Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Když sousedé vraždí sousedy. Naše třída je ponuré drama hutné jako dehet a suché jako popel ze spálených těl

Když sousedé vraždí sousedy. Naše třída je ponuré drama hutné jako dehet a suché jako popel ze spálených těl

9.11.2018 Divadlo

Osudy spolužáků vydají občas za celé drama, někdy dokonce až biblických rozměrů. Taková je i Naše třída, kolektivní drama inspirované skutečnou událostí. V inscenaci Janusze Klimszy v Národním divadle moravskoslezském se na ostravské scéně opět, po osmnácti letech, objevuje kus od jednoho z nejvýraznějších polských dramatiků současnosti. Před léty sklízeli v Komorní scéně Aréna ovace právě Klimsza a Slobodzianek za vizionářského Proroka Ilju, dnes se vracejí s neméně silným a neskutečně ponurým zážitkem.

Zvětšit obrázek

Z inscenace NDM Naše třída.
Foto: Radovan Šťastný

Lidé jsou někdy schopni neuvěřitelných činů. Každý máme ve skříni nějakého kostlivce a u našich severních sousedů ten kostlivec dorostl do opravdu obludných rozměrů. Právě o tom je dějový rámec hry a ve skutečnosti jsme v tomto vyškvařeném dehtu namočeni všichni. Každá historie má své Kladivo na čarodějnice nebo tábor Hanke. Podobný scénář, podobní lidé a stále stejná písnička.

10. července 1941 v malém polském městě Jedwabném sousedi povraždili sousedy. Sice to byli Poláci, ale co na tom? Kdo má pořád zkoumat, zda je ten druhý čistokrevný. Lidé prostě oplatili lidem své vlastní strachy, ješitnost, domýšlivost, krutost a blbost neznající mezí.

Ve stodole tady uškvařili nejméně 340 židů (podle historiků jich mohlo být mnohem více). Nejprve za to prý mohli Němci, jenže posléze se ukázalo, že za vším stojí místní, dokonce snad spolužáci spolužáků. Kdyby nebyli svědci a důkazy, jistě se nepřiznají, proč taky. Takhle uvažuje i průměrný Čech, dokonce Ostravan, tedy nic nového pod sluncem.

Jenže dějiny kráčejí dál a v tomto případě dochází k pozoruhodnému propojení božích mlýnů. Všichni naši dobří rodáci se ještě nekolikrát potkávají, ovšem už v jiných úlohách, absurdně krutých, groteskně směšných, až běhá mráz po zádech, jak jsou realisticky banální.

Z inscenace Naše třída. (Foto: Radovan Šťastný)

Předloha Tadeusze Słobodzianka, která by měla být hlavně metaforickou rekonstrukcí strašlivé události, přičemž dopodrobna používá osudy konkrétních lidí, se hraje v překladu polonistky Evy Bergerové, verše přeložila Renata Putzlacher za dramaturgie Sylvie Vůjtkové, která již přičichla ke kolektivnímu dramatu z prostředí třídních kostlivců díky inscenaci norské hry Lesík Jespera Halleho.

Naše třída se na ostravské scéně objevuje v okamžiku, kdy si s kostlivci naší nedávné minulosti zdejší divadlo vyrovnává účty pravidelně (např. trilogie Tomáš Vůjtka v Aréně, Za vodou Davida Jařaba pro