nenechal nikoho z přítomných na pochybách, že se jedná o jednoho z nejlepších interpretů současnosti.

Bohuslav Martinů jeho pád a vzestup. A to doslova. Toccata e due canzoni z roku 1946 je orchestrální triptych složený z úvodní motorické Toccaty a dvou Canzon. Kompozici Martinů dokončil po těžkém úrazu způsobeném pádem z terasy. Vynikající skladba, kterou jsem dosud neslyšel, pro mne osobně byla malým zjevením. Nejvíce na mne zapůsobila Canzone č. 1. Andante moderato, jehož hudba je nesmírně působivá: úvodní téma v klavíru v sobě skrývá nedefinovatelné tajemství. Následná lyrická část ve smyčcích je poznamenána hlubokým smutkem. Nastudování Toccaty e due canzoni bylo velmi přesvědčivé. Janáčkova filharmonie zahrála Martinů precizně. Ocenit je zapotřebí také vynikající výkon klavíristy Alexandra Starého, který v nijak bezvýznamném klavírním partu prokázal citlivou i zkušenou erudici.

Začínám nabývat dojmu, že vše, nač poličský rodák z věže Sv. Jakuba sáhl, bylo zkrátka požehnané. Neznám nikoho v české hudbě 20. století, jehož hudební výraz je tak nedefinovatelně český a přitom naprosto originální! Přitom u Martinů se nejedná se o citace lidových písní – pracuje s vlastním bohatým melodickým fondem. Ryzí hudebnost Martinů je něco jako hudební stopa, kterou skladatel intuitivně cítil a tušil. Hudební stopa domova je otištěna ve většině jeho skladeb, ať už byl kdekoli. Kolik skladatelů mělo tento dar?!

Finále patřilo Ivanu Ženatému, Leoši Svárovskému a Janáčkově filharmonii. V Houslovém koncertu D – dur Ludwiga van Beethovena dostali rovnost příležitostí všichni zmínění protagonisté. Beethoven napsal sólový part houslí osobitě: nijak nehýří technickými finesami. Je úsporný, s široce vyklenutou melodií. Dlouhý orchestrální úvod v první větě nenechal Ivana Ženatého chladným. S elitním houslistou Beethovenova hudba tak dlouho lomcovala, až neodolal a začal hrát orchestrální part prvních houslí se smyčcovou skupinou!

Sympatické gesto mělo pokračování i v dalším průběhu první věty. Nástup sólového partu houslí v oktávových sekvencích byl sice poznamenán intonační kolísavostí, ale tyto drobné nuance vyvážil noblesní sametový tón, kterým Ženatý přirozeně disponuje. Larghetto už zastihlo houslového mistra v dokonalé jistotě a Rondo zvedlo posluchače ze sedadel.

Po kratičkém přídavku, který si posluchači svým potleskem vyžádali, bylo zřejmé, že kombinace Bodorová – Martinů – Beethoven – Ženatý – Svárovský má v Ostravě dveře dokořán otevřené. A myslím, že zmínění, ať už živí, či už jen znějící, budou hrou Janáčkovy filharmonie potěšeni.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.