Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Ifigenie v Aulidě je dalším důkazem vzrůstající úrovně ostravské opery

Ifigenie v Aulidě je dalším důkazem vzrůstající úrovně ostravské opery

15.12.2017 Divadlo

Národní divadlo moravskoslezské představilo ve čtvrtek v premiéře velmi vzácně uváděné dílo. Tragická opera Ifigenie v Aulidě Christopha Willibalda Glucka se v Ostravě hrála vůbec poprvé, předtím byla v Česku uvedena pouze v Praze, Olomouci a Ústí nad Labem. Režie se ujal Michał Znaniecki, hudební nastudování připravil Zdeněk Klauda. Opera byla nastudována v hudební a textové úpravě Richarda Wagnera z roku 1847. V hlavních rolích ve čtvrtek účinkovali Jiří Hájek, Markéta Cukrová, Michaela Popik Kušteková, James Kryshak, Jakub Kettner a další. Provedení řídil dirigent Zdeněk Klauda.

Zvětšit obrázek

Michaela Popik Kuštěková jako Ifigenie.
Foto: Martin Popelář

Národní divadlo moravskoslezské patří k předním operním domům České republiky. Tento fakt bývá pravidelně potvrzován řadou úspěšných inscenací, které oživují díla časově poměrně blízká (linie slavných oper 20. století), ale i starší, jejichž poznání však má neocenitelný význam pro pochopení opery jako takové. Přímo exemplárním případem takového díla, jehož přínos je v operní historii nezpochybnitelný, je Gluckova opera Ifigenie v Aulidě z roku 1774, jejíž ostravské nastudování ve Wagnerově úpravě je českou premiérou.

Námět vychází z tragédie Iphigénie Jeana Racina, který se inspiroval antickou bájí Ífigéneia v Aulidě dramatika Euripída. Slavný řecký dramatik byl dobrým znalcem lidského nitra a nejzdařileji vystihoval povahy žen. Fabule příběhu čerpá tradičně z řecké mytologie. Král Agamemnón chce pod nátlakem Řeků obětovat vlastní dceru Ifigenii, aby usmířil bohyni Artemis. Na obranu dívky se postaví její milenec Achilles i její matka Klytemnestra. Ifigenie se však nakonec rozhodne obětovat svůj život ve prospěch Řecka, čímž usmíří rozhněvanou bohyni. Ta si dívku v závěru odvádí, aby z ní učinila kněžku v daleké zemi.

Nová ostravská inscenace vsadila na zdůraznění vizuální a auditivní roviny. Uznávaný polský režisér Michał Znaniecki zdůraznil ovzduší konfliktu hned od počátku. Už během operní předehry vedle hlavních představitelů, kteří s antickou sošností pozorují z židlí diváky, na jevišti vypukne v davu (představují jej sboristé) boj, který ilustruje rozkol řeckého lidu. Centrálním bodem scény Luigi Scoglia je obětní oltář, jehož podoba je v každém dějství modifikována s ohledem na naraci příběhu. V prvním jednání vypadá jako pokroucený železobetonový epitaf, který připomíná nedávnou ničivou válku, proměňuje se na mramorový a v posledním dějství cihlový jako metafora barvy krve. Dimenze příběhu je ozvláštněna světelnými efekty, které projektují na scénu různé symboly, zajímavé jsou i zavěšené sochy postav, které jsou překvapivě využity, apod.

Jakub Kettner. (Foto: Martin Popelář)

Kostýmy Joanny Medyńské reflektují chaos, kterým společnost prochází: klasické motivy, které ilustrují společenské postavení, jsou téměř vypuštěny. Král Agamemnon má sice na hlavě zkroucenou korunu se zelenou ratolestí, jinak je ovšem oblečen do přiléhavého černého kostýmu s vojenskými klopami. Achillovi vymyslela Medyńská šarmantní sako a dredy, naopak ženy nosí konzervativnější šaty, které jsou konkrétně u Ifigenie barevně častěji variovány. Klytemnestra zaujme megalomanskými zlatými šaty. Khaki mundúry a vojenské motivy dostali do vínku sboristé, kteří představují řecký lid. Výsledný dojem působí poněkud roztříštěně a nezapadá do kontextu jinak poměrně monolitně stereotypní scény.

