O dvacátém ročníku přehlídky Kino na hranici s ředitelkou její české části Petrou Slováček Rypienovou

Petro, ty jsi festivalovou tváří dlouhodobě, diváci tě znají z rozmanitých funkcí, jak to bylo?

Jsem u festivalu od jeho počátku, celých dvacet let. Začínala jsem jako koordinátorka za českou stranu, později se ze mě stala finanční ředitelka a momentálně dělám ředitelku české a slovenské části. Tím, jak se festival mění a rozrůstá, je jeho organizace čím dál náročnější. Jedná se o zabezpečení nejen pro stránce organizační, ale také finanční, technické a personální. Je opravdu velmi těžké zvládnout jenom jednu z těchto oblastí, takže přehlídku máme rozdělenou na česko-slovenskou a na polskou část, kterou má na starosti Jolanta Dygoś.

Jak se festival proměnil za dobu svého konání?

Na to najdou zájemci odpověď v publikaci, která vychází ke dvacátému výročí. Ale pokud bych to měla srovnat, tak u prvních ročníků nám stačil jen jeden host. Například v prvním ročníku k nám přijel Jiří Menzel a byl jediným, velikým a nejváženějším hostem. Na druhý ročník přijel Vojtěch Jasný a bylo to podobné, poté přijel Juraj Herz, Juraj Jakubisko a podobně. První ročníky tedy měly komornější atmosféru, samozřejmě danou i menším rozsahem konání přehlídky.

A jak je to s dnešním stavem přehlídky?

Momentálně jsme se přerodili ve velký festival, i když to jméno nerada používám, protože nejsme soutěžní akcí, ale pouze přehlídkou. Kino na hranici je dnes velká akce s velkým množstvím filmů a s velkým množstvím hostů. Devatenáctý ročník měl kolem čtyř stovek hostů.

Dříve jste si ale festival dokázali i více užít…

Kdysi bylo více času. Třeba s Vojtěchem Jasným jsme měli čas zajít do čajovny, on měl velmi rád takováto místa, anebo jsme měli čas jej vozit po okolí a ukazovat mu krásy našeho regionu, bylo to moc pěkné. Ráda na tyto už dávno minulé ročníky vzpomínám.

Takže dnes už není na návštěvy v okolí čas?

Teď už je všechno velmi rychlé, hodně hostů, hodně práce, hodně organizačního shonu a málo času na setkání tak intenzivního typu.

Není vám to líto?

Podle mě je přirozené, že se akce vyvíjí, rozvíjí a rozšiřuje. Ze čtyř dní tak máme dní sedm. Z jedenácti filmů jich je na sto padesát. Nepřeberné množství akcí, mnoho výstav i koncertů. Takže už se nelze věnovat každému hostu zvlášť.

Kolik lidí vlastně na festivalu pracuje?

Nejužší štáb čítá pět lidí. Když započteme koordinátory na české i polské straně, tak nás je kolem dvaceti lidí.

V posledních týdnech opustili českou i světovou scénu dva nejvýraznější filmoví režiséři spjatí s českou novou vlnou Juraj Herz a Miloš Forman, vy už ale máte program hotový s předstihem. Stihnete na to ještě nějak zareagovat?

Hrajeme jejich filmy, nečekali jsme, že tomu bude za takových okolností. Juraj Herz byl navíc naším hostem v počátcích festivalu. Na odchod těchto dvou velikánů bude určitě pamatováno během festivalových diskusí. Ty se budou konat k jednotlivým filmům a bude příležitost se tímto zabývat. Je to smutné, ale takový je život.

Dvacet let, to už je něco, chystáte k tomuto jubileu nějakou extra událost?

Jak už jsem řekla, vydali jsme publikaci k našemu dvacetiletí. Ta zahrnuje nejen jednotlivé ročníky, ale i tváře a osobností, které jsou s festivalem spojeny a spolupracují s ním. Je to pestrý mix lidí, míst, grafiků, překladatelů… Vracíme se k přeshraničním projekcím, které jsme již dělali v letech 2009 až 2012 a které byly velmi úspěšné. Budeme tak opět promítat přes řeku, kdy plátno bude na polské straně a publikum sedí na české. Doufáme, že nám vyjde počasí.

Jaké jsou stěžejní letošní retrospektivy a nejočekávanější hosté?

Promítneme několik filmů Krzysztofa Zanussiho, chystáne retrospektivu s Janem Hřebejkem a také retrospektivu bratislavské VŠMU. Máme také sekci věnovanou roku 1968. K nejzajímavějším hostům bude patřit Ivan Trojan, ten je pro nás hlavním tahákem pro českou i polskou stranu, samozřejmě pak Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. Hlavní polskou hvězdou bude zmíněný Zanussi a přijede opět Agnieszka Holand.