Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Dramaturgyně Alice Taussiková o Hostinci U kamenného stolu: Chtěla bych, aby inscenace byla spíše tragikomická

Dramaturgyně Alice Taussiková o Hostinci U kamenného stolu: Chtěla bych, aby inscenace byla spíše tragikomická

25.10.2016 Divadlo

Hostinec U kamenného stolu, humoristická klasika Karla Poláčka, se chystá poprvé vstoupit na jeviště ostravského divadla. Do Národního divadla moravskoslezského se s ní jako dramaturg na skok vrací Alice Taussiková, která zde naposledy dramaturgicky připravila před 16 lety inscenaci Rostandova Cyrana. O tom, co ji na Karlu Poláčkovi fascinuje a jak se divadelní verze Hostince U kamenného stolu, kterou režíruje Tomáš Jirman, liší od té filmové, hovoří v rozhovoru pro deník Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Dramaturgyně inscenace Hostinec U kamenného stolu Alice Taussiková.
Foto: Archiv Alice Taussikové

Jaký je vztah Alice Taussikové ke Karlu Poláčkovi? Máš jej ráda?

Pokud člověk od něj někdy něco přečetl, tak jej asi nelze rád nemít. Ale je pravda, že zrovna Hostinec U kamenného stolu, zřejmě proto, že jsem znala filmovou adaptaci, jsem až do letošního léta přečtený neměla. Kvůli chystané inscenaci jsem si román samozřejmě hned koupila a opět jsem humoru Karla Poláčka propadla. Hostinec jsem pročítala o prázdninách v parku a nahlas jsem se u toho smála. Musela jsem zřejmě vypadat jako blázen, ale Poláčkovy vtipné a výstižné popisy situací i postav a ironický nadhled mě pokaždé nahlas rozesmály. Díky inscenaci jsem si v antikvariátu nakoupila i další díla, která mi zatím v knihovně chyběla, a těším se na dlouhé zimní večery.

Ovšem přes tuto popularitu Karla Poláčka je zvláštní, že v Ostravě jeho díla téměř nehrají?

Dramatizace knihy Karla Poláčka tady byla uvedena skutečně pouze jednou. V roce 1997 to byla jevištní podoba jeho románu Vše pro firmu v režii Ivo Krobota. Nezvedeného otce flamendra hrál tehdy Jan Filip a jeho pedantického syna David Punčochář. Ta nečetnost mě také překvapuje vzhledem k tomu, jak je to vtipný a protože dobrý, tak stále současný autor.

Nebudou diváci v případě Hostince U kamenného stolu spíše očekávat další adaptaci filmu pro pamětníky?

Je to možné, protože řada lidí je na tom asi podobně, jako jsem byla já, tedy že viděli film, ale knihu nečetli. Přičemž příběh v knize a ve filmu je poněkud odlišný. A je pravda, že už se mě známí ptali, zda na divadle uvidí některé scény, které znají z filmu.

A uvidí, co si žádají?

Určitě. Třeba legendární scénu, kdy soudní rada Dyndera, který má všechny choroby světa a tudíž přísnou dietu, by si u oběda rád dal kousek husy. Se zlou se však potáže u své ženy, která ostražitě bdí nad jeho zdravím a okamžitě jej setře slovy Dyndero! On loudí!

Samotná knižní předloha má velmi dramatický osud…

Ano, kniha vyšla v roce 1941 coby ta poslední za autorova života. Z rasových důvodů už ale nemohla vyjít pod Poláčkovým jménem, tak románu propůjčil své jméno malíř, ilustrátor a spisovatel Vlastimil Rada. Ten také oficiálně spolupracoval na filmovém scénáři stejnojmenného filmu, který však skutečně, ovšem opět tajně, připravoval rovněž Karel Poláček. Je vlastně zázrak, že se na to tehdy nepřišlo, protože lidé, kteří byli v této akci s falešným autorstvím zaangažováni, riskovali své životy.

V podstatě tak objevujete Karla Poláčka…

Karla Poláčka není třeba objevovat, je známý dost, a svou roli v tom jistě hrají i filmové či televizní adaptace jeho děl plus povinná školní četba jako například Bylo nás pět či Edudant a Francimor.

Hostinec U kamenného stolu pro tebe znamená návrat na největší ostravskou scénu, jak k tomu došlo?

Do činohry NDM se vracím jen na skok po dlouhých šestnácti letech. Mojí poslední inscenací zde byl Rostandův Cyrano, který měl premiéru na jaře roku 2000 předtím, než jsem odešla na mateřskou. Co se týká tohoto, jak já říkám, záskoku, tak původně byl na repertoáru činohry NDM plánován jiný titul, jiný režisér a jiný dramaturg. Pak se stalo, že byl titul, byl dramaturg a nebyl režisér. Vstoupil do toho jiný režisér, tedy Tomáš Jirman, kterému ale zase vypadl dramaturg. Tak jsem se do toho dostala já, protože mě Tomáš oslovil a spolu jsme se dohodli na jiném titulu, než který byl původně naplánován. Jednoduché, ne?

Jaké to pro tebe bylo vstupovat po tolika letech na místo činu?

Je to zvláštní. Třeba jídelna v NDM, to je stroj času, tam je mi okamžitě o šestnáct let méně, za tu dobu se tam kromě plakátů na zdech snad nic nezměnilo. Jiné věci ale samozřejmě ano. Stále je tam řada kolegů, s nimiž jsem byla v angažmá, ale také řada nových, především mladých lidí. Čekala jsem, jaké to bude, těšila jsem se na staré známé, ale i na nové zážitky.

Nepochybně se těšíš na premiéru, ale je nějaký konkrétní moment jsi obzvláště zvědavá?

Jsem zvědavá, co třeba diváci řeknou na známé evergreeny, které zazní v novém kabátě, který jim střihnul skladatel Jakub Kudláč.

Měli jste nějakou speciální přípravu?

Herci prošli choreografickou a pěveckou a přípravou, především ti, co zpívají sóla. A také se museli sehrát s orchestrem, který je na jevišti přítomen.

Ze které dramatizace vycházíte a proč jste si ji vybrali?

Inscenujeme dramatizaci Arnošta Goldflama, kterou před jedenácti lety připravil pro hradecké divadlo. Arnošt Goldflam je autorem hned několika jevištních adaptací děl Karla Poláčka a zřejmě i díky svému židovskému původu tomuto autorovi skvěle rozumí.

Jaký je váš dramaturgicko-režijní záměr? Chcete, aby to byla především komedie?

Rádi bychom, aby inscenace byla spíše tragikomická. Což je žánr, který i mě samotnou baví nejvíc. Když se člověk směje, ale pak mu v určitých chvílích zatrne a děj se zlomí do smutku. Stejně jako v životě, a ostatně i v Poláčkově románu, kde například jedna z hlavních postav umírá, což ve filmu není. Navíc tuto inscenaci děláme dnes a tady, kdy už víme, jak mnohé události po vydání Poláčkovy knihy dopadly. A je jasné, že Karel Poláček, i když v knize o tehdejší společenské situaci otevřeně hovořit nemohl, věděl, že to nebude žádná selanka. A ozvy těchto jeho chmurných tušení, které jsou v knize ukryty, jemně problesknou i do naší inscenace.

Už jste někdy společně s Tomášem Jirmanem spolupracovali?

Máme za sebou „velký opus“ Krakonošova zahrada, který měl premiéru někdy v devadesátých letech. Byla to činoherní pohádka pro děti, kde velkého pána hor hrál sám velký Jan Fišar. Ale především jsme s Tomášem léta kamarádi, takže mu moc neumím odmítnout.

Pracuješ pro Komorní scénu Aréna, což je nejmenší profesionální scéna v Ostravě. Jak bys porovnala tuto změnu oproti tvému působení v Národním divadle moravskoslezském?

Z divadelních angažmá jsem se definitivně vyvázala před deseti lety, kdy jsem se rozhodla, že do divadla už chci chodit jenom jako divák. A docela dlouho mi to vydrželo. Nicméně s divadlem jsem spojena nejen díky Aréně, ale i díky pořadu Divadlo žije!, který dělám pro Českou televizi. Před Arénou jsem pracovala jen ve velkých divadelních institucích a je pravdou, že ty velké „baráky“ mám ráda. A i když v Aréně nepůsobím jako tvůrce inscenací, tak nyní vnímám, jak je malé divadlo větší pohoda a klídek, co se systému týče. Velké divadlo je kolos s řadou mechanismů, které se prostě hned tak před něčím nezastaví.

Premiéra inscenace Hostinec U kamenného stolu se uskuteční ve čtvrtek 27. listopadu 2016 od 18.30 hodin v Divadle Jiřího Myrona.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.