Tempo ostravské inscenace má výborný spád, psychologická prokreslenost postav je v Gluckově hudbě přesvědčivá a klíčovým motivem režie se stala slabost lidskosti. Právě lidskost je to, co se probudí v Agamemnonovi při snaze naplnit vůli bohyně Artemis. Mateřský pud doslova drásá Klytemnestru, která se nedokáže smířit s krutým osudem své dcery Ifigenie. Drama se rodí z pochybností. Bohové už nejsou zárukou toho, co je spravedlivé. V souvislosti s tím získává gesto Ifigenie, která se rozhodne sebeoběť podstoupit dobrovolně, překvapivý a nadosobní rozměr.  Závěr opery je vyřešen pomocí „Deus ex machina“, jak se nazýval zásah vyšší moci. Rozřešení Artemis je smířlivé, Ifigenie se svým rozhodnutím vykoupila a stává se vyšší bytostí.

Jiří Hájek jako král Agamemnon. (Foto: Martin Popelář)

Ostravská premiéra měla šťastné pěvecké obsazení. Král Agamemnon Jiřího Hájka je autentický a jeho proměna ze sveřepého vykonavatele boží vůle v prostého, milujícího otce je přesvědčivá. Také pěvecky jeho baryton podpořil charakter figury dobrou technickou úrovní a plastickou deklamací. Jeho žena Klytemnestra Markéty Cukrové je ideální představitelkou, jejíž strhující pěvecký i herecký projev patřil k nejsilnějším bodům celé inscenace. Dokonale frázovaný přednes Cukrové skvěle podpořil jevištní emocionalitu a diktoval laťku všem ostatním postavám.

Neobyčejně dynamickému, sametově hebkému i dramaticky exponovanému mezzosopránu Cukrové vcelku dobře sekundovala Michaela Popik Kušteková v roli její dcery. Barevně lahodný soprán této mladé Slovenky se prokázal zejména v jemnějších výrazových partiích jako spolehlivě nosný a dostatečně zřetelný. Nad jistějším forte v citově vypjatějších polohách ještě musí talentovaná sopranistka zapřemýšlet. Achilles amerického tenora Jamese Kryshaka je menšího vzrůstu a působil na scéně místy poněkud prkenně. Kryshak však disponuje velmi kultivovaným hlasem, který heroickou postavu „utáhnul“. Z dalších protagonistů zaujal svým znamenitým výkonem barytonista Jakub Kettner, který představil velmi seriózní, bezproblémově podanou roli. Nezapadli ani Erik Ondruš v roli Arkase, Marcela Gurbaľová jako bohyně Artemis a Petr Urbánek coby velitel Thesalských.

Markéta Cukrová a Michaela Popik Kuštěková. (Foto: M. Popelář)

Samostatnou kapitolu si zaslouží orchestr, sbor a hudební nastudování dirigenta Zdeňka Klaudy, které vytěžilo z Wagnerovy adaptace a samotné Gluckovy hudby skutečně maximum. S respektem a s hudební inteligencí Klauda přistoupil k Wagnerovu zestručnění díla a jeho záměr – vytvořit jednolitý tok hudby – naplnil volbou adekvátních temp, skvěle odstíněných agogických prvků (zejména acceleranda a ritardanda) a evidentní schopností hudební výstavby frází i větších hudebních bloků. Instrumentalisté představili jeden ze svých nejlepších výkonů za dlouhou dobu, který provázela optimální souhra, dynamická jednota a bezchybné sólové kreace.

Důležité místo má v Gluckově opeře také sbor, jehož zpěv pod vedením sbormistra Jurije Galatenka patří k tradičním chloubám ostravského divadla. Také jeho čtvrteční výkon byl jistý a spolehlivý, v herecké rovině však mohl Znaniecki projevit víc invence, když je nechal často jen postávat a zevlovat po stranách pódia. Jeho režie se zaměřila na zdůraznění symbolických motivů více než na propracovanější vedení jednotlivých postav. Také v samotném závěru vyznívá nečekaná poprava Arkase zmateně.

Ifigenie v Aulidě v nové ostravské inscenaci stojí za pozornost zejména díky excelentnímu hudebnímu nastudování Zdeňka Klaudy a brilantnímu podání všech interpretů. Ne všechny jevištní prvky spolu komunikují optimálně, režijní a scénické pojetí je zajímavé, neotřelé, ale ne vždy přesvědčivé a výstižné. Nová inscenace dostala také výborný překlad Viktora Ticháka, který baví nádhernou češtinou, standardně kvalitní je také dramaturgie a výpravný program Evy Mikuláškové. Příjemným poznáním je rovněž fakt, že Gluckova hudba ve Wagnerově adaptaci je mimořádně poutavá a v jejím světle ožívá antický příběh s velkou sugestivností a emocionální hloubkou.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.