Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Petra Lorencová před českou premiérou norské hry Lesík: Je to velmi temná záležitost

Petra Lorencová před českou premiérou norské hry Lesík: Je to velmi temná záležitost

27.10.2015 Divadlo

Herečka Petra Lorencová je od roku 2011 členkou činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského. Studovala divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, odkud přešla na studia herectví na JAMU. V Ostravě vytvořila několik velmi výrazných postav například v inscenacích Mein Kampf (role Markétky), Škola pro ženy (Anežka) či ve hře Kuřačky (role Iri). V těchto dnech studuje postavu Julie Nilsenové v připravované inscenaci hry norského dramatika Jespera Halleho Lesík, která bude mít v NDM českou premiéru 5. listopadu.

Zvětšit obrázek

Ostravská herečka Petra Lorencová ve filmu Isabel.
Foto: Archiv

Lesík je hra o násilí na dětech. Celkem temné téma. Není to až na noční můry?

Od samého začátku jsme věděli, že v tomto případě si sáhneme do svých niterných pocitů, a že tam bude zloba, nenávist, násilí. Věděli jsme, že tuhle temnou stránku otevřeme. Na druhou stranu jsme věděli, že si tyto věci nesmíme brát osobně.

Často se setkávám s názorem, že dnešní většinový divák už nechce v divadle řešit problémy. Přichází na představení, aby se pobavil, relaxoval, aby si odpočinul. Téma Lesíku ovšem vůbec není odpočinkové …

Jak to přijmou diváci, to uvidíme. Ale pro nás herce je tohle velikánská očista. Po těch komediích si potřebujeme sáhnout i na pravý opak, dorovnat emoce.

Samozřejmě. Je to sice paradox, ale jako byste říkala, že si odpočinete u závažného tématu.

Ne, já to myslím opravdu vážně. Když zkoušíme komedie, nikdy se tak nenasmějeme, jako když zkoušíme tragédie. U Smrtihlava to byla jedna pecka černého humoru za druhou, a tady je to to samé! Zatímco u komedií se očekává, že máme být vtipní… To kolikrát nejde a pak je to strašné …

O čem je vaše postava? Hrajete Julii Nilsenovou. Kdo to je?

Julie je od začátku zneužívaná a šikanovaná. Nemá moc kamarádů, je uzavřená, ale pokouší se svoji situaci změnit. Ještě jsme však na cestě a ještě hledáme ten správný klíč k postavě. Režisérka mi v téhle fázi zkoušení říká: Dej si tam vždy něco nového, byť malinko, ale aby tě to nakoplo k dalším a dalším projevům. A tvoje kolegy také.

Jak se pracuje s norskou režisérkou Victorií Meirik, která neovládá češtinu?

Victoria česky neumí, to je pravda, proto si spolu povídáme v angličtině. Komunikace je trochu složitější, ale naše dramaturgyně je zároveň i výborná překladatelka. Většina lidí v týmu však problém s angličtinou nemá, proto spíš řešíme jen drobné nuance a naopak to bereme jako velkou výhodu, protože se zdokonalujeme v angličtině. A ti, kteří anglicky neumí, už chytají některá slovíčka a začínají rozumět.

O paní režisérce Meirik se v zahraničních médiích píše, že přináší nové postupy v režijní práci. Zažíváte něco takového? Přece jen jste už spolupracovala s několika režiséry, tak v čem je Victoria Meirik jiná?

My jsme se s Victorií potkali už v létě, v červnu, kdy jsme začínali workshopem. Ona věděla, které lidi do projektu chce, ale nevěděla, koho jak obsadí. Proto si prosadila týdenní workshop. Každý z nás si vyzkoušel hned několik postav a přitom netušil, kterou roli dostane. Já osobně jsem si prošla asi čtyřmi postavami, někteří ještě více. Dalo nám to hodně. Poznali jsme nejen svoji roli, ale i ty ostatní. Různé úhly pohledu na každou situaci a důvody, proč se daná postava v dané situaci chová. To mi přišlo velmi zajímavé. Podle mě bylo velmi dobře, že jsme nevěděli, koho budeme hrát.

Takže ten workshop už byl vlastně součástí práce na inscenaci. Pracoval někdo z režisérů s vámi podobným způsobem?

Mně právě tahle metoda velmi vyhovuje. Připomínalo mi to dobu, kdy jsem studovala na JAMU v ročníku režisérky Oxany Meleškiny-Smilkové. S ní jsme také začínali etudami, aby pracovala naše fantazie. Je pravda, že někdo je více otevřenější než jiný, někdo se blokne, někdo naopak podobnou příležitost přivítá. Já patřím k těm druhým v pořadí. Při téhle metodě s Victorií jsme však všichni začínali od nuly a postupně se otevírali. A dnes, jak vidím své kolegy, tak v nich Victoria otevřela takové světy, které jsem doposud neznala.

