Braniborům v Ostravě dominují vynikající výkony operního sboru i některých sólistů

Přesuňme se do časů posledních Přemyslovců po smrti Přemysla Otakara II., právě zde se nachází dějová fabule našeho příběhu. Karel Sabina alias Arian Želinský či Leo Blass do libreta otiskl své pocity a názory, které působily v polovině 19. století revolučně. Útisk českého království Branibory Sabina oživil příběhem láskou zaslepeného Jana Tausendmarka. Těžko si dnes dokážeme představit, jakou citovou explozi musela u publika premiéra Braniborů v Čechách vyvolat.

Na ostravském nastudování zaujme ihned scéna Petra Matáska. Ta vyhmátla z předlohy to poetické, a sice erotický náboj, který je v opeře – byť převážně v negativním naplnění – obsažen. Zadní plán jeviště je dekorován statickými obrazy ženských aktů, jejichž počet se mění, avšak nepřesáhne číslo tří, které se rovná počtu dcer pražského starosty Volframa Olbramoviče. Jinak je scéna ostravských Braniborů velmi jednoduchá a funkční. Děj je rozložen do prostoru „na jevišti“, kde probíhá hlavní dějová linie, a „nad jevištěm“, na jakýsi ochoz či most, odkud přicházejí zejména špatné zprávy. Vertikální princip je důmyslně rafinovaný, chudina se nachází vždy dole, na své utiskovatele nedosáhne a může jen poslouchat příkazy a nařízení pánů shora.

Méně šťastně dopadly další aktualizace, svědčící o snaze vykřesat z díla ještě nějaký punc modernosti, ač to nebylo vůbec zapotřebí. Kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové jsou jakýmsi křížencem mezi fantasy světem Avatara a historicky poučenou inspirací. Podivně vypadají chapadlovité černé úbory braniborských vojáků. Dokonalým přehmatem byly vlčí masky Braniborů s barevnými světélky, které spíše než by umocnily atmosféru napětí, parodovaly samy sebe, připomínajíce vánoční stromeček. Naopak slušivé byly kostýmy sboristů, Volframa Olbramoviče, Jana Tausendmarka, Jíry i Varnemana. Hlavní postavy i sbor se na scéně přesvědčivě a smysluplně pohybovaly (pohybovou spolupráci realizovala Jana Tomsová) a vytvářely některými gesty sugestivní atmosféru (např. v pomalém plížení sboru v rytmu Smetanovy hudby).

Na samostatnou recenzi by aspiroval výkon sboru Národního divadla moravskoslezského pod vedením sbormistra Jurije Galatenka, který v každém novém nastudování ostravské opery předvádí znamenitou práci. Také v Braniborech nezklamal, naopak jeho role a význam je v této opeře tak zásadní, že jej lze pasovat na jeden z bazálních pilířů včerejšího úspěchu. Po pohybové, herecké a zejména pěvecké stránce patřil k největším dominantám včerejší premiéry.

Z inscenace Braniboři v Čechách. (Foto: Martin Popelář)

Největším jevištním fíglem a „vymožeností“ bylo velké kolo, které valili co chvíli z jedné strany scény na druhou dva zafačovaní Braniboři. Tento, možná v dobré víře realizovaný prvek, byl ale naprosto absurdní a ponejvíce rušivý.

Režijní přínos Jiřího Nekvasila lze spatřovat v humoru, který jeho aktualizační tendenci svědčil. V jedné chvíli spílá Varneman (Petr Levíček) Tausendmarkovi do lumpů a rozohní se natolik, že plivne na zem. Místo toho poplije svůj vlastní štít s německou orlicí. Rychle to však napraví a utře flusanec do rukávu. Daleko méně šťastná jsou barevná světélka Braniborů na vlčích hubách a kolo vláčené po jevišti připomínající osud jednoho nejmenovaného brouka, valícího sisyfovsky svou kuličku.

