Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Malamut opět štěká a ukazuje zuby. Uprchlíci na Masarykáči i nahá žena na nafukovacím kříži

Malamut opět štěká a ukazuje zuby. Uprchlíci na Masarykáči i nahá žena na nafukovacím kříži

27.9.2017 Obraz & Slovo

V dočasně bezprizorním prostoru „Dvanáctky“ Divadla Jiřího Myrona odstartoval v úterý třídenní mezinárodní festival performance a akčního umění Malamut. Hned během prvního dne se představilo devět vstupů, bohužel pouze jeden se odehrál přímo ve veřejném prostoru, a to na Masarykově náměstí.

Zvětšit obrázek

Darina Alster při performanci na Masarykově náměstí.
Foto: Jaroslav Michna

Tím, že se akční umění odehrává v exteriérech, dostává často zcela jiný a myslím právě adresný rozměr, jelikož vtahuje do koncepce i kolemjdoucí nezasvěcené diváky, a tím teprve invazivně narušuje tok jejich všednodenního života. Tato výživná interaktivita se odehrála právě u prvního představení Dariny Alster na Masarykově náměstí. Autorka si zvolila výbušné téma dneška a svou akcí zkonstruovala obraz uprchlické krize. Z kukly zlaté izolační folie, která je dnes mediálně silným vizuálním znakem, spojeným právě s uprchlíky, se postupně dřevěným mečem probojovávala na svobodu.

Z performance Dariny Alster. (Foto: Jaroslav Michna)

Jako reakci na obrovské množství migrantů natahujících ruku k záchraně, použila performerka vzájemně propojené umělé končetiny figurín. Obraz zápasu byl přesvědčivý a autorka využila velké části náměstí. Strastiplnou pouť ukončila v Obchodním centru Laso, což jsem vnímal jako symbolický zmar poutě za svobodným světem, ústící v důsledku v nesvobodném globálním konzumu západního světa.

Darina Alster. (Foto: Jaroslav Michna)

Vcelku dlouhá prodleva k dalším akcím mohla napomoci ke strávení této výživné reflexe, ale pro člověka, který přišel na celý program, může být hodina a půl čekání dosti demotivující. Naštěstí byla Ostrava v ten den prosluněná.

Čekání se nakonec vyplatilo. V Domě umění byly roztroušeny lidské automaty, které bylo možné aktivovat zadáním, respektive zavěšením číslic od jedné do deseti. Každé číslo představovalo specifický druh reaktivního pohybu či zvukové nebo hlasové struktury. Vtip byl v tom, že akce probíhala v rámci zahájení opulentní výstavy českého architekta, teoretika a designéra Vlastislava Hofmana. I když podle výrazu tváře považovali někteří návštěvníci tento vstup jako invazivní a nepatřičný, dle mého názoru performeři krásně uvolnili napětí těžkých stěn kamenné instituce a v důsledku souzněli s krystalickými ostny Hofmanovy estetiky. V tomto projektu performoval i jako malířský automat Jiří Surůvka.

Živí roboti v Domě umění. (Foto: Jaroslav Michna)

Ve studiu „Dvanáctka“ pak probíhal zbytek večera. Nekompromisní vstup ve formě echt tělesné výrazivosti představila v Ostravě již etablovaná performerka Kača Olivová. Bezprostřednost této koncepce projiskřila spící prostor vybydleného divadelního studia a diváky konfrontovala s neskrývanou autonomií svého výrazu. Nahé kypré tělo, nepřikrášlované a ničím nezakryté, obětovala kříži. Nikoliv dřevěnému, ale nafukovací pouťové atrapě. Možná toto gesto vzbudí otázku, kde je člověk a jeho přirozenost a kam se poděla křesťanská víra. Stala se z ní jen vyčpělá pouťová atrakce? Nebo z toho všeho zbyl jen úšklebný sabat?

Kača Olivová na kříži. (Foto: Jaroslav Michna)

Ve druhé části festivalového dne se představil srbský performer Nenad Bogdanovic, který propojil obrazovou projekci, na níž se v kulisách tradiční hudby střídaly vjemy stojících mostů a jejich torz. Autor formou akční malby, tedy za pomocí štětců a barev, vytvořil na plátno projekce jakousi strukturální esenci mostní konstrukce založené na kombinaci vertikálních, horizontálních a diagonálních tvárných principů. Výsledné dílo zůstalo jako relikt na stěně divadelního studia.

Nenad Bogdanovic. (Foto: Jaroslav Michna)

Vtipnou „velkohubou“ akcí se představila skupina In Sáček Veritas, která se pokusila zanalyzovat obecné principy performativního umění, a to jak formou výkladu, tak i názorné demonstrace. Ona teoretická velkohubost však vlastně znemožňovala cokoliv říct.

In Sáček veritas. (Foto: Jaroslav Michna)

V závěru se kromě Martina Zeta a jeho autistické stanové asambláže a Studentek Lenky Klodové představil švédský performer Mauritz Tistelö, kterého doprovázel vlastní syrovou poezií Jan Nemček. Toto improvizované a nikde předem neavizované propojení dobře zafungovalo. Trashový charakter performativní propozice ve spojení s „ukrutnou“ poetikou obrazů Ostravy a zmaru konzumního světa z pera Jana Nemčeka vytvořilo těžký a úmorně existenciální koncept, jenž ovládl celý prostor a vepsal se i do tváří diváků. Jako bychom byli nuceni se škrábat po některé z ostravských hald a při tom dýchat kontaminovaný vzduch. I snaha ukrýt se ve slepé nice s kouskem přírody, tedy s borovicovou větví, byla neplánovaně narušena nemožností zavřít dveře do nikam.

Mauritz Tistolö. (Foto: Jaroslav Michna)

Festival začal zostra a ukázal opět širokou reflektivitu jdoucí od vážných obsahů až k vtipným a punkově invazivním polohám. Početné české zastoupení v „playlistu“ aktuálního ročníku dokazuje, že performance je u nás stále živá, autonomní a výrazově platná umělecká forma.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.