Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Barytonista Svatopluk Sem před premiérou La Traviaty v NDM: Ostrava je stát ve státě

Barytonista Svatopluk Sem před premiérou La Traviaty v NDM: Ostrava je stát ve státě

29.4.2018 Divadlo

Barytonista Svatopluk Sem patří k nežádanějším operním pěvcům českých operních divadel. Charismatický, specificky zabarvený hlas a výrazné herecké nadání z něj dělají nepostradatelnou osobnost klasického operního repertoáru. Za roli Kaliny v Smetanově Tajemství v NDM před dvěma týdny získal Svatopluk Sem novou Cenu Jantar pro umělce působící v Moravskoslezském kraji. V dohledné době se na sympatického barytonistu můžete těšit v nové inscenaci opery Giuseppe Verdiho La Traviata, kterou ve čtvrtek uvede Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Při této příležitosti Svatopluk Sem poskytl deníku Ostravan.cz exkluzivní rozhovor.

Zvětšit obrázek

Barytonista Svatopluk Sem do Ostravy vrací často a rád.
Foto: archiv umělce

Zastihl jsem vás v autě. To mě přivedlo k otázce, jaký je váš denní rytmus. Trávíte ho často kočováním mezi operními domy napříč republikou?

V České republice je opravdu dost divadel, tak se to tak občas sejde, že musím jezdit křížem krážem napříč celou republikou, stejně jako mí kolegové. Není to však denní záležitost, ale teď zrovna to období mám. Naštěstí za týden mi jedno velké ostravské kočování končí.

Svou jízdu českými operními domy jste zahájil po absolutoriu v Jihočeském divadle jako sólista opery, kde jste ztvárnil řadu hlavních rolí jako např. Figaro (Lazebník sevillský), Germonte (La Traviata), Valentin (Faust a Markétka), Papageno (Kouzelná flétna), nebo Belcore (Nápoj lásky). S jakými pocity na tu dobu vzpomínáte?

Po studiu na konzervatoři v Českých Budějovicích bylo úžasné začít kariéru právě v Jihočeském divadle. Zde jsem už za studií měl spoustu kamarádů z řad sólistů a tak má radost byla o to větší. Byl jsem plný ideálů a nadšení z toho poznávání nových rolí a z práce, která mě velmi naplňovala. Bylo to nádherné období. V divadle byla úžasná parta, myslím si, že od té doby jsem nic podobného už nikdy nezažil. Byla to taková velká rodina. Navzájem jsme si pomáhali a inspirovali se jak v práci, tak v soukromí. Kéž by se dalo aspoň něco vrátit.

Váš život je s Verdiho Traviatou spojen celkem pevnou pupeční šňůrou. Zazpíval jste si ji i nejen u nás, ale i v Japonsku. Jaké byly reakce tamních diváků?

Na turné po Japonsku se Státní operou mám nezapomenutelné vzpomínky. Nebyly to jenom zážitky z představení, ale také všechny ty výlety, které jsme absolvovali ve volných chvílích téměř po celém Japonsku. Jednu krásnou a zajímavou věc zde mohu zmínit. Jedno z představení, které bylo pro děti základní školy blízko Tokia, nezapomenu. Škola měla vlastní divadlo a to nad očekávání skutečně velké. Sál měl okolo 2000 míst a opravdu jsem nevěřil vlastním očím. Ještě pozoruhodnější byla poslušnost studentů od 10 do 18 let během představení. Jejich reakce a bouřlivý potlesk na konci byly plné nadšení. Opravdu to byl pro mne zážitek. Kdybych měl vystihnout reakce japonského publika, tak je trochu konzervativnější, během představení neprojevuje moc velké emoce, ale o to víc vás na konci ocení srdečným potleskem.

Pravidelně hostujete téměř na všech operních scénách České republiky, zejména však v Národním divadle v Praze, Národním divadle v Brně nebo v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Mohl byste stručně popsat specifika těchto tří scén?

I když je to naše první scéna, myslím si, že po spojení Státní opery a Národního divadla v Praze vzniklo velké těleso, kdy pro organizační složky musí být velmi složité udržet chod všech scén bez větších komplikací. Vážím si zde vystupování po boku výborných umělců a mám zde pocit jakési pokory.

V Národním divadle Brno se mi v poslední době velmi líbí dramaturgické a profesionální plánování. Je zde velká snaha o vysokou úroveň představení a to se taky daří. Samozřejmě jako všude jinde jsou i zde představení, která se divákům líbit nemusí, ale to je ve všech divadlech. Teď je Janáčkovo divadlo v Brně na čas zavřené kvůli rekonstrukci a tak se to na provozu opery trochu podepisuje. Nic to však nemění na kvalitě představení, která divadlo hraje. Co však musím vyzvednout, je kvalita brněnského sboru a orchestru.

