Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Inscenace Srnkovy opery Make No Noise na šikmé ploše v Trojhalí: Skvělý výkon na evropské úrovni

Inscenace Srnkovy opery Make No Noise na šikmé ploše v Trojhalí: Skvělý výkon na evropské úrovni

2.9.2017 Hudba

Předposlední den festivalu Ostravské dny nové a experimentální hudby byl ve znamení lidského hlasu, mezilidských vztahů a vesmírných dimenzí. Pátek nabídl koncert souboru Neue Vocalsolisten Stuttgart v kostele sv. Václava a potom v Trojhalí na Karolině ještě velmi působivou inscenaci opery Make No Noise Miroslava Srnky, jejíž scéna vznikla na šikmé ploše, která jinak slouží jako spojovací cesta mezi Trojhalím a jeho podzemním prostorem.

Zvětšit obrázek

Z inscenace opery Make No Noise v Trojhalí.
Foto: Martin Popelář

Nářky nad nedostatkem peněz, ignorací kultury ze strany politiků a vůbec pesimistický pohled na budoucnost současného umění vzaly v případě odpoledního i večerního koncertu za své. Interpretační úroveň, poučenost hudebníků a jejich poctivé, upřímné hledání kvalitní nové hudby a její provádění na nejvyšší možné úrovni, nejen ve smyslu dokonale zvládnutého řemesla, ale především pochopení obsahu a sdělení díla, je dnes samozřejmým standardem. A to i přesto, že podpora umění ve společnosti, kterou tak rádi nazýváme vyspělou, je ostudná.

Páteční podvečer prvního zářijového dne v kostele sv. Václava byl mimořádným ukázkovým příkladem toho, že potřeba kultury, tedy něčeho, co nás kultivuje, krásy, duchovního rozměru života a pozitivních energií ve společnosti je nezbytnou nutností, a to ať pro interprety, tak pro veřejnost/publikum. Neue Vocalsolisten Stuttgart jsou špičkovým souborem sedmi zpěváků s dokonalými, čistými, rovnými hlasy, které jsou schopny neuvěřitelných sólových výkonů, přitom ale vzájemně překrásně barevně ladících a souznících. Ostatně lidský hlas je nejdokonalejší hudební nástroj. Žádný uměle vyrobený instrument nemá takový rozsah, nedokáže vyjádřit tolik barev, emocí a nejemnějších nuancí jako právě lidský hlas.

Z koncertu v kostele sv. Václava. (Foto: Martin Popelář)

12 Madrigalů (2007) Salvatore Sciarrina koncert zahájilo a vrátilo do chrámu svatého Václava starou hudební formu, která byla podvědomě přítomna v její nové, mistrovsky uchopené podobě. Po krátké přestávce zazněla zajímavá ukázka z tvůrčí dílny dnes již poměrně známého německého skladatele Enna Poppeho Glas (2016) inspirovaná díly spisovatelské skupiny Oulipo. Po ní následující zebaoth (2017) rezidenta letošních kompozičních kurzů Konstantina Heuera byla meditativní, usebranou hudbou, pohlazením na duši. Zwei Szenen rakouského nestora nové hudby Friedricha Cerhy (2010-2011) vychází z jeho jevištního díla Netzwerk. Zejména druhá ze scén nazvaná Poprava je vtipnou ukázkou toho, jak to dopadne s někým, kdo se příliš vychloubá a vyvyšuje (v tomto případě kontratenor).

