Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Zatajený dech, slzy radosti a absolutní krása. Božská Martina ovládla Svatováclavský hudební festival

Zatajený dech, slzy radosti a absolutní krása. Božská Martina ovládla Svatováclavský hudební festival

6.9.2018 Hudba

Druhý z koncertů Svatováclavského hudebního festivalu 2018 ovládli slavní rodáci z tohoto kraje. Martina Janková a Ivo Kahánek spojili své síly a předvedli, jaká moc je ukryta v českých a polských lidových písních. Koncert české sopranistky žijící ve Švýcarsku a jednoho z předních českých pianistů se uskutečnil v akusticky znamenitých podmínkách Evangelického Kristova kostela v centru Ostravy.

Zvětšit obrázek

Martina Janková na Svatováclavském hudebním festivalu.
Foto: Ivan Korč

Poezie v písních žije. Záleží ovšem, o jakých písních budeme hovořit a kde ji budeme hledat. Pokud to budou písně polského romantického skladatele Fryderyka Chopina a hukvaldského rodáka Leoše Janáčka, můžeme si být téměř jistí, že se s nesmírně krásnou lidovou poezií nemineme. Zvláště, když se při jejich interpretaci sejdou umělci tak zasvěcení a povolaní jako sopranistka Martina Janková a klavírista Ivo Kahánek.

Na druhý pokus to již vyšlo. Loni se koncert Jankové a Kahánka z důvodu nemoci sopranistky nemohl uskutečnit. Letos se tak naštěstí nestalo. Interpreti přijeli do Ostravy s programem, který jim oběma vynesl uznání posluchačů a odborné kritiky po celém světě: výběr z Janáčkova cyklu třiapadesáti úprav s názvem Moravská lidová poezie v písních (1908), doplněný ještě Ukvalskou lidovou poezií v písních (1898), zaznamenali s velkým úspěchem i na CD. Protagonisté koncertu však vymysleli na diváky novou a nutno podotknout, že velice zajímavou dramaturgickou linii.

Ivo Kahánek a Martina Janková. (Foto: Ivan Korč)

V první části večera postavili do konfrontace s Janáčkem Polské písně Fryderyka Chopina z opusu 74, které se střídaly s výběrem z Chopinových klavírních Preludií. V druhé polovině koncertu podobným způsobem alternovaly lidové písně v Janáčkových adaptacích s vybranými kusy z jeho první řady klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku (1902 – 1908).

Písňová interpretace je zvláštní fenomén. Naproti opernímu repertoáru, kde musí pěvec své představy korigovat s režisérem, dirigentem a řadou dalších faktorů, v písních se odhalí skutečné nitro jeho duše. S písní je – v souladu s klavíristou – zpěvák sám sobě „šéfem“, sám sobě se zodpovídá za každé výrazové gesto, článkovaní frází a nejjemnější dynamickou nuanci. Naplno se tak může vyjevit schopnost proniknout k podstatě a vytáhnout z anonymní lidové studnice tu nejhlubší, nejskrytější a nejčistší vodu. Martině Jankové se to ve středu večer v Evangelickém Kristově kostele podařilo naprosto fenomenálním způsobem.

Zpěvačka zahájila Polskými písněmi, op. 74 romantického skladatele Fryderyka Chopina. Jeho písně jsou pevně ukotveny v polské lidové hudbě, současně se v nich otisknula jakási tvůrčí laboratoř skladatele, který v nich vyzkoušel řadu klavírních fines, které později přenesl do ryze instrumentálních klavírních forem. I proto Chopinova vrcholná klavírní tvorba oplývá strhující melodičností, skvělou charakterizační schopností a emocionální hloubkou.

Martina Janková. (Foto: Ivan Korč)

Janková se v Chopinových písních blýskla vynikající výslovností polštiny, přičemž její hlas rozpoutal bohatou paletu výrazových odstínů. Sopranistka se pohybovala s jemnou lehkostí všemi patry písní, s nádherným měkkým nasazením a lyrickým odlehčením tónu. Na jiných důraznějších místech se vokál Jankové dokázal barevně obalit i do ztemnělých fortissimo a dramatických akcentů ve výškách. Její interpretace dojímala nádhernou tónovou barvou a dokonalým vystižením povahy a nálady všech písní. V tomto ohledu se nezdráhala Janková podpořit jednotlivé příběhy názornou hrou obličeje, přičemž do interpretace zapojila opravdu celé tělo ve výstižných gestech i doprovodných zvukových prostředcích (lusknutí prstu). Hereckou stránku písňového přednesu propracovala sopranistka ohleduplně a citlivě, v naprostém souladu s intencí písní.