Národní divadlo moravskoslezské mám moc rád. Rád do Ostravy jezdím a Ostravu si opravdu užívám. Ostrava je, jak říkávám, takový stát ve státě. Vedení opery má mladý tým, který je kreativní. Stále tady cítíte tu energii a oddanost opeře. V poslední době jsem zde dostal několik nabídek na krásnou práci a jsem za to rád. Úžasní lidi od orchestru, přes sbor až k sólistům. V Ostravě jsem dělal už hodně inscenací a musím říct, že opera v posledních asi 8 letech šla obrovským skokem úrovní nahoru.

Na závěr musím říct, že všechna divadla u nás mám moc rád a vždy se těším na kolegy a představení. Omlouvám se, že to nebylo stručné (úsměv).

Váš repertoár tvoří několik desítek rolí různého charakteru. Převažuje v něm tradiční repertoár, proto mne celkem překvapila Kráska a zvíře Philipa Glasse. Jak jste se k tomuto autorovi dostal?

Ano, je to už nějaký čas, co jsem tuto operu v Brně dělal. Tenkrát mi to přišlo velmi zajímavé, zkusit něco jiného. Hudba Philipa Glasse se mi velmi líbí a od té doby jsem se setkal s jeho skladbami vícekrát. Pravdou však je, že tyto projekty moderní, neboli řekněme minimalistické hudby moc nevyhledávám a když občas přijde tato nabídka, tak ji odmítám. Ne, že bych byl úplně proti, ale přijde mi neefektivní, věnovat tolik práce a času třeba šesti představením. Pro představu: zpěvák musí nad těmito operami trávit půl roku a někdo i déle. Většinou už se zpěvák, který obětoval tolik energie těmto projektům, s tou danou operou nesetká.

Jaké zásady hlasové hygieny musí dodržovat profesionální operní pěvec? Nedávno jsem četl paměti operní legendy Petera Schreiera a pobavilo mne jeho přiznání, že kdysi i „operáci“ běžně kouřili, dopřávali si doutníky apod. Jak jste na tom s životosprávou vy?

Samozřejmě je trochu náročnější se na cestách ve vlaku nebo v autě stravovat. V mém případě je to tak, že si často po náročné cestě, nebo představení dopřeju nějaké kvalitnější a dobré jídlo. Nejsem vegetarián, ale občas, když jsem doma, navštěvuji veganskou restauraci, kterou mám kousek od domu, abych měl pocit, že pro své tělo dělám něco dobrého. Jinak nekouřím, nepiju kafe, někdy si dám s chutí pivo a jelikož pocházím z Jižní Moravy, tak mám rád dobré víno.

V Ostravě si příští týden znovu zahrajete Germonda ve Verdiho Traviatě. Nehrozí vám už za ty roky, že se vám tato opera jednou omrzí?

V této nádherné opeře je vždy co objevovat. Člověk si musí někdy zvykat na jiná tempa, pocity a hlavně novou režii, která vždy nové, i když podobné pocity přináší. Myslel jsem nedávno na stejnou otázku, jestli mě už neomrzela ta hudba, kterou už znám téměř pozpátku, ale ne, neomrzela. Role Germonta je nádherná a užívám si ji čím dál víc.

Novou inscenaci režíruje ostravská rodačka Bohuslava Kráčmarová. Jak se vám pozdává její pojetí? Můžeme se těšit na běžnou operní klasiku?

Pojetí nového nastudování La Traviaty je klasické, což je pro diváka i pro nás účinkující dobrá zpráva. Mám rád, když se v klasických operách nevymýšlí hlouposti a jde se po logice textu i hudby. Bohuslava Kráčmarová vytvořila novou, krásnou, dojemnou a emocionální Traviatu, která snad diváka přivede k slzám. Při režijních zkouškách byla úžasná atmosféra a sešla se perfektní parta zpěváků. Myslím si, že to je znát i na celém provedení této opery. Doufám, že se bude nová Traviata divákům líbit.

Za svou kariéru jste získal řadu cen. Nedávno jste obdržel i nové ocenění pro umělce působící v Moravskoslezském kraji. Jak ceremoniál Ceny Jantar hodnotíte? Vnímáte ho jako pozitivum pro kulturní život?

Podle mne Ceny Jantar představují obrovský kulturní přínos pro Moravskoslezský kraj. Neuměl jsem si představit, jakým způsobem bude probíhat celý večer. Byl jsem však velmi mile překvapen. Celý večer jsem si moc užil a pokud bych měl srovnávat s Cenami Thálie, tak můj osobní prožitek večera byl na ostravských Jantarech větší. Líbilo se mi, že vše krásně plynulo a navazovalo. Úžasné byly i herecké, hudební a taneční vsuvky. Mělo to spád a vtip. Zde se mi také líbilo, že se umělci po ukončení předávání cen mohli sejít na banketu a pohovořit s kolegy i z jiných uměleckých oborů, se kterými se jinak moc možností potkat nemají. Nejen letos mně toto setkání např. na Tháliích chybělo.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.