Štěrkovna Open Music

Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Ostravská inscenace Tří přání Bohuslava Martinů nabízí fascinující spektákl filmu na divadle

Ostravská inscenace Tří přání Bohuslava Martinů nabízí fascinující spektákl filmu na divadle

16.10.2015 Divadlo

Premiéra nové inscenace opery Bohuslava Martinů se konala ve čtvrtek večer v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V režii Jiřího Nekvasila a hudebním nastudování Jakuba Kleckera představil ostravský soubor nevšední dílo s ambicemi stát se operním hitem. Povedlo se jim to? Odpověď zní ano!

Lucie Kašpárková a Jorge Garza v představení opery Tři přání. Zvětšit obrázek

Lucie Kašpárková a Jorge Garza v představení opery Tři přání.
Foto: Martin Popelář

V pořadí třetí operní dílo slavného českého rodáka ze svatojakubské věže v Poličce zaznělo v Ostravě vůbec poprvé. Světová premiéra Tří přání se uskutečnila v roce 1971 v Brně, libreto dadaisty Georgese Ribemonta-Dessaignes převedl tři roky před svou smrtí do češtiny katolický básník Václav Renč. A překlad – jak ukázala první ostravská premiéra – je to skutečně znamenitý. Stejně jako obdivuhodná opera Martinů, jehož fantazie se v díle rozlétla po různých uměleckých žánrech (film, imaginace, jazz, muzikál, voiceband) a dala vytrysknout dílu, jaké patrně nemá ve světové operní literatuře obdoby.

Tři přání jsou svébytnou parafrází na klasický literární model: pohádková postava – obvykle to bývá nadpřirozená bytost (džin) nebo personifikované zvíře (rybka, labuť) – je lapena člověkem a za propuštění na svobodu musí splnit tři přání. Martinů přišel do Paříže konce 20. let 20. století, tedy v době, kdy město bylo průsečíkem a křižovatkou umění a umělců všech možných stylů a konfesí. Jako moderně smýšlející člověk měl již z dřívějších let osobní zkušenost s filmovou tvorbou a estetikou hudební skupiny zvané Pařížská šestka. Dokladem je jeho půvabný komorní cyklus Film v miniatuře, který vytvořil v roce 1925, tedy tři roky před naší operou.

Tři přání zajímavě propojují svět filmu a surrealistické vize s realitou. Hudební prostředky k vyjádření zvláštní atmosféry jsou skutečně ojedinělé: v opeře slyšíme bendžo, saxofony, vokální jazzový kvartet, flexaton, v mnoha jednáních převažuje jazzová harmonie či hutná symfonická stavba. Filmové prostředky užívají rychlé střihové proměny domu v přepychový palác, filmové dotáčky, záběry kamerou z různých stran apod. Martinů nasvěcuje prostor také zadním plánem – na němž probíhá projekce. Několikanásobným snímáním děje na jevišti se nešlo ubránit dojmu až mikroskopické introspekce do jednání a charakterů postav, která odhalila jejich duševní vyprázdněnost, znuděnost, bezvýchodnost a přesycenou atmosféru doby.

josef-skarka

Josef Škarka v opeře Tři přání. (Foto: Martin Popelář)

Opera začíná prologem, který nás přivádí do filmového studia těsně před natáčením filmu Tři přání. Kamera, klapka a začíná první dějství, které nás vtipným řešením (z hloubi jeviště se pozvolna přibližuje postel s široce rozevřenýma nohama) přesune rovnou do manželské ložnice pana Justa a jeho ženy Indolendy. Postelová scéna probuzení manželů patří k nejvtipnějším sekvencím opery, a to zejména díky Justovi (Josef Škarka), jehož rošťácké popichování manželky má své nenucené, chlapské kouzlo. Indolendě (Lucie Kašpárková) se zdál podivný sen, navíc zjišťuje, že její služce Adelaidě (Lucie Hilscherová) se zdál úplně totožný. Juste odchází na lov, kde spatřuje podivná zvířata bizarních barev a rozměrů, která připomínají filmovou estetiku Davida Lynche: jsou znepokojivá a tajemná, Juste však neztrácí rozvahu.

Později najde vílu (Jana Hrochová) chycenou v pasti. Odvádí ji sebou domů, víla prosí o propuštění a slibuje splnit tři přání. Indolenda vyslovuje první přání: „Chci být bohatá“!. Filmová technika proměňuje dům v honosný palác, mladý bratranec Indolendy Adolf (Jorge Garza) se snoubenkou Eblouie (Eva Dřízgová-Jirušová) dostávají od Víly zlatý zámek na Zlatém ostrově.

Druhé dějství překvapuje svěžestí nápadů: výborná je scéna s námořníky a kapitánem (Roman Vlkovič), vrcholem druhého dějství je ztroskotání na pustém ostrově. Zde se Adolf setkává s černošskou kanibalkou Dinah (Veronika Holbová), která neskrývá své živočišné, okatě dvojsmyslné choutky. Druhé přání Justeho zní, aby jeho žena omládla. Nápad se mu však vymstí, protože jeho manželka se zhlédne v Adolfovi, s nímž jej podvádí. Třetí přání vysloví  Juste, který se koketováním své ženy s Adolfem cítí zhrzený a opuštěný. Juste si přeje „být milován.“ V tu chvíli s ním na pódiu je pouze Adolfem opuštěná Eblouie, která se do něj vášnivě zamiluje. Když zjišťuje, že její cit není opětován, v amoku Justeho zabije. Ten umírá se skvělou větou na rtech: „Jak je ten život těžký!“

garza-holbova

Jorge Garza a Veronika Holbová v inscenaci Tři přání. (Foto: Martin Popelář)

Třetí dějství je nejdynamičtější a vizuálně nejúchvatnější částí opery. Film je dotočen, vracíme se do reality. Diváci (a také návštěvníci premiéry) jsou účastníky premiéry filmu Tři přání. Ve zkrácené verzi se promítá film, který přináší nejdůležitější momenty děje v typicky komickém zrychleném sledu scén, které střídají titulky s dějem. Během promítání se Indolenda domlouvá s Adolfem na společném útěku. Jejich cestu za štěstím hudebně vyjadřuje symfonicky hutná část nazvaná Odjezd, která patří k hudebně nejpůsobivějším pasážím díla.

