Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Tanečnice Barbora Šulcová má nominace na Jantar i Thálii a říká: Bez podpory lidí kolem mne by to nešlo

Tanečnice Barbora Šulcová má nominace na Jantar i Thálii a říká: Bez podpory lidí kolem mne by to nešlo

26.2.2018 Divadlo

Členka baletu Národního divadla moravskoslezského Barbora Šulcová zazářila v letošní sezóně mimo jiné v roli „dívky v červených botách“ v choreografii izraelského umělce Itzika Galiliho O Balcão de Amor (v rámci komponovaného večera All That Jazz, Rock and Blues). Tento výkon jí vynesl užší nominaci na Cenu Thálie a zaujal rovněž porotu moravskoslezských Cen Jantar, která Barboru nominovala v kategorii balet. A protože každý mimořádný výkon za sebou skrývá spoustu práce, překračování vlastních hranic a hledání toho pravého pojetí, požádali jsme Barboru, aby nám prozradila, kudy vedla její cesta za úspěchem.

Zvětšit obrázek

Barbora Šulcová a Stéphane Aubry v choreografii, která oběma vynesla nominaci na Cenu Jantar.
Foto: Martin Popelář

Nominace na Cenu Jantar je poměrně čerstvou záležitostí, do okruhu nominovaných na Thálii jste se však dostala již v lednu – vzpomenete si, co vám proběhlo hlavou, když jste se dověděla o své nominaci na toto prestižní ocenění?

Nejdříve jsem pomyslela na svého tanečního partnera (Stéphane Aubry – získal za roli v téže choreografii širší nominaci na cenu Thálie a rovněž nominaci na cenu Jantar v kategorii Balet  – pozn. redaktora). Popravdě jsem nevěděla, jestli byl také nominován, nebo ne, ale říkala jsi: „Proč ne také můj partner?“. Myslím si totiž, že ve své roli daleko více přetransformoval sám sebe. Já jsem se ve své roli našla poměrně rychle. Takže má první myšlenka patřila tanečnímu partnerovi, pak přišel skoro šok, jestli je to opravdu navážno, a potom jsem se i rozplakala. Byla jsem zrovna v divadelní šatně, když jsem se o tom dověděla.

Nominace na obě ocenění vám vyneslo vaše sólo a rovněž výkon v duetu v choreografii O Balcão de Amor Itzika Galiliho. Když jste choreografii studovala, cítila jste hned, že vám sedí a můžete do ní přinést něco svého, nebo to bylo jinak?

Abych byla upřímná, osobně preferuji moderní tanec nad klasickým. Mám ráda takový styl, do kterého člověk může vložit něco ze sebe, takže jsem se v této choreografii našla opravdu rychle. Velmi se mi líbí Galiliho pohybový slovník a to, jak celou choreografii pojal. Hlavně zde ale musím opět zmínit svého tanečního partnera Stéphana Aubryho, a samozřejmě i všechny lidi okolo mne, bez kterých by to prostě nešlo. Se Stéphanem jsme na duetu pracovali téměř dva měsíce, protože i když se to nezdá, je velmi technicky náročný. Museli jsme se sehrát, najít si vzájemný kompromis, protože máme oba jiný charakter. Ale nakonec jsme se shodli na tom, že to hledání bylo velmi výživné a pozitivní. Jednoduše, bez Stéphana by můj výkon nebyl takový, jaký teď je.

Každý choreograf má svůj charakteristický styl práce a komunikace s tanečníky – jak vzpomínáte na spolupráci s Galilim?

„Denis!“ To je takový interní vtip (smích). Itzik mi tímto slovem vždycky připomínal, že se mám víc usmát. Měla jsem od něj totiž takovou zvláštní korekci, a to, že se musím více smát, ukázat zuby, celkově být hodně usměvavá, na čemž jsem musela zapracovat. Co se procesu zkoušek týče, Itzik Galili přesně věděl, co chce. V O Balcão de Amor má totiž každá role svůj charakter, což je velmi důležité. Podle toho si také vybíral na konkurzu typy pro danou roli a osobně si myslím, že vybral dobře. Většinu času jsme však pracovali s jeho asistentkou Élisabeth Gibiat, která je Galiliho pravou rukou, jezdí po celém světě a pomáhá nastudovat jeho choreografie. Musím říct, že věděla naprosto přesně, co dělá, nikdy jsme ji nenachytali otázkou, na kterou by neznala odpověď. Týden před premiérou pak přijet Itzik a vše zkontroloval, podal drobné korekce a zejména řešil charaktery jednotlivých postav, které s námi detailně probíral.

A teď trochu obecněji… v tanečním souboru je dnes již samozřejmostí plynule přecházet z techniky klasického tance na tanec moderní či současný. Jak je to u vás – je tato rozmanitost pro vás přínosná, nebo s ní občas bojujete?

Já osobně s tím bojuji poměrně hodně. Jak už jsem řekla, je mi bližší moderní tanec, a protože často skáčeme z klasického do moderního repertoáru, tělo si musí na tyto změny navyknout, což není vždycky jednoduché. V klasickém repertoáru se musíme vytahovat nahoru, máme na nohou špičky, zatímco v moderním tanci je to přesně naopak – musíme cítit podlahu, být tzv. uzemnění. Takové střídaní stylů může být i výživné, ale musíte být hodně vyspělý tanečník. Pro mne je to zatím hodně náročné.

Když studujete roli, co vám obvykle nejvíce pomáhá, abyste si ji co nejdříve osvojila – je to hudba, choreografův pohybový styl, příběh, pohyb samotný apod.?

Mně například pomáhá, když mi choreograf vysvětlí, kde je jádro toho, co chce. Nebo když mi naopak řekne: Ne, to se mi nelíbí. Potom můžu zkusit něco úplně nového, něco v sobě objevit. Občas je dobré třeba jen v zrcadle sledovat, jak hraji, protože např. v mé roli v O Balcão de Amor je hraní spousta. Takže jsem ráda, když mi choreograf přesně řekne, co vyžaduje, kde mám přidat, na co se soustředit.

Spousta tanečníků dnes ke své denní porci tréninků přidává další cvičební metody, aby se jejich tělo cítilo dobře. Máte i vy něco, co vám pomáhá?

Chodím do fitness centra – mám oblíbené lekce Les Mills, díky kterým můžu opravdu relaxovat – ne až tak fyzicky, jako spíše mentálně, na chvíli si odpočinu od přemýšlení nad tancem (smích). Miluji pohyb a kdybych nedělala něco fyzického, asi bych se zbláznila. Takže i svůj volný čas teď trávím fitness cvičením.

Vystudovala jste Janáčkovu konzervatoř v Ostravě – bylo vaše angažmá v souboru NDM ihned po škole jasným rozhodnutím, nebo jste měla v záloze i jiné plány?

Já jsem nikdy nesnila o tom být balerínou. Tanec jsem vždy měla ráda, ale mému srdci byl bližší moderní styl. Když jsme měli závěrečný koncert na konzervatoři, přišel se podívat i bývalý šéf baletu Igor Vejsada, a zřejmě jsem se mu zalíbila natolik, že mi hned po představení nabídl angažmá tady v divadle. Protože jsem byla zrovna na jevišti, suverénně jsem jeho nabídku přijala, aniž bych si uvědomila, že mi sám šéf baletu nabízí práci v souboru (smích). Když jsem to řekla rodičům, poradili mi, ať to alespoň zkusím. Igor Vejsada mi tedy dal ten prvotní impulz, já sama jsem předtím o práci v divadle tolik nepřemýšlela, popravdě jsem si nebyla jistá, co chci dělat po škole. No, a teď jsem tady už šestou sezónu.

Tanečníkův den bývá hodně náročný – trénink, zkoušky, večerní představení – jaká je vaše nejoblíbenější část pracovního dne, okamžik, který si v divadle vždycky užíváte?

Když se podaří zkouška, je spokojený choreograf i asistent a všechno jde, jak má.  To je pak velmi uspokojující pocit. A samozřejmě také po vydařeném představení. Ovšem upřímně se po představení vždycky nejvíc těším do sprchy, to jsem tam vždy jako první (smích).

S profesí tanečníků je spojena spousta předsudků a klišé. Rozzlobilo vás někdy, co si lidé o vaší práci myslí, protože jste sama věděla, že to není pravda?

V souvislosti s naší prací se často říká „hloupá baletka“. Jenomže my tanečníci musíme zapojovat mozek každý den, už jen abychom si zapamatovali kroky, slyšeli hudbu a vnímali vše, co je spojeno s nácvikem choreografie. Naštěstí jsem zaznamenala asi jen tento předsudek. Navíc v současné době chtějí choreografové všechno hned – nejen kroky, přesnost v hudbě, ale i emoci a výraz. A to je pro nás náročné, vyžaduje to velkou koncentraci a musíte do toho dát všechno. Takže s „hloupými baletkami“ rozhodně nesouhlasím.

A na závěr pohled z druhé strany… Kdybyste mohla jako divák navštívit jakékoli taneční představení kdekoli na světě (a kdykoli v čase), které by to bylo a proč?

Musím říct, že bych moc ráda viděla balet The Green table (Zelený stůl- pozn. redaktora) německého choreografa Kurta Joosse. Tento balet měl premiéru v roce 1932 v Paříži, a pojednává o marnosti mírových jednání před 2. světovou válkou. Chtěla bych ho vidět, protože jsme na konzervatoři měli předmět „dějiny baletu“ a když nám naše paní profesorka představila tento titul, zaujal mě natolik, že jsem si o něm zjišťovala informace a neustále si ho pouštěla na videu. Je to třicetiminutový balet v osmi obrazech a přiznám se, že si ho pouštím dodnes. Zajímavá je pro mne zejména hudba Fritze Cohena a pochopitelně také choreografický slovník Kurta Joosse, který sám tančil roli Smrti.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.