Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Představení Staré arény Plavat v jezeře je neskutečná jízda pro tři skvělé herce

Představení Staré arény Plavat v jezeře je neskutečná jízda pro tři skvělé herce

5.11.2018 Divadlo

Ano, ano, ano… tak takhle to má na divadle vypadat, aby dušička recenzenta zaplesala. Autorské představení Plavat v jezeře vás na sedmdesát minut upoutá a nenechá vás na pochybách, že Marek David patří k divadelním experimentátorům, na jehož tvorbu se budete vždy těšit. Inscenaci mohli diváci poprvé spatřit na divadelních prknech Staré arény a už podle obsazených (nejen) všech sedadel je jasné, že váhání při koupi vstupenky se nemusí vyplatit.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Plavat v jezeře, v popředí Robin Ferro.
Foto: Petr Chodura

Již z anotace divadelního představení Plavat v jezeře je jasné, s jakým tématem Marek David do své hry proniká. Autismus – slovo, diagnóza, strašák, neznámý svět, denní realita – i taková pojmenování dostává vrozená odlišnost ve vývoji a fungování mozku. Tato odlišnost způsobuje, že se dítě chová a myslí jinak než jeho vrstevníci. Má potíže v komunikaci, nedokáže adekvátně reagovat na běžné situace. Na druhou stranu v některých oblastech mohou lidé s autismem výrazně převyšovat ostatní, třeba v matematice, jazycích nebo umění.

A umění je právě tím výjimečným darem, který má malý Wolfgang. Je jiný a kromě matky mu to všichni dávají jasně najevo. Necitlivý přístup okolí se střetává s osobitým pohledem mladého houslisty, který svou čistou myslí přetváří cynické poznámky na milé slovní přesmyčky, což má často groteskní vyústění.

Z inscenace Plavat v jezeře. (Foto: Petr Chodura)

Modelový příklad člověka s diagnózou autismu neexistuje. Příběhy lidí s poruchou autistického spektra známe z mnoha filmů či příběhů lidí kolem nás. Tato diagnóza se probírá napříč společností v různých pádech. Zatímco literatura je přívětivá k přinášení informací a snahou o probourání nepochopení tohoto „jiného“ světa, společnost k autismu přistupuje všelijak, proto vždy beru s velkým respektem, když se najde autor/režisér, který se zhostí tohoto tématu s citlivostí a nadhledem, jako právě Marek David.

Autor nezastírá, že inspiraci čerpal v knize A proto skáču Naoki Higašidy, avšak text Marka Davida má zcela osobitý ráz a je vystavěný na střídavém taktu tragikomedie, kdy vás pobaví, ale zároveň mrazí. Právě tyto střety, kdy není zcela jisté, zda „jiný“ je Wolfgang nebo lidé kolem něj, ukazují, jak zvrácené jsou společenské kvóty chování. Čistá duše Wolfiho v kontrastu se zlem nahrává tomu, že se na svět chlapce toužícího stát se hudbou budete dívat jinak a rozhodně ne s falešným sentimentem.

Průzor do světa Wolfieho a jeho matky ještě umocňuje statická scéna bytu, který se v příběhu paradoxně stále mění. Ještě, že má Wolfi svou krabici, která uchrání celý jeho svět. Výpravu decentně vyjádřila Kateřina Doleželová a společně se zvukovými a světelnými efekty Jana Krzywoně vytvořili z inscenace dobře ladící homogenní směs.

V popředí Marian Mazur. (Foto: Petr Chodura)

Marek David přibližuje svět autismu s příjemně kořeněným nadhledem, který téma povyšuje na akutní sondu do stále neprobádaného světa. Nicméně bez trojice hereckých mágů by představení nemělo ten správný šmrnc. Ústřední postava, která je také moderátorem vlastního světa, dostává reálných rozměrů díky Marianovi Mazurovi, kterého máte možnost vidět také v nové inscenaci v Divadle loutek Ostrava Tajný deník Adriana Molea. Herec, který se v projektu Marka Davida neobjevuje poprvé, ovládl celé jeviště a dokázal propůjčit celou svou osobnost mladému Wolfimu tak, že nepochybujete o roli psané na tělo. Marian navíc živě hraje na housle, čímž celou postavu dokresluje v barvě hudby.

Marian Mazur a Miroslava Georgievová. (Foto: Petr Chodura)

Naprosto skvěle padnoucí kabát ušitý na míru – to je role matky pro Miroslavu Georgievovou – jsem uchvácena z přesně naředěné tragické roviny se špetkou komediálního výrazu,, který celou postavu zvýrazňuje a dodává jí noblesu v nelehkém údělu. Přesně takovou roli si Miroslava Georgievová zasloužila a zhostila se jí s nevídanou grácií. Prostor, který navíc poskytuje svému hereckému synovi, má až mateřskou rovinu, což je v představení intimního charakteru velmi působivé.

Miroslava Georgievová a Robin Ferro. (Foto: Petr Chodura)

Avšak čeho jsem byla svědkem, a za co jsem velmi vděčná, je přerod Robina Ferra v naprosto sebevědomého herce s paletou všech možných mimik, charakterů i rovin, které může postavě poskytnout. Vše, co mi u Robina chybělo v loňské sezóně, zhmotnil do jednoho představení a já jsem v němém úžasu sledovala, jak se v rolích kabaretiéra, učitele houslí, anděla i dalších vedlejších postav promítá celá škála toho, co tento mladý herec nabízí divadelnímu světu.

Marek David má za sebou několik divadelních představení, víceméně režii vlastních textů, a za jeho počinem jde cítit poctivá práce s tématem, kvalitně vystavený text a učebnicově načasované tempo celé inscenace. Už teď se těším na další projekt a všem radím nenechat si ujít tento aktuální.

Evelína Vaněk Síčová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.