Divadelní pouť bez bariér

Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Deník mého otce v NDM je oknem otevřeným dokořán do uplynulého času
PLATO
Magistrát města Ostravy

Deník mého otce v NDM je oknem otevřeným dokořán do uplynulého času

22.1.2016 Divadlo

Činohra Národního divadla moravskoslezského v Ostravě uvedla ve čtvrtek v české premiéře dramatizaci prózy cenami ověnčeného slovenského spisovatele Pavla Vilikovského Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka. Inscenace mladého slovenského režiséra Lukáše Brutovského zahájila nový dramaturgický cyklus Sousedé, který nabídne v průběhu čtyř sezón režiséry ze Slovenska, Polska, Rakouska a Německa s inscenacemi textů, které jsou pro jejich kulturu či pro současnou náladu a situaci v zemi typické.

ČEZ

Hlavní hrdina v podání tří herců (zleva Strnad, Polák a Večeřa) a Pavlína Kafková. Zvětšit obrázek

Hlavní hrdina v podání tří herců (zleva Strnad, Polák a Večeřa) a Pavlína Kafková.
Foto: Radovan Šťastný

Inscenace se hraje v překladu Kataríny a Marka Pivovarových. Autor dramatizace Miro Dacho umístil na jeviště jedenáct postav, které ovšem hraje pouze šest herců. A aby to bylo ještě složitější, v inscenaci je i trojjediný muž, kterého hrají Vladimír Polák (První), František Večeřa (Druhý) a František Strnad (Třetí).

V příběhu časově umístěném do doby sedmdesátých až osmdesátých let minulého století, které se také říká doba normalizace, dále vystupují Ivan Dejmal představující pět osob, Renáta Klemensová, která hraje ženu označenou písmenem V. s přezdívkou Vikina a manželku Editu. Matku hraje Alexandra Gasnárková.

Inscenátoři by sice mohli nechat hrát každou postavu jiným hercem, pokud však hledali způsob, jak vyjádřit to, že v období husákovské normalizace bylo někdy obtížné poznat, kdo je vlastně kdo, a mnozí dokonce sami nevěděli, kým jsou, případně že velká část dospělé populace byla nucena skrývat svoji identitu, lépe snad ani postupovat nemohli.

Klíčovým prvkem dramatizace je rozepsání partu hlavní mužské postavy mezi tři herce – paralelně vedle sebe jakoby divák viděl tři životy v jednom. Je to však právě naopak – tímto rozepsáním se ještě více zdůrazňuje skutečnost, že život jako takový se neodehrál vůbec, případně že nestál za nic a byl úplně zbytečný, doslova promarněný.

6

Z inscenace Deník mého otce. (Foto: Radovan Šťastný)

Zatímco v první části před přestávkou jsou První, Druhý a Třetí téměř stále spolu na jevišti jako jedna osoba, po přestávce se režisér inscenace Lukáš Brutovský rozhodl trojjedinost poněkud specifikovat, a tak vidíme Vladimíra Poláka jako část osobnosti zápasící s pracovním zařazením do funkce podnikového referenta pro zvláštní úkoly a spolupracovníka StB, Františka Večeřu coby muže marně a jednostranně zamilovaného do podnikové krásky a Františka Strnada trápícího se v neharmonickém manželství.

Renáta Klemensová hraje manželku Editu jako uřvanou a neupravenou ženu v domácnosti a zároveň osudovou ženu V. jako sexbombu pohrávající si se všemi muži kolem sebe. Alexandra Gasnárková přichází na scénu jako ztělesněné mravní memento varující před jakoukoliv spoluprací s komunisty a režimem, odsuzující mimomanželský vztah a připomínající otce, který se, vida svého znormalizovaného syna, musí v hrobě obracet.

3

Zleva František Strnad, Renáta Klemensová a František Večeřa. (Foto: R. Šťastný)

Ať už usedne do hlediště divák, který se narodil po roce 1989, nebo ten, který prožil dobu normalizace na vlastní kůži, bavit se budou všichni. V podstatě bezútěšný obraz zoufale prázdného života, prožitého v nesmyslných snech a iluzích, je tu podán s velkou dávkou ironického humoru. Diváckému zážitku napomáhají kostýmy Martina Kotúčka, který Prvního, Druhého a Třetího oblekl do stejného béžové obleku, namodralé košile s rudou vázankou, a všem dalším postavám dal oblečení podtrhující jejich charakter.

Autor scény Juraj Kuchárek vytvořil na jevišti multifunkční prostor, umožňující plynulé přechody z kanceláře do prvomájového průvodu, do domácího bytu, pracovny ředitele, vyšetřovací místnosti, půjčeného bytu i chatky pro milostné schůzky, ba dokonce kostela. Velmi funkčně pak používá i železné opony, ke které se dokonce v samotném závěru matka se svým trojjediným synem modlí za doprovodu křesťanské písně Ave Maria. Pod hudebním aranžmá je podepsán Vlastimil Ondruška.  Velmi promyšleně pracuje se skladbami pro dechovku hranými v podnikových rozhlasech či na manifestacích k 1. máji, budovatelskými i lidovými písněmi, ale i s hudebními akcenty dějových detailů. Hudební složku obstarává živě hrající pětice muzikantů, kteří se zapojují i do děje.

9

Ivan Dejmal a František Večeřa v inscenaci Deník mého otce. (Foto: R. Šťastný)

Jak už je u inscenací největší ostravské činohry zvykem, základem jsou výborné herecké výkony. Vynikající je Ivan Dejmal v proměnách pěti postav, z nichž každá je úplně jiná jak v pohybu, gestu, tak v řeči. Vidíme tu sprostého hejska, nebezpečného tajného, bezcharakterního normalizačního ředitele, prospěchářského kamaráda i ustrašeného ekonoma.

Renáta Klemensová využívá kontrastu mezi dvěma naprosto odlišnými typy žen, jedna je zbavena veškerého sex-appealu, zato druhá ho má nadbytek a omotat si kolem prstu naivního muže pro ni není žádný problém.

Každý z trojice představující jediného muže se naopak po celou dobu představení pevně drží stále stejného průběžného jednání: Vladimír Polák představuje kariéristu a prospěcháře obávajícího se jakéhokoliv průšvihu, František Večeřa je věrným obrazem naivního a hloupého muže zmítaného erotickou vášní a František Strnad zobrazuje slabocha, který si se svým soukromým životem vůbec neví rady.

1

Vladimír Polák, František Večeřa a František Strnad. (Foto: R. Šťastný)

Inscenace Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka mírně pokulhává v tempu na začátku druhé části po přestávce. Je to částečně způsobeno tím, že uvnitř děje houstne atmosféra, částečně tím, že jsou tu najednou poněkud zdlouhavější o obsáhlejší monology. Je na hercích, aby si s tímto problémem poradili. Jinak se však jedná od začátku až do konce o skvělou zábavu, po jejímž zhlédnutí je namístě jen radost z faktu, že poměry, o kterých nás inscenátoři z jeviště informují jako při výborné hodině velmi pravdivého dějepisu, jsou už doufejme navždy za námi.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.