Takže hovoříte o zkoušení Lesíku jako o týmové práci?

Ano, určitě. A ještě je tady jedna důležitá věc. Ona nám vlastně nerozumí, tedy abych byla přesná, nerozumí tomu, co v tom textu říkáme v češtině, kterou nezná. A proto po nás vyžaduje jednání tělem, které je adekvátní obsahu vyjadřovanému slovy. Ona se na nás dívá, najednou to stopne a řekne: ale já vůbec nevím, o co ti v téhle situaci jde. A mluví o řeči těla. To je pro nás úžasná škola. Oxana Meleškina tomu říkala divadelní jazyk.

Teď jste se asi trefila do podstaty spolupráce se zahraničními režiséry, tedy do přínosu pro vás pro herce z takové spolupráce.

Ano, pro mne je to skvělá zkušenost. Až si říkám, že se docela netěším na tu chvíli, kdy tato spolupráce skončí. Myslím, že všichni, kteří v téhle hře hrajeme, to cítíme podobně. Že víme, kam nás toto zkoušení posunuje.

Když to velmi zjednoduším, tak jsou v podstatě dva základní typy režisérů: jedni vědí od začátku, co chtějí na jevišti od herců vidět, a druzí nevědí nic a nechávají herce, aby je svým vkladem do postav dovedli až k premiéře. Kam patří paní Meirik?

Nechává nás tvořit a přitom přesně ví, co chce. Od začátku. Avšak není ten typ režisérky, která se drží pevně své představy. Na workshopu nám dala text do rukou, řekla jen ty jsi tahle postava a ty tato, hodila nás do prostoru a nechala nás v něm týden plácat. Během něho poznala, jaký kdo je. Z toho pak vycházela.

Bude tahle svoboda platit i u repríz?

Pokud dostanu požehnání, tak v jemných nuancích ano. On je to totiž během samotných představení tenký led, určit hranice, abych nerozhodila kolegu.  Proto mne asi nejvíc ze všeho baví samotné zkoušení, kde je velká svoboda při objevování postavy. A když se někdy při reprízování stane, že mě kolega něčím novým překvapí, a samozřejmě to nesmí být úplná podpásovka, tak mě to fakt baví.

V komentářích a recenzích o inscenacích paní Meirik se píše o nových postupech ve scénování, při tvorbě atmosféry, o hře s prostorem, se světly, tak na co se můžeme těšit?

Světelnou a prostorovou zkoušku jsme už měli, a když jsem ji viděla, tak Victoria opravdu dokáže vytvořit atmosféru snového světa, jako bych se ocitla coby Alenka v říši divů. Umí na scéně vykouzlit les, jezero, roční období…

Když už mám tu možnost, tak pojďme ještě k vašim dalším rolím na scénách NDM. Na kterou postavu z těch, které hrajete, se teď nejvíce těšíte?

Já to mám tak, že si vždycky nejvíc užívám tu postavu, kterou právě zkouším. Neustále o ní totiž přemýšlím, nedá mi spát, je pro mě zkrátka nová. Ale když se ptáte, tak mám momentálně hodně ráda Anežku ze Školy pro ženy, Checcu z Poprasku na laguně a také Markétku z Mein Kampfu.

Petra Lorencová a Jan Fišar na zkoušce inscenace Škola pro ženy.

Petra Lorencová a Jan Fišar na zkoušce inscenace Škola pro ženy. (Foto: R. Polášek)

Jsem rád, že jste zmínila Anežku. V hledišti se při představeních této hry více smějí ženy, než muži, kteří jsou tu vyobrazeni ve světle těch horších mužských vlastností. Co si budeme povídat, je to o mužích, kteří se ještě stále, navzdory ženské emancipaci, na ženy dívají jako na méněcenný biologický druh. To ale dnes přece už neplatí. V čem tedy Škola pro ženy dotýká dneška?

Já si myslím, že emancipace je dobrá věc a jsem nesmírně ráda, že se hodně věcí ve vztazích mezi ženami a muži posunulo od dob minulých. Na druhé straně jsem ale zastáncem, když to řeknu zjednodušeně, že muž by měl přece jen umět připevnit poličku a žena zase vytvořit teplo domova. Takže u mě je to s emancipací asi takhle.  Muž má být i nadále gentleman a žena dáma.  A Škola pro ženy funguje právě proto, že se dotýká mužsko-ženských nesvárů a žabomyších válek, které platí pořád.

To máte pravdu. Tak při premiéře Lesíku zlomte vaz a Anežka ve Škole pro ženy ať vás nepřestává bavit.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.