Co se týče pěveckých výkonů, zcela jedinečně zapůsobil barytonista Martin Bárta, který ztvárnil slepě a bezhlavě zamilovaného Jana Tauseundmarka. Bárta pěvecky nabídnul vše ze svého bohatého výrazového rejstříku: velkolepou dynamiku, široké spektrum barev a pečlivou a zřetelnou hlasovou artikulaci. To vše umocnil vynikajícím hereckým projevem, který způsobil, že v některých sekvencích s ním posluchač skoro soucítil.

Martin Bárta a Anežka Bochenek-Osiecka. (Foto: M. Popelář)

Proti Tausendmarkovi Sabinovo libreto postavilo jen obrysově načrtnuté vztahy mezi Ludiší a Junošem, které zpívali Agnieszka Bochenek-Osiecka a Luciano Mastro. Mastro, který ztvárnil Junoše, měl trochu problém s výslovností a délkou samohlásek. Je pochopitelné, že Ital nebude češtinu artikulovat s dokonalou přesností, ale ani herecky tentokrát jeho kreace nijak nezasáhla.

Podobně působil Varneman Petra Levíčka, jehož herecký výkon byl fádní a neměl potřebnou sílu, ztrácel body ve výškách i pěvecky. Ludiše Agnieszky Bochenek-Osiecké pěvecky nezklamala a předvedla znamenitý dramatický soprán s velkou vášnivostí. Otázkou zůstává, proč byly s výjimkou Michaely Kapustové dcery Volframa Olbramoviče obsazeny dámami nikoli na vdávání? Nic proti pěveckým výkonům Evy Dřízgové-Jirušové či Michaely Kapustové, ale nutno přiznat, že z hlediska libreta se jednalo o věkově i hlasově nesourodou trojici, ze které chvíli čněla ta či která výborná sólistka. Stejně tak nezdárné byly kreace všech tří dam s kruhy, které připomínaly spíše školní cvičení tělocviku než symbolické vyjádření pout.

Rozporuplná scéna s kruhy. (Foto: Martin Popelář)

Také pražský starosta Volfram Olbramovič Františka Zahradníčka mne přesvědčil. Jeho výkon sice nebyl tak úchvatný jako Bártův, ale měl progresivní vývoj. Zahradníček to měl nelehké i herecky: v prvním dějství, aby jen tak řeč a režie nestála – neustále v komunikaci zvedá ruku, aby se ubezpečil o loajalitě svých blízkých. Tohoto gesta je v ostravském nastudování nadužíváno stejně zbytečně jako onoho výše zmíněného kola. Po pěvecké stránce však nelze Zahradníčkovi nic vytknout, zazpíval velmi precizně.

Dobře si vedl Oldřich Rokycanský Jiřího Miroslava Procházky a Biřic Petra Urbánka. Přesto kromě Bárty pozornost diváků strhly jiné dvě postavy. Kmet v podání legendy českého operního zpěvu Richarda Nováka byl jednoduše odzbrojující – svou hereckou upřímností, pěveckou naléhavostí a skvělým výrazem upoutal a vzbudil mimořádné sympatie obecenstva. Stejně tak přesvědčivá byla ústřední dějová figura žebráka Jíry, kterou ztvárnil na první premiéře znamenitě Gianluca Zampieri. Italský tenorista má výborné herecké dispozice, jeho Jíra byl skvělý i pěvecky, přičemž krácení dlouhých samohlásek lze při vášnivém hereckém i pěveckém projevu Zampieriho odpustit.

Gianluca Zampieri v roli Jíry. (Foto: Martin Popelář)

Hudební nastudování připravil šéf opery Jakub Klecker s velkým porozuměním pro výstavbu dramaticky průrazných částí díla, taktéž výkon orchestru lze označit za výborný.

Bohužel nové nastudování Braniborů trpí řadou postmoderních klišé, která dílo sráží k zemi, než aby mu vdechla novou aktuálnost. Zachována zůstala Smetanova geniální hudba, která stále fascinuje svou výrazovou silou a naléhavostí. Suverénním nositelem hudebních myšlenek byl operní sbor Národního divadla moravskoslezského a většina výborných sólistů. Bohužel mnoho dalších věcí lze hodnotit jen s velkým otazníkem.