Kahánek se v doprovodné roli představil jako empatický, pozorný a přesný umělecký partner, který dokázal v introdukcích časově rozměrnějších preludií a písní nastínit jejich charakter. Dynamicky, rytmicky i agogicky se Jankové perfektně přizpůsobil a šel na ruku tvárnému, plastickému tempu a pulzaci jejího zpěvního přednesu. K tomu vnesl do hry ještě své mistrovství témbrově rozmanitého úhozu. Kahánkova vytříbená a muzikální intuice vyvolala úžasnou synergii obou umělců, která se naplno rozvinula v druhé polovině programu v lidových písních a jejich úpravách Leošem Janáčkem. Dlužno dodat, že v sólové roli již vynikající pianista tolik štěstí neměl a chyběla mu poněkud jindy samozřejmá jistota, což se odrazilo i ve faktu, že celý koncert odehrál s elektronickou čtečkou na klavíru. Jeho výběr z Chopinových preludií mne zaujal jen zčásti, nejlépe se mu podařilo Preludium Fis dur č. 13, op. 28, kde naplno rozvinul své mistrovské vedení melodické linie v akordických rozkladech.

Ivo Kahánek. (Foto: Ivan Korč)

Se střídavým štěstím pianista toho večera přednesl i výběr z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Naše večery a Lístek odvanutý postrádaly Kahánkovu typickou kompaktnost a přehmatů či zašumlovaných not bylo tentokrát víc. Sýček neodletěl postrádal rytmicky přesvědčivější artikulaci šestnáctinových triol u vstupního motivu. Abychom však byli spravedliví, báječným způsobem Kahánek rozezněl Frýdeckou Pannu Mariu (nejúchvatnější sólová klavírní skladba večera!), v níž okouzlil flexibilní agogikou, sofistikovanou dynamikou a báječnými accelerandy.

Největší sílu měly společné věci, které v druhé půli programu vyvrcholily Leošem Janáčkem. Janková zpívala charismatické písně z okolí Hukvald a Valaška (nejkrásnější byly Polajka, Kalina, Ty ukvalský kosteličku, Ma mila mamulko, Jabluňka, Stálosť a Muzikanti) s neopakovatelnou lehkostí, něhou a vroucností, která říkala, že tato zpěvačka z lidové písně nejen vyrostla, ale stále s ní žije v těsném spojení.

Ivo Kahánek a Martina Janková. (Foto: Ivan Korč)

Přijetí publika bylo více než vřelé a Janková za Kahánkova doprovodu zazpívala ještě několik přídavků. Při jednom z nich, v němž se zpívalo o prstýnku a milostném trápení, se její oči zalily slzami a hlas rozechvěl náhlým poryvem emocionality, až jsem se bál, aby vůbec píseň dokončila. Martina Janková však i v této emotivní chvíli ukázala, že je naprostým profesionálem ve svém oboru a píseň dokončila se ctí. Zpívala vždy rytmicky přesně, ladně, intonačně čistě, s úžasným výrazem a jedinečně načrtnutými frázemi. Přitom v ní stále plápolala její přirozená pokora, krásný úsměv na rtech a radost v očích. Atributy, které dokázaly pohladit nejen uši, ale i oko a duši.

Jednou ze závěrečných rozlučkových přídavků byla píseň Dobrú noc. Nejen během této táhlé, teskné lidové ukolébavky, ale po celý koncert jsem pociťoval elektrizující uměleckou kázeň, svrchované interpretační mistrovství a dokonalé pěvecké umění této výjimečné umělkyně. Jako by Martina Janková celou svou bytostí navázala na linii legendárních osobností, jako byly pěvkyně Ema Destinová, Marta Krásová či Milada Šubrtová a kráčela v jejich stopách s obdobnou muzikalitou, inteligencí a vkusem interpretované role.

Obrovský dík Martině Jankové, Ivu Kahánkovi a Svatováclavskému hudebnímu festivalu za tento nevšední a fascinující hudební zážitek.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.