Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Nová dramaturgyně opery NDM Eva Mikulášková: Tři přání jsou pro nás křest ohněm

Nová dramaturgyně opery NDM Eva Mikulášková: Tři přání jsou pro nás křest ohněm

13.10.2015 Divadlo

První premiérou Národního divadla moravskoslezského v této sezóně bude ve čtvrtek nové nastudování díla Bohuslava Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života. Deník Ostravan.cz si krátce před premiérou opery, která bude uvedena v rámci řady Operní hity 20. století, povídal s novou dramaturgyní operního souboru NDM Evou Mikuláškovou.

Zvětšit obrázek

Nové tváře ve vedení opery NDM: hudební ředitel Jakub Klecker a dramaturgyně Eva Mikulášková.
Foto: Martin Popelář

Blíží se očekávaná premiéra opery-filmu Bohuslava Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života. Předpokládám, že máte tohoto díla plné uši i hlavu…

Je to nádherná náročná práce a pro nás všechny takový velký křest ohněm. Nikdo z nás se ještě ani na chvilku nezastavil. Pro mě to znamenalo vše domluvit, dojednat a stát si za svým cílem, dokumentovat, propagovat a vypracovat program, který byl pro mě velice náročný především kompletací libreta… a hlavně také i ve tři ráno kladně odpovědět na telefonát svého nejmilejšího šéfa, kdy zaznívalo jenom: „Žiješ?“

Ve zkušebním procesu nás nesmírně nabíjí energie mladého týmu sólistů, se kterým zažíváme výbuchy smíchu, tvořivou práci i inspirativní společné debaty. Takový tým je unikátem, práce se pak stává zábavou a budují se krásné kamarádské vztahy.

Když jezdím na koloběžce do divadla nebo chodím se psem na procházku do Husova sadu, obvykle mi hlavou běží úryvky typu „pojď do zahrádky rajské“, „v oku Dinah“, „plula loď“, „plavče ubohý“ atd. To je tak ale vždycky, věrně si pamatuji, že jsem si pokaždé zpívala a předříkávala texty v průběhu těch šesti zkušebních týdnů – i v případě například Straussovy Elektry, což vás jemně dohání k šílenství (smích).

Vysvětlete mi, čím splňují Tři přání charakteristiku „operního hitu“? Titul byl uveden celosvětově jen několikrát a při vůbec prvním uvedení v Brně se neudržel na repertoáru ani celý kalendářní rok.

Tři přání byly poprvé uvedeny na prknech Státního divadla v Brně (1971) zásluhou vynikajícího dirigenta Václava Noska, který dbal především na uvádění děl Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Ve světové premiéře za jeho působení Brno uvedlo jak Martinů operní jednoaktovku Slzy nože, tak poprvé scénicky Ženitbu a poprvé v Česku druhou verzi Řeckých pašijí. Důsledně sestavoval nesmírně progresivní dramaturgii se zaměřením na uvádění děl 20. století (Bergův Vojcek a Lulu, Prokofjevův Ohnivý anděl ad.), která je dnes srovnatelná např. s vídeňským Theater an der Wien, nebo berlínskou Staatsoper Unter den Linden. Dovolím si Vás poopravit, Tři přání v režii Evalda Schorma se v Brně udržela od 16. června 1971 do 17. února 1973, tedy přes 15 „hracích“ měsíců. V pražském uvedení (1990, Jan Štych, Zdeněk Kaloč) se udržela na repertoáru čtrnáctkrát během jedné sezony.

„Operní hit“, to je spojení slov, které evokuje spíše La traviatu nežli opery 20. století, přesto jasně cítíme, že je pár desítek oper 20. století – a v tomto smyslu se nese i řada „operní hity 20. století“ – které stojí za velkou pozornost publika a snažíme se je tímto podtitulem přiblížit klasickému divákovi. V minulé sezoně to byl Ohnivý anděl, na příští sezonu chystáme Brittenova Petera Grimese. Tři přání byla uváděna celosvětově jen několikrát hlavně kvůli své technické náročnosti (nahrávání, filmové projekce, mluvené i zpívané pasáže, jazzový vokální kvartet, netradiční obsazení orchestru atd.) a já pevně věřím, že je to jedno z děl, které by se mělo zařadit do skupiny tzv. operních hitů.

Jak byste charakterizovala hudbu Martinů v pařížském období, kdy tato opera vznikla?