Epilog, který se odehrává v baru, je ukázkou povrchního veselí, které nemůže zamaskovat duševní vyprázdněnost svých aktérů, kterým chybí jak smysl pro realitu, tak pevnější povědomí o hloubce citů a smysluplnější životní cíl. Juste je opuštěný, což dokonale vyjadřuje jeho trapné objednání dvou sklenic whisky v domnění, že jeho žena přijde. Poslední větou, kterou Juste ve svém osamění vysloví, je „už se mi takhle dál nechce žít.“ V samotném závěru vstupuje na pódium vokální kvartet, který naposledy zazpívá svou píseň o zlaté lodi, která měla všeho dost, jen ne lásky.

Režisér Jiří Nekvasil byl tentokrát jako ryba ve vodě. Jeho bohatá zkušenost s filmovou estetikou se naplno „vyřádila“ v tomto multikulturním díle. Technika střihu, dynamika sledu scén, způsob snímání kamer z různých úhlů pohledu, to vše dokázal propojit v dokonale fungující celek filmu na divadle. Taktéž dramaturgyně Eva Mikulášková odvedla dobrou práci. Scéna architekta Daniela Dvořáka ctí filmové vizuální prostředky, velmi konsekventně pracuje s projekcí, světelnými efekty, vyzařováním zevnitř. Dvořák rovněž zintenzivňuje divákův prožitek využitím techniky picture in picture (obraz v obraze), kde kombinuje filmovou projekci s přímým přenosem televizní kamerou na projekční plochu. Tak např. dlouho snímaná tvář Josefa Škarky (Justeho) v závěru, pozorujícího prchavé veselí šťastných milenců, vnáší do díla další existenciální rozměr osamocení, ztráty iluzí a pocitu pomíjivosti.

Kostýmy výtvarnice Sylvy Zimuly Hanákové překvapují svou originalitou, barevnou kompozicí a přirozenou elegancí, s níž evokují estetiku své doby. Výborné jsou rovněž kostýmy zvířat a dalších podivných bytostí, kostýmy hlavních protagonistů splňují dokonale svůj účel.

bures-georgievova

Z inscenace opery Tři přání. (Foto: M. Popelář

Sbor Národního divadla Moravskoslezského pod vedením Jurije Galatenka má v opeře více funkcí, je nositelem napětí, pohybově tvárným prvkem, výborným situováním v prostoru jakoby vtahuje diváka aktivně do díla. Všechny tyto atributy sbor vyjádřil přesvědčivým způsobem.

Hudební nastudování Jakuba Kleckera je v několika místech prvního dějství dynamicky zbytečně silné – pěveckým partům nebylo místy rozumět, srozumitelnost se však v průběhu děje stabilizovala. Jazzové partie opery byly interpretovány s plným pochopením jazzového feelingu, svou svěžestí ostře kontrastovaly s masivní symfonickou plochou části Odjezd, která byla skutečnou filmovou hudbou ilustrující promítaný příběh odjezdu milenců do Ameriky. Zde by určitě stála za korekci úprava rychlosti střídání titulků. Zejména když se jednalo o více vět na jednom obrázku, nebylo možné je stihnout přečíst. Partitura dala velký prostor sólovému klavíru, kterého se skvělým způsobem zhostil Michal Bárta. Ucho posluchače upoutaly rovněž saxofony, akordeon, zcela jedinečný zvuk flexatonu a tanečně pojaté perkuse.

Při hodnocení pěveckých výkonů je nutno přihlédnout k jejich dvojakosti: Martinů v pěveckých linkách pracuje s výrazem, barvou a specifickým frázováním, ale zejména s hereckým vkladem. Představitelé hlavních rolí Josef Škarka a Lucie Kašpárková byli dobří, nikoli však excelentní. Škarka projevil především velký komediální a herecký talent, jeho Juste byl znamenitě ztvárněnou životnou postavou, artikulačně však místy málo srozumitelnou – což mu nelze zcela přikládat za vinu. Sopranistka Kašpárková přesvědčila zejména pěvecky, herecky byl její výkon stereotypní. Monotónní výraz, včetně absence dalších mimických a gestických prostředků vyjadřujících běžnou hereckou manýru, její postavě prostě chyběl.

Skvělým způsobem ztvárnily své role Eva Dřízgová-Jirušová a Veronika Holbová. Jejich sekvence patřily k nejpřesvědčivějším pěveckým i hereckým místům premiéry. Sluší se pochválit i Jorge Garzu, který Adolfa zahrál dobře, pěvecky také imponoval, a tak je možné odpustit mu občasné vypouštění délek samohlásek, stejně jako drobné artikulační nepřesnosti. Osvěžující byly vstupy Jazzového vokálního kvartetu (Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik), který svou stylovou nonšalancí a bezvadnou hlasovou vyvážeností přenesl diváky do starých časů.

Opera Tři přání je skutečně úchvatné dílo, na něž lze nahlížet z různých úhlů. Jeho inscenace v Ostravě je mimořádně zdařilá a působivá. Je možné věřit, že Tři přání mají potenciál stát se skutečně nejen operním hitem.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.