Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Norbert Lichý s Pavlou Gajdošíkovou: Láska na první poslech se v Ostravě nezapře

Norbert Lichý s Pavlou Gajdošíkovou: Láska na první poslech se v Ostravě nezapře

31.1.2018 Hudba

V pořadí již druhý koncert nejnovější symfonické řady Láska na první poslech se odehrál v úterý v Domě kultury města Ostravy. Specialitou této série je, že ji moderují známé tváře z řad herců ostravských divadel. Po dvojici otce a syna Sedláčků v prvním dějství na podzim se tentokrát do role průvodce po žánru symfonie stala snad nejznámější herecká persona moravskoslezské metropole, Norbert Lichý. A jak si s Láskou na první poslech tento herec poradil?

Zvětšit obrázek

Moderátory koncertu byli Pavla Gajdošíková a Norbert Lichý.
Foto: Ivan Korč

„Dámy a pánové, milí posluchači, diváci“, začal teatrálně Lichý. Pak zauvažoval, jestli si neměl vzít na pódium koncertu Láska na první poslech také nějakou svou lásku. Posléze se herec svěřil, že jeho láskou je právě Janáčkova filharmonie, načež si vysloužil uznalý potlesk. Jedno překvapení však přece jen přišlo, a to v podobě herečky Pavly Gajdošíkové, která zdánlivě (pro ty, kteří zažili překvapení na minulém koncertu této řady – viz recenze zde) překvapivě proklouzla na pódium.

Pavla Gajdošíková proklouzla na pódium. (Foto: Ivan Korč)

Když se jí Norbert tázal, co tady chce dělat, opáčila: „Jsem studovala herectví“. „To zní špatně“ opáčil ledově Lichý, čímž dal vzpomenout na zuřivé reakce podpory umělců kandidátům během volebního martyria. Nakonec se herci dohodli, že se Gajdošíková ujme režie večera. Usadila si Lichého do křesla, v perkusích zazněla přesná asociace zvonů Big Benu a diváci se s filharmoniky a dirigentem Tomášem Braunerem přenesli do Londýna, který si právě vychutnával období největší slávy Josepha Haydna.

12 Londýnských symfonií je vrcholem jeho kompozičního mistrovství. S tak velkým orchestrem, jaký poznal letitý Rakušan na britské půdě, se v Evropě dosud nesetkal. Symfonie č. 94 G dur ”S úderem kotlů” je jednou z nejpopulárnějších položek symfonického veletuctu i díky volné větě Andante, která variačně zpracovává jedno z nejprostších témat v hudebních dějinách. Je jím stoupající kvintakord C dur, který se pohybem od primy ke kvintě obrací v dominantní septakord, kráčející zase směrem dolů. Na tomto zdánlivě triviálním tématu Haydn v následujících variacích (obměnách tématu) ukazuje svou neobyčejnou hudební vynalézavost, soustředěnost a přirozenou krásu, pro kterou by mohl být nazýván géniem jednoduchosti.

Dirigent čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Norbert Lichý zabrousil i do abstraktnějších pojmů, když stavbu symfonie přirovnal ke „kvadratuře příběhu lásky“. Bohužel přitom opomněl vyjmenovat všechny věty a nebylo možné jasně rozlišit, které věty se jeho charakteristiky týkají. Také v popisu sonátové formy se Gajdošíková trochu zamotala, naopak zajímavá byla následující analogie, kterou Lichý představil jako typicky mužské a typicky ženské téma. První mělo znít mužně a srdnatě, druhé lyricky a něžně… Oba herci se prý v těchto tématech poznali. Jednalo se o Symfonii č. 40 g moll Wolfganga Amadea Mozarta, z níž zazněla první věta molto allegro. Těžko říct, zdali tato charakteristika měla nějaký efekt, jisté však je, že větu Janáčkova filharmonie zahrála stejně jako předchozí s nádherně prokreslenou vzdušností jednotlivých melodických nástrojů, precizní souhrou a dynamickou výstižností.

Gajdošíková nadhodila: „Vědci zkoumali a zjistili, že Mozartova g moll je právě nejzdravější.“ Mozartův efekt u nás kdysi popularizoval psychiatr František Koukolík. Ale nevzpomínám si, že by právě tato pochmurná symfonie byla hodnocena takto…

„Co je to osud?“, zamyslel se následně Norbert Lichý? „Osudové místo? Osudová ztráta?“ Následovala první věta Beethoveny Symfonie č. 5 c moll zvané Osudová. Co jiného mohlo také po těchto slovech zaznít?

Pavla Gajdošíková a Norbert Lichý. (Foto: Ivan Korč)

 

Po přestávce, Lichým trefně označené za „osudovou“, došlo na Antonína Dvořáka. Můžete hádat, jaké dílo zaznělo. Largo z Novosvětské bylo oběma herci pěkně uvozeno. Oceňuji, že nesklouzli ke smyšlenkám nebo senzacím typu lokomotiv, karet a holubů a uvedli pouze skutečnosti, které jsou historicky doložené a týkají se hudby. Přitom v souvislosti s Dvořákovým působením v Americe opomenuli na jednu drobnost. Ono mu sice trochu trvalo, než se za „velkou louží“ rozhoupal k tvorbě, ale svůj díl na tom měl i americký tisk, který si od něj sliboval americkou operu. A Dvořák si to udělal tak, jako vše v životě: po svém. Vytvořil svou poslední symfonii s podtitulem Z nového světa a violoncellový koncert.

Musím přiznat, že jsem Largo toho večera vnímal i skrze současné události se vzrušením a v dosud netušených barvách. Vždyť to byl právě Dvořák, který v Americe doporučil, že mladá generace amerických skladatelů by měla navázat na lidovou hudbu původního a černošského obyvatelstva. Jedině tak vytvoří pravou, osobitou a ryze národní hudbu. Právě český génius dokázal vycítit jemné distinkce černošských spirituálů a inspirovat se jimi.

Malé bulvární okénko Petra Iljiče Čajkovského mne trochu vyděsilo: snad ne Čajkovského svobodná sexuální orientace, která v Rusku nebyla nikdy tolerována blahosklonně. Naštěstí se teleport týkal „pouze“ nekonfliktní, trochu bláznivé, ale ve skutečnosti nesmírně důležité a bohaté kněžny a mecenášky Čajkovského Naděždy Filaretovny von Meck. Zajímavé byly dopisy, z nichž ocitoval Lichý vypjaté pasáže, které psal Čajkovskij Meck pár měsíců po jeho sňatku s mladou ženou. Symfonie č. 4 f moll obsahuje hodně patosu a nejvíc je ho vtěsnáno právě ve čtvrté větě Finale: Allegro con fuoco. Grandiózní účinek, spočívající v záplavě tónů, které vyvolávají emoce, se podařilo přelít i na obecenstvo, které na Čajkovského zareagovalo dosud nejbouřlivějším potleskem.

Pavla Gajdošíková a Norbert Lichý. (Foto: Ivan Korč)

„No, tak to bylo hodně zamilovaný“, zhodnotil moderátor energickou poslední větu Čajkovského symfonie. „A strašně moc not, to nebyly vyhozený peníze,“ pokračoval Lichý ke svému nejlepšímu bonmotu večera. „Dnes jsem se dozvěděl, že v Rusku to hrají pětkrát až šestkrát rychleji. Tak jsem si říkal, proč. A jediný, co mě napadlo, je, že se potřebují zahřát.“

 

Následovalo zamyšlení nad magickou mocí čísla 9 u symfoniků. Dmitrij Šostakovič jich vytvořil rovných 15 a z jeho díla zazněla groteskní, svižná Symfonie č. 9 Es dur a její závěrečná věta. Jako ochutnávka, „otvíráček“ a návnada do světa symfonií zafungovala i ona. „A my si teď jdeme zhodnotit, jak jsme to pěkně moderovali“, rozloučil se posléze s publikem Lichý. „Přečetli“ poopravila jej Gajdošíková. Nuže, pojďme pokračování koncertu Láska na první poslech s Lichým a Gajdošíkovou zhodnotit také.

Proti rodinnému duu otce a syna Sedláčkových se tato dvojice soustředila daleko víc na vzdělávací cíl. Legrácek a humorných asociací bylo méně. Informace, které ke skladbám zazněly, byly objektivní a až na vysvětlení sonátového cyklu a sonátové formy dobře podané. Na rozdíl od gejzíru nápadů, kterým spatra sršeli oba herci Sedláčci, doslova jako Voskovec s Werichem na forbínách, své moderování Gajdošíková s Lichým přečetli, Lichý si své povídání patrně ze zdravotních důvodů odseděl v křesle pro hosta. Nedá se říci, že by večer byl horší, byl prostě jiný, ale z hlediska čistě hereckého řemesla mně osobně nepatrně víc přesvědčilo první dějství s duem Sedláčků.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Oceňuji přípravu a konzistentní hru Janáčkovy filharmonie s celou řadou nádherných výkonů v trubce, hoboji, fagotu, houslích koncertního mistra Černohorského, violoncellu Jiřího Hanouska a všech dalších. Hráči odvedli v každém hudebním slohu přesvědčivý výsledek, byť Brauner v prvních třech skladbách zvolil pomalejší a trochu statická tempa. Zato si sympatický dirigent získal uznání promyšlenou stavbou Dvořákova Larga a také Šostakovičovy Deváté.

Dramaturgie končící Šostakovičem měla svůj půvab, možná místo dvou představitelů národních škol Dvořáka a Čajkovského stačilo uvést jednoho a přidat ukázku ze syntéz přelomu století, např. Adagietto5. symfonie Gustava Mahlera.

Láska na první poslech dopadla dobře, vyprodaný sál odcházel spokojeně. Kvalitní výkony Janáčkovy filharmonie, dobrá dramaturgie i moderování ukázaly, že podobné koncerty mají smysl, baví, vzdělávají a podněcují k poslechu kvalitní hudby. Tak to má být.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.