Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo All That Jazz, Rock, Blues je vzrušující podívaná plná emocí a dokonalých pohybů

All That Jazz, Rock, Blues je vzrušující podívaná plná emocí a dokonalých pohybů

3.11.2017 Divadlo

Národní divadlo moravskoslezské ve čtvrtek v Divadle Jiřího Myrona uvedlo svou první baletní premiéru letošní sezóny s názvem All That Jazz, Rock, Blues. Komponovaný večer se skládal ze tří premiér, které připravily samostatné inscenační týmy. Trojjedinou univerzalitu tance jako svobodného pohybu bez diktátu pravidel výborně ilustrovala skvělá hudba, která ve všech třech případech vytvořila naprosto rovnocennou partnerku.

Zvětšit obrázek

Z choreografie O Balcão de Amor.
Foto: Martin Popelář

Část první: Après rasage

Představte si šest průzračných umyvadel. Nad nimi se zjeví šest mladých mužů nahých do půl pasu. Light design Daniela Tesaře pěkně zvýrazní jejich muskulaturně ostré křivky. Mladíci si v naprostém tichu napění holícími štětkami tváře a pak vezmou do rukou břitvy. Synchronizované opláchnutí ponořením obličeje do umyvadla je skvělým zakončením této etudy. Proto název zní Après rasage, tedy po holení.

Apres rasage. (Foto: Martin Popelář)

Choreografie Reginy Hofmanové ukázala ze všech tří části večera nejdůslednější dějovou linii. Koncept šesti mužů a tanga je dobře vygradován z naprostého ticha a strnulosti přes pomalé vláčné pohyby až k rušnému mumraji, kdy tanečníci mluví jeden přes druhého a překřikují se do chvíle, než se objeví žena (Lore Jehin). Následuje jakýsi rituální tanec, jenž však Jehin několikrát přeruší nastavenou dlaní, kterou si chce se svým protějškem „pouze“ potřást. Hofmanová se šťastně vyhnula zbytečným lascivním či sexistickým prvkům a zdůraznila správně pouze eleganci a symboliku pohybu.

Z první části baletu – vpravo Lore Jehin. (Foto: Martin Popelář)

Hofmanová symbolicky rozbořila mýtus ohnivého tanga plného vášnivých, erotických pohybů a rudých růží. Její choreografie se podívala na tango odlišnou optikou, zdůraznila význam pouhého gesta, náznaku a emancipovala po vzoru kořenů tanga tanec mužů s muži. Hudba argentinského mistra nuevo tanga Ástora Piazzolly byla skvělou volbou. Není povrchní a zaměřená pouze na jednoduché taneční vzorce, ale překvapuje i řadou polyfonních pasáží a bohatou tematickou prací. Pomocí jemného vedení a vycítění specifik jednotlivých tanečníků se podařilo Hofmanové také přesvědčivě zvýraznit jejich herecký talent a charakter, který vtiskli svým rolím. Účelně vkusné byly rovněž kostýmy Rafael Jakimiuk.

Část druhá: Rain Dogs

Z úplně jiného těsta byli následující Rain Dogs. Choreografii, scénu a kostýmy vytvořil Johan Inger, kterému asistovala Patricia Vázquez. Sugestivní hudba Toma Waitse a světelný design Petera Lundina spoluvytvořily vizuálně dokonalou podívanou, kterou zvýraznily i barevně přesvědčivé kostýmy. Rain Dogs Johana Ingera nesází na ostře vykroužený příběh. Proslulý švédský choreograf se snažil z jím oblíbené hudby Toma Waitse vyvolat pohybové a taneční asociace a pocity různých postav, snažících se vyznat ve svých životech.

Konkrétní název je inspirován stejnojmenným albem Waitse, hračka plyšového psa se také objevila na pódiu v působivé finální etudě s kouřem. Waitsova hudba si říkala o pohybové ztvárnění, které se odehrálo hlavně v kolektivních sestavách tanečníků, působivá byla také realizace cross-dressingu alias záměny tanečních partnerů (muži s muži a ženy s ženami). Syrový blues rock Waitse, podpořený chladnou tekutou videoprojekcí, zapůsobil hrou světla a stínu, svým projevem zaujala zejména skvělá Shino Sakurado, jejíž herecká i pohybová stránka byla v dokonalém souladu.

Z části Rain Dogs. (Foto: Martin Popelář)

Scéna využila jednoduchého, ale účelného prvku, kterou byla zadní stěna v podobě hradby ze starých barevných reproduktorů a kazeťáků. Závěr, kdy se dvojice postaví před tuto zvukovou bariéru zády k publiku s působivými slovy Waitse The piano has been drinking, not me, byl velmi působivý. Skvělá byla také práce se světlem, tmou a šerem, s níž si Lundin opravdu vyhrál.

Část třetí: O Balcão de Amor

Závěrečná inscenace O Balcão de Amor choreografa Itzika Galili přenesla obecenstvo na Kubu. Nastudování Elisabeth Gibiat a hudba Péreze Prada byly ideální tečkou za rozmanitým večerem. Kostýmy Galili vyřešil velmi individuálně s akcentem na hlavní postavy šprta a modelku připomínající balerínu.

Scéna z třetí části O Balcão de Amor. (Foto: Martin Popelář)

Z jejich kontaktu vzešla řada vtipných asociací, která vyvrcholila závěrečnou taneční kreací obou tanečníků, která se objevila už jako ochutnávka na zářijovém Galavečeru Národního divadla moravskoslezského. Hudba Prada má v sobě obrovský komický potenciál a choreografie Galiliho v intenci s ní vyvolala neobyčejně kreativní a po technické stránce také místy náročné taneční prvky s akrobatickými prvky. Výborně své role zvládli stěžejní tanečníci této inscenace: Stéphane Aubry a Brittany Haws, byť musím podotknout, že Sakurado, která se v tomto čísle představila na Galavečeru, se do této role dokázala lépe převtělit.

*

Premiéra tří jednoaktových baletů pod zastřešujícím titulem All That Jazz, rock, Blues byla velice zdařilá. Choreografie představila aktuální pojetí současného tance, tanečního divadla a scénického tance a ukázala u každého autora originální autorský rukopis. Přitom se každá část večera profilovala osobitě a zdůraznila jinou stránku pohybového umění.

Après rasage zaujalo nejlépe ztvárněnou narativní linkou příběhu a obsahovalo brilantní taneční číslo úžasné Lore Jehin. Rain dogs fascinovali dryáčnickou hudbou Toma Waitse a kolektivně dokonale sehraným i vizuálně sladěným teamem. O Balcão de Amor nejvíc potěšilo akčním přetlumočením humoru a do choreografie. Menší potěšení přineslo ozvučení premiéry v zadní části hlediště, kde při basových tónech bylo místy slyšet nepříjemné vibrování reproduktorů.

Trio premiérových choreografií All That Jazz, Rock, Blues je hudebně i choreograficky dostatečně kontrastní, má svižné tempo a nepostrádá gradace. Je zřejmé, že balet Národního divadla moravskoslezského má nakročeno ke špičkové kvalitě a velkým zážitkům.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.