Liška Bystrouška se vrátila na Hukvaldy. Zatím jen v podání studentů Fakulty umění

Leoš Janáček v případě vzniku své „nejlyričtější“ opery vděčil několika okolnostem. Předně své čtenářské vášni – po dlouhá léta byl pravidelným odběratelem Lidových novin, kde za první republiky přispívali Karel Čapek, Josef Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček, Edvard Valenta, Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, ale i prezidenti Masaryk a Beneš. Zde také narazil na příběh o lišce Bystroušce z pera Rudolfa Těsnohlídka (jméno lišky vzniklo omylem, původní Bystronožku zkomolil sazeč při tisku, a tak už to zůstalo).

Zajímavé na tom je, že Těsnohlídek příběh vytvořil zpočátku s nevolí na základě kreseb malíře Stanislava Lolka. Humornou taškařici objevil náhodně v ateliéru pražského malíře Lolka redaktor Lidovek Bohumil Markalous (známý pod literárním pseudonymem Jaromír John), který pro svůj list hledal vhodný obrázkový materiál. Janáčkova hudba je tedy svéráznou inspirací inspirace, kdy obraz vyvolá v život vyprávění a příběh v obrazech hudba povýší na strhující umělecké dílo, jež obsáhne všechny předešlé složky ve výsostně osobitém tvůrčím projevu. Což se hukvaldskému rodákovi povedlo nebývalou měrou.

Janáček komponoval Bystroušku svým příznačným stylem: dílo zrálo v jeho mysli několik let, dokončeno bylo v roce 1923, premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Brně 6. listopadu 1924. Příhody lišky Bystroušky jsou svrchovaně originální operou konfrontující svět zvířat a lidí, současně jsou však také operou „pozoruhodných konfigurací jazykových vrstev“. Nářečí z místa děje (Bílovice u Brna), obecná čeština s příměsí brněnské hantýrky a „hyperkorektní“ čeština při námluvách Lišky a Lišáka. Pozoruhodná sonornost a řada impresionistických témbrů činí z partitury Bystroušky jedno z nejpopulárnějších Janáčkových děl, z toho důvodu žije samostatně také suita z této opery. Samozřejmě, že také v tomto díle geniální autor uplatnil nápěvkovou mluvu, metodu montáže a sčasování – v dokonalém poměru všech výrazových složek.

Z nedělního uvedení Příhod lišky Bystroušky na Hukvaldech. (Foto: Werner Ullmann)

Liška Bystrouška se na Hukvaldech musela schovat před nepřízní počasí do místní školy. Nebyla to však žádná citelná ztráta. Škola je místo, kde rovněž vládne janáčkovský genius loci – celý interiér zdobí obrazy rychaltického malíře Antonína Kroči, jehož abstraktně expresivní plátna tvoří zajímavou paralelu k architektonicky poměrně fádní budově.

Hudební nastudování Jakuba Žídka bylo projevem pečlivého a podrobného přístupu k partituře. Žídek představil hudební rovinu opery s akcentem na barvu, souhru a přesnost nástupů. Orchestr Fakulty umění musel nahradit chybějící harfu a celestu keyboardem, přesto výsledný zvuk nebyl nijak zvlášť dehonestován.

Hudebníci si s Liškou poradili dobře – dechové nástroje, smyčce a perkuse byly adekvátní standardním profesionálním výkonům (v orchestru nepůsobí žádní zelenáči, například bicí nástroje výborně obsloužil člen ostravské filharmonie František Škrla).

V hlavních rolích se při třetím provedení představili Michal Onufer (revírník), Soňa Jungová (revírníková), komicky dobře disponovaný Rudolf Medňanský (rechtor a komár), Vlastimil Škoda (farář a jezevec) a zejména skvělá Veronika Holbová (Bystrouška) a Natália Flórová  (Lišák Zlatohříbek).

Natálie Flórová jako lišák (vlevo) a Veronika Holbová jako Bystrouška. (Foto: Werner Ullmann)

Obsazení se projevilo jako velmi zdařilé, aktérům se podařilo zdárně podtrhnout zejména komickou stránku díla v četných mimických a gestických kreacích ilustrujících zvířátka, Bystrouška Veroniky Holbové zaujala rovněž pěveckou úrovní. Někteří účinkující bohužel nebyli dynamicky dostatečně důrazní a jejich zpěv „nepřešel“ přes orchestr sedící přímo pod pódiem.

Podstatné je, že Operní studio Fakulty umění náročnou Janáčkovu operu prezentovalo jako uvěřitelné dílo s panteistickou myšlenkou o nekonečném koloběhu života, který smrtí vstupuje do našich potomků a přelévá se nezadržitelně dál. Pěvečtí interpreti se také zdatně vypořádali s náročnou mluvou libreta, které Janáček upravil podle Těsnohlídkovy předlohy s jeho příznačným nadáním pro zvýraznění dramatické a komické linie a naopak, odstraněním přebytečných dějových partií původní předlohy (politická satira).

Rudolf Medňanský v Příhodách lišky Bystroušky. (Foto: Werner Ullmann)

Oslovila mne i simplifikovaná scéna s minimem dekorací, jež přesto nepůsobila dojmem „prázdné hmoty“. Díky skvělým hereckým výkonům, jednoduché, avšak přesto účel plnící choreografii, maskám a zejména samotným interpretům, se prostředí opery zdálo plně koncízní. Mladí členové operního studia ztvárnili své role s obrovskou vervou, s upřímným nasazením a to, že některé pěvecké výkony nezazněly s plnou přesvědčivostí, jim na autenticitě a oboustranném prožitku nijak neubralo.

Zmíněné aspekty jevištního ztvárnění by se neobešly bez zdařilé režie Tomáše Surého, který z mladých umělců vykřesal, co se dalo. Výborně vystihl, k čemu mají jednotliví protagonisté předpoklady, a podpořil jejich osobnostní dispozice vskutku báječně. Výsledný dojem činí z díla nikoli školní představení, nýbrž operní inscenaci, která je schopna s minimem realizačních prostředků podat impozantní výkon.

Z hukvaldského představení ostravské inscenace Příhody lišky Bystroušky. (Foto: W. Ullmann)

Zaplněná hukvaldská škola, skvělé Kročovy obrazy, kupa dětí v publiku, které (ač předškolního věku) sledovaly inscenaci se soustředěným zájmem, svědčí o všem. Příhody lišky Bystroušky na Hukvaldech vytvořily báječný most mezi dospělými a dětmi, mezi uměním a humorem, mezi současností a nadčasovou platností. Vše nejlépe dokumentuje výrok mého tříletého syna, který po skončení opery vyslovil imperativ: Tatínku, já to chci ještě, ale od začátku!