Z koncertu v kostele sv. Václava. (Foto: Martin Popelář)

Závěrečná Menschen Hört (1997) z cyklu Světlo Karlzheinze Stockhausena patří již k vrcholným dílům jeho mimořádné, nenapodobitelné, vizionářské tvorby. Zpěváci s barevnými míči v rukou se pohybovali v prostorách kostela v kruhu kolem publika – podobně jako planety v Universu, aby v závěru skladby odešli a hudba k posluchačům zaznívala z dálky. Karlheinz Stockhausen, jako každý génius (v hudebních dějinách jich zase tolik nenajdeme) se na konci svého tvůrčího života dostal do dimenzí, kam normální smrtelník v pozemském životě nedosáhne. Buďme tedy vděčni alespoň za krátký kontakt s ní skrze jeho hudbu. V dnešní době je toto Stockhausenovo dílo navýsost aktuální a mělo by být uváděno co možná nejčastěji. Proč, vysvětluje skrze hudební metaforu, citát jiného velikána hudby 20. století Salvatore Sciarrina: „Nejprve je třeba očistit myšlení a intervalům vrátit jejich transparentnost, zavalenou horami zpěvů, hudbou celého světa – všemi těmi gigantickými smetišti, mezi nimiž žijeme.“

*

Miroslav Srnka (1975) se i přes svůj na skladatele ještě poměrně mladý věk díky neuvěřitelné píli, poctivému přístupu ke své práci, inteligenci a v neposlední řadě i talentu vyšvihl mezi evropskou skladatelskou špičku a v současnosti se mu již právem otvírají dveře do světového měřítka. Měli bychom si vážit takovýchto lidí, kteří i přes obrovský mezinárodní úspěch zůstávají nohama na zemi a s pokorou a úctou pokračují ve své poctivě a profesionálně odvedené práci.

Measha Brueggergosman. (Foto: Martin Popelář)

Srnkova komorní opera Make No Noise je již třetí inscenací od doby svého sepsání, kdy v roce 2011 vznikla na zakázku Bavorské státní opery v Mnichově. Zpracovává příběh dvou traumatem postižených lidí – hluché ženy, jež na vlastní kůži zažila hrůzy válečného konfliktu – a dočasně osleplého muže, kterému se tato nehoda stala při záchraně přítele, s jehož ženou měl milostný románek, a chtěl tímto napravit své špatné svědomí.

Autor libreta Tom Holloway osekal původní filmový scénář Isabel Coixet na nejnutnější a nejpodstatnější repliky, takže nebylo zbytečných slov, jak tomu často v dnešních operách bývá, o to více narostlo vnitřní napětí, kongeniálně umocněné hudbou.

Z inscenace opery Make No Noise v Ostravě. (Foto: Martin Popelář)

Inscenace režiséra Jiřího Nekvasila výtečně využila prostor Trojhalí Karolina – jeho strohost, industriálnost se k příběhu skvěle hodila. Scéna – šikmá plocha, na jejímž konci na zdi umístil bílé projekční plátno – postel pro zraněného Josepha, na které se současně promítaly stíny obou hlavních postav. Uprostřed šikmé plochy stála žlutá pumpa – voda jako symbol očisty.

Výborná byla i práce se světlem (scénografie David Bazika) a jednoduché kostýmy Marty Roszkopfové. Všichni zpěváci i orchestr byli vzhledem k akustice v hale nazvučeni, a přestože to v opeře není zvykem, vůbec to nevadilo.

Závěrečná část inscenace Make No Noise. (Foto: Martin Popelář)

Ostravská banda pod taktovkou Josepha Trafrona odvedla vynikající práci, stejně jako pět sólistů – Measha Brueggergosman – Hanna, Holger Falk – Joseph, Maciej Idziorek – šéf/Martin, Katalin Karólyi – Inge, Taylan Reinhard – Simon/dělník/kuchař.

Uvážíme-li, jak asi krátkou dobu na přípravu inscenace všichni její interpreti měli, jednalo se o skvělý výkon na evropské úrovni. Hudební jazyk Miroslava Srnky je moderní, nový, svěží, invenční, s citem pro instrumentaci, barvy a pro divadlo. Celá devadesátiminutová opera měla silný vnitřní tah, napětí, hudba provázela dramatický příběh naprosto přirozeně, nikoliv však popisně. Takto skvěle napsaných kusů je poskrovnu. Záměrně neuvádím konec díla, protože pevně věřím v jeho další uvedení, ať už v této podobě, nebo na jiných scénách.

Lenka Nota | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.