Pařížské období Bohuslava Martinů je širokým pojmem, který je ohraničen jeho příchodem roku 1923 a trvá po sedmnáct let. Pokud se ale zaměříme na konec dvacátých let, důležitými operními mezníky, jsou právě již zmíněné Slzy nože (1928) a Tři přání (1929), kdy byl strháván jak Stravinským a Pařížskou šestkou, kteří nastolovali nový styl melodiky, popření harmonie i ohromný vzrůst rytmické stránky, tak také modifikací importovaného amerického jazzu. Jak sám Martinů napsal: „Za zvuku džezbendu otevřelo se pole spoustě bizarních nápadů které byly vedeny drsnou rukou a schylovaly přímo ke karikatuře, grotesce. Tak povstaly ony foxtroty a různé jiné varianty, převážně rytmické, které vyvolávají atmosféru baru, music- hallu, tanečních síní. Účinky džezbendu a jeho objevení není náhodné v této době se zmnoženou činností, spěchem a zvýšeným rytmem. Je to jeden z požadavků současného chtění. Nepřetržitý tep malých not džezbendu, tato jednotnost v chaosu rytmů zachycuje prudkost a nervóznost doby a není divu, že téměř všichni mladí vzali tento projev za svůj. V tom ohledu vykonal džezbend svoji úlohu, zvláště ve Francii, zbaviv melodii onoho sentimentalismu, vrhnul se však na cestu přímo opačnou přílišným akcentováním rytmu” (1925).

Ve Třech přáních jako v tzv. “časové opeře” se proto objevují chytlavé taneční „šlágry“ na hranici dnešního muzikálu (např. písně Černošky Dinah, tango, valčík, námořnická píseň plavce…) hned vedle až neoklasicistních a velkých symfonických ploch (Odjezd).

Martinů v této opeře využívá i filmové prvky. To musel být ve své době ojedinělý nápad…

Martinů složil před touto operou-filmem hudbu k pěti němým filmům (1922–35) a pracoval s filmem již v předchozích dílech, kdy v roce 1925 zkomponoval klavírní cyklus Film v miniatuře a dále balet Natáčí se (1927). Domnívám se z úryvku z jeho korespondence, že se vždy snažil objevit zvláštní zasazení pro každé ze svých děl (rozhlasové a televizní opery, opera-balet ad.), inspirován zřejmě vzrušením moderní společnosti, která byla fascinována novými technickými vynálezy. V úryvku Tří přání je to citelné: „Jen si pomyslete, taková víla, to je jistě hezčí nežli gramofon, motocykl nebo rádiový aparát.” Osobně si nedokážu představit, jak by dílo v roce 1929 bylo realizováno, a to právě díky jeho technické náročnosti. Dané je to také tím, že Martinů za svého života Tři přání neslyšel, a tak dílo ani neupravoval pro běžný provoz.

Libreto napsal dadaistický básník Georges Ribemont-Dessaignes. Čím tento umělec zaujal Martinů, že došlo k opakované spolupráci?

Paříž byla tehdy uměleckým centrem, kde se setkávala ta nejvýznamnější hnutí v podstatě v jedné kavárně. Mladý Martinů byl uchvácený právě těmito dvěma literárními styly, dada a surrealismem, jak v osobě Ribemonta-Dessaignese (Slzy nože, Tři přání, Den dobročinnosti), tak později Georgese Neveuxe (Julietta, Ariadna). Vzhledem k tomu, že jsem se s texty všech čtyř oper seznámila v průběhu svého studia poměrně podrobně, je mi tento „všepopírající“, hravý a snový svět dokonale blízký a směle si dovolím říct, že by právě bez těchto textů díla neměla svůj půvab a působivost. Text je zde jednoduše nesmírně podstatný!

IMG_9405

Eva Mikulášková na Ústavu hudební vědy FF MU v Brně. (Foto: K. Mikešková)

Tři přání jsou svéráznou kombinací pohádky s motivy velkoměsta. Jaké pohádkové motivy Martinů v opeře využil?

Pohádkové motivy, to je otázka! Objevuje se víla, kterou lovec chytí do vlčí pasti, přinese ji domů své manželce, a protože ji ti dva nechtějí pustit zpátky „do říše snů a víl“, přislíbí jim splnit tři přání za to, když ji pustí. Základní premisa je vlastně podobná jako u vtipů se zlatou rybičkou. Jenže tahle rybička je dosti dravá a ukazuje jim „čelisti osudu“ tím, že jejich přání sice z donucení vyplní, ale naprosto se jim tím vysměje. Objevuje se také zvláštní les, kde se vyskytují květiny, které se podobají ženám, tygr, havrani, později zlatí ptáci, kteří krouží nad lodí, která zúčastněné veze na Zlatý ostrov. Pohádkově příběh vlastně končí jakýmsi happy endem pro Indolendu a Adolfa.

Nemyslím si, že je ale označení „pohádkový“ vlastně příznačné. V textu už se začíná míchat civilismus a dada právě se snovostí, cynismus i výsměch „starým stylům“ romantismu, stejně jako Freudově psychoanalýze. To je ale text, Martinů hudební „pohádkové motivy“ vlastně nejsou vůbec tradiční, pro mě je náznakem něčeho nadpozemského v partituře vlastně flexaton.

Proč uvádíte dílo v českém překladu Václava Renče? Původní znění skladatele přece počítalo s francouzštinou…

Logicky a funkčně jsme se rozhodli uvést dílo v češtině, a to z toho důvodu, že se v rychlém tempu střídají zpěvní i mluvené (činoherní) pasáže. Protagonistům by se sice lépe zpíval francouzsky zvonivý text, ale byli by odcizeni od peprných vyjádření typu „herko stará, táhni k čertu“, stejně jako publikum čtením titulků.

Dle mého názoru vlastně komedie nebo příběh s komickými prvky bez plného vnitřního porozumění nefunguje. Tento můj názor prohlubuje i nově dodaný český překlad Lazebníka sevillského Jaromíra Nohavici, který je přizpůsobený běžné hovorové mluvě a tím samozřejmě velice aktuální. Použijeme jej jak v chystaném jarním koncertu, tak v inscenaci v sezoně 2016/2017. A já se na tuto práci velice těším.

Hudba této opery je výborným dobovým dokumentem a je výrazně ovlivněna jazzem. Byl by Martinů uvěřitelný jazzman?

Nejde o to, jestli by byl Martinů dobrým jazzmanem, nepokoušel se o to. V opeře citlivě užívá jazzové prvky, které se Evropě nenuceně vžíraly do morků kostí. Používá je jak v instrumentaci (saxofony, klavír, perkuse…), tak v motivech, které jsou nesmírně taneční, rychle zapamatovatelné a objevují se jako „leitmotivy“. Absolutně korespondují se zvuky linoucími se z gramofonu, tančírny a kabaretu konce 20. let. V unikátním vokálním kvartetu jako byste slyšeli Havelkovy Melody Makers!

DSC_4713

Eva Mikulášková a hudební ředitel opery J. Klecker v hledišti Divadla A. Dvořáka. (Foto: M. Popelář)

Hudebního nastudování se ujal Jakub Klecker, který v minulosti připravil také Martinů Ariadnu v režii ROCCa. Bude systematické provádění oper Bohuslava Martinů v Ostravě pokračovat i v budoucnu?

Jakub Klecker uváděl většinu Martinů děl na česká jeviště v posledních letech – ještě na jaře velice úspěšně Hry o Marii v Brně. Jak sám říká, Tři přání jsou jeho nejsložitějším nastudováním přesto, že ve Hrách například řídil zároveň tři sbory, orchestr, pěvce a ještě hudebníky a pěvce za scénou (pro mě nepředstavitelné, musela bych být asi chobotnicí!). Zde se jako dirigent utkal s nahráváním orchestru i jednotlivých sólistů (Tomáš Savka) na „gramofonovou desku“ a na podklady k videoprojekcím, stejně jako hudební ředitel opery s vhodným obsazením sólistů, kteří musí být i vynikajícími herci.

Každopádně zde v Ostravě se uvedla od roku 2000 již čtyři díla Martinů, a to Divadlo za branou, Řecké pašije, vámi zmíněná Ariadna a také Mirandolina. Uvidíme, jestli další sezóny přinesou některé jednoaktovky Martinů. Na nejslavnější Juliettu zatím nemyslíme, v březnu 2016 ji totiž uvede pražské Národní divadlo.

Režie Tří přání je v rukou zkušeného Jiřího Nekvasila, který opery Martinů již několikrát úspěšně inscenoval. Sešel se dle vašeho názoru na realizaci tohoto díla dobrý tým?

Tandem Dvořák-Nekvasil inscenoval Tři přání již před několika lety v německém Rostocku. Naše inscenace je ovšem vystavěna jinak a věřím, že by tak technicky náročnou operu, kde se na sebe mnohdy i vrství rozličné videoprojekce čtyř různých výtvarníků, málokdo zvládl. Pracuje se se dvěma projektory, klasickou animací i speciálním live snímáním scény, do které je promítáno. Pan režisér Nekvasil musel nejen režírovat dění na jevišti, ale napsat i scénář právě k těmto všem projekcím. Velice se mi líbí kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové, která se snažila své výtvarné pojetí módy 20. let okořenit o zvláštní líčení i proměny filmový herec-role (např. Nina Valencia-Indolenda).

IMG_8831

Eva Mikulášková ve školní lavici jako interní doktorandka brněnské muzikologie. (Foto: K. Mikešková)

Jak byste jednou větou pozvala čtenáře Ostravanu.cz na tuto filmovou operu?

Vůně a vzdech roztančené Paříže konce dvacátých let… (do)přejte si VELKOU PODÍVANOU!

Máte s ohledem na premiéru Tří přání, která je vaší první dramaturgickou prací v Ostravě, svá tři přání? Prozraďte je čtenářům…

Popravdě řečeno, v natáčení audiospotu k opeře-filmu jsem byla já tou „vílou“, která měla vyplnit poslední třetí přání Justeovi. To mi vyhovovalo, raději dávám, než přijímám. Ale má tři přání, aby to nevyznělo jako klišé:

1) místo bohatství bych raději přijala bohatství ducha, nežli to hmotné (i když je divadelní plat mizerný).
2) místo mládí bych si ve svých téměř 26 letech raději přála „mladé“ nosné nápady, progresívní přístup a vnímavé publikum, takové tři v jednom.
3) místo být milována není jiné místo… milovat a být milována, ale to si musí člověk také zasloužit a opečovávat, tedy dvě v jednom.

Jak se na to dívám, já jsem byla vždycky náročná, mně tři přání nestačí! (smích) Každý den si přeju víc a víc, a to mě popohání kupředu.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.