Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Cokoliv se dělá, musí být od srdce, říká nehrající člen kapely Šajtar Vladimír Herberk

Cokoliv se dělá, musí být od srdce, říká nehrající člen kapely Šajtar Vladimír Herberk

15.4.2017 Hudba

Psal se rok 1997, když do hudebních vod vplula bárka s názvem Šajtar. Tehdejší posádka kormidlovala ponejvíce folklorním směrem. To už ovšem dávno neplatí, protože v historii skupiny se od té doby udála řada podstatných událostí. Mnohé z nich jsou zmíněny v aktuálním rozhovoru s manažerem a „nehrajícím členem kapely“ Vladimírem Herberkem, který Šajtar před dvaceti lety založil, a současným frontmanem Gustavem Žídkem.

Zvětšit obrázek

Zleva Luděk Petroš, Vladimír Ohaňka, Vladimír Herberk, Gustav Židek a Zdenko Hajdučák.
Foto: Archiv kapely Šajtar

Šajtar letos slaví dvacet let své existence. Můžete nastínit, jaké budou oslavy? Co všechno plánujete? 

Vladimír Herberk: Oslavy budou úměrné dnešní době. Jak praví klasik, není čas na hrdinské činy, takže 16. listopadu 2017 pozveme veřejnost a fandy do kulturního domu K-TRIO v Hrabůvce, kde se sejdou muzikanti, kteří v Šajtaru hráli. Dramaturgicky bude koncert rozdělen do tří částí, které budou spojené s osobnostmi, jež v kapele hrály. Folklorní – Martin Gelnar,  folkdrivové – Tomáš Jochec a rockové – Gustav Žídek. Bude to pestrý „koláč“ autorské muziky. Jsem přesvědčen, že si každý posluchač přijde na své. Kromě toho připravujeme CD, které bude z posledního období ovlivněného tvorbou Gustava Žídka.

Gustave, vy v Šajtaru od začátku nepůsobíte, jak byste popsal svůj vztah ke kapele?

Gustav Žídek: Kamarádi, lidé, se kterými trávím hodně volného času. Taky určitý způsob relaxace. A na druhé straně čas, o který se mnou přichází moje rodina.

Jste jako současný frontman zastáncem demokracie při vedení zkoušek a v rámci tvorby?  

Gustav Žídek: Jsem zastáncem demokracie, ale jen do té míry, abych byl jako autor vnitřně spokojený s tím, jaký výsledek z tohoto demokratického procesu vzejde. Rozhodně bych asi nesouhlasil s nějakou úpravou, která se mi nezdá být v souladu s tím, jak jsem to původně myslel. Prostě příjmu jen lepší variantu.

Kterou událost z vaší historie byste označili za nejpodstatnější pro vývoj kapely?

Vladimír Herberk: Třeba to, že jsme přežili v Rakousku autonehodu, když jsme jeli hrát primátorovi Vídně. Nebo že jsme se neztratili v Tokiu. Život toho přinesl spoustu. Podstatné je všechno, každá maličkost, všechno tvoří osud. Nedá se něco upřednostnit. Musíte mít hlavně štěstí. Já ho měl, když jsem v roce 1997 přemýšlel, jak dál. Do té doby jsem celkem úspěšně vedl lidový soubor Ladislava Ševčíka, třikrát týdně zkoušel, projel celou Evropu, dostal se od Ruska přes Japonsko do Kanady a tak dále. Vše ale bylo neosobní. Hodně lidí, hodně osudů, hodně starostí. Po dvaceti letech organizování, vedení souboru, zkoušek jsem se začal cítit vyhořele a s touto aktivitou, která zabírala hodně času, skončil. Vyhrála menší variantu organizace – kapela. Koníček se mi stal prací.

Když si vzpomenete na své představ z doby, když jste začínali, a srovnáte je s tím, jaká nakonec byla skutečnost, co vidíte?

Vladimír Herberk: Má životní zkušenost se neustále pohybuje ve stejné rovině, to znamená, že jaké si to člověk udělá, takové to má, a musí mít hlavně štěstí. Cokoliv se dělá, musí být od srdce, pak odpadá dřina, frustrace z nenaplnění a podobně. Já měl štěstí na výběr kvalitních, šikovných lidí, muzikantů. Skutečnost je taková, jaké je. Přijímám ji beze zbytku. Je to řeka, někdy klidná, někdy rozbouřená, někdy je veselá, někdy ne.

Jednou z věcí, která vás charakterizuje, jsou žánrové veletoče. Od folklorních začátků s cimbálem přes world music jste se vyprofilovali téměř do rockové kapely. Za jakých okolností k těmto změnám docházelo? Podle jakých pravidel jste žánry měnili?

Vladimír Herberk: Vše souviselo s osobnostmi, které v Šajtaru hrály. Samozřejmě fungovala touha zkusit něco jiného. Začínali jsme s interpretací lidové písničky, folklórním hraním. Mate k dispozici vynikající instrumentalisty, pro které není problém cokoliv zahrát. Berete podle folklorních oblastí do ruky jednu sbírku za druhou. Setkáváte se sběry pánů Sušila, Poláška, Weterla a dalšími. Ale pořád to jsou jenom zapsané písně, které vy na základě vaší muzikantské invence z notového zápisu zhmotníte do zvukové podoby. Vlastně dost svazující a zároveň (pokud jste dobrý instrumentalista) jednoduchý proces. Všechny folklorní muziky jsou vlastně „coverové“, stačí umět hrát, číst noty, text. Pokud se přidá dobrá harmonizace a kvalitní zpěvák, není co řešit.  Když se vše podpoří regionální příslušností, nářečím, krojem –  a je dobře udělané řemeslo, dobře udělaná písnička, úspěch je zaručen. Proto přišla touha vytvořit něco vlastního, něco jiného. Bylo jedno v jaké podobě. Proto ty takzvané veletoče!

Myslíte si tedy, že v rámci žánru, kterému se věnujete, je důležité mít hudební vzdělání? Ostatně vy hudební vzdělání máte…

Gustav Žídek: Osobně si myslím, že vzdělání je důležité v jakémkoli oboru. Není však zárukou toho, že v něm budete opravdu dobří. V muzice to platí asi dvojnásobně. Znám hodně muzikantů, kteří neznají ani noty, natož nějakou hudební teorii, a přitom jsou skvělí. Na opačné straně stojí vystudovaní muzikanti, kteří bez notového záznamu mají velký problém. To jsou takové dva extrémy, mezi kterými se nachází asi většina muzikantů. Já se blížím asi k tomu prvnímu. Osm let na lidové škole umění ve mně nechalo stopy v tom smyslu, že noty znám, ale hraji raději bez nich.

Kromě vlastních písní máte ve svém repertoáru také řadu skladeb od jiných interpretů. Jakým způsobem tyto písně vybíráte a podle jakého „klíče“ je měníte a přetváříte?

Vladimír Herberk: Záleží na pocitu. Musí se všichni cítit dobře, zejména když hrají. Pak vše samo vyplyne. Když chcete zapálit, musíte sám hořet

Mimochodem které vlastní písně máte nejraději?  

Gustav Žídek: Mám rád všechny, ale nejbližší je mi písnička Zavolej, kterou jsem kdysi napsal své ženě.

Zmínka musí padnout také o koncertech. Koncertovali jste totiž rovněž v destinacích, kam zrovna české kapely příliš nejezdí (mimo jiné Kazachstán, Čína, Maďarsko, Lucembursko). Vybavili byste si z těchto koncertů i nějakou událost, u které jste si řekli, že by se v Česku nemohla stát?

Vladimír Herberk: Uvedu jednu z Japonska. Hned po akci jsme se šli večer projít v Tokiu. Bylo to kolem 22 hodin. Nad ránem kolem třetí hodiny zjistil houslista u hotelu, kde jsme byli ubytováni, že někde zapomněl housle. Nebyly levné. Prošel nazpět všechny štace, kde jsme byli. Když došel kolem pěti hodin ráno do prvního lokálu, kde jsme „prohlídku“ začínali, tak na něho čekali majitelé s úsměvem a s poklonami mu je vrátili.

Dále jste se prezentovali také na různých společenských akcích v rámci mistrovství světa v ledním hokeji nebo na mistrovství světa ve fotbale v Německu. Můžete více objasnit vaši roli na těchto akcích?

Vladimír Herberk:Bavit lidi. Vcítit se do nálady posluchačů. Odhadnout jejich vkus. Snažit se zahrát to, s čím se ztotožňují. U písničky je taky důležitý text – ten spojuje. Naší výhodou je, že jsme toho schopni v několika řečech.

Podle jakých kritérií si vybíráte, že na spolupráci kývnete? Hráli jste třeba belgickému královskému páru, když navštívil Ostravu, ale také jste nahráli s Rudou z Ostravy song Euro kurde… V těchto případech se očividně jedná o naprosto odlišné osobnosti…

Vladimír Herberk: Rozmanitost a poznání. Právě ta různorodost nás baví… Jinak, která kapela může říci, že osobně komunikovala s belgickým královským párem, že ho bavila, že mu hrála? Takové nabídky se neodmítají. Euro kurde byla sranda. Jsme fotbaloví nadšenci, fandové.

Nelze v této souvislosti nezmínit fakt, že jste nahráli píseň pro fotbalový Baník Ostrava. Co vás k tomuto kroku vedlo?

Vladimír Herberk: Jsme Ostraváci, patrioti. Písničku a klip jsme vyrobili pro podporu Baníku, když se mu nedařilo.

Málo se ví o tom, že členem kapely Šajtar byl i současný primátor Frýdku-Místku Michal Pobucký. Můžete k jeho působení v kapele prozradit více?

Vladimír Herberk: Michal hrál v kapele poté, co úspěšně zvládnul konkurz. Působil v ní skoro od samého začátku. Jako člověk, muzikant, zpěvák výborný. Jeho nejvíce povedená písnička se jmenuje Hodiny. Pěkná věc! S kapelou skončil asi tak před sedmi lety, už neměl čas.

Každopádně co říkáte na jeho aktuální oplétačky se zákonem?

Vladimír Herberk: Do světa, ve kterém žije, nevidím. Nemohu soudit. V každém případě je pro mě člověk, se kterým jsem prožil kus života v dobrém i zlém. Z tohoto období vyplynulo, že mohu říci, že ho mám rád – mě nezklamal nikdy. Šel bych s ním „i krást koně“! To se říkávalo dříve. Za krádež byl i trest nejvyšší, takže to už člověk musí parťákovi hodně věřit.

Studiových nahrávek zase moc nemáte… Neříkáte si, že byste jich mohli mít více? Anebo máte pocit (s ohledem na to, že zvukové nosiče se nijak ve velkém neprodávají), že není nutné v současné době nahrávat alba? 

Vladimír Herberk: Jak jsem už říkal, chystáme se vydat CD. Samozřejmě že bude vše v duchu dnešní doby, nejprve singl, pak album. Vše chce svůj čas.

Rád bych zmínil ještě jednu zajímavost. Pokud nejste jediní v celé České republice, tak bychom určitě spočítali na prstech jedné ruky tuzemské kapely, které mají své webové stránky také v maďarské verzi. Co vás k tomu vedlo?

Vladimír Herberk: Velkou části reality života je poznání. V Budapešti jsme hráli zatím málo. Vy nemáte rád čabajku? Nebo prostě chceme vědět to, čemu říkají média populismus? Nebo se tam pořádá největší festival v Evropě?

Jaké ještě máte hudební ambice?  

Gustav Žídek: Hrát a psát písničky pro všechny lidi, kteří si k nim najdou cestu a osloví je.

Co vás ještě po tolika letech hraní drží při hraní a při tom táhnout bárku Šajtar dále?

Vladimír Herberk: Životní styl a lidi, kteří v kapele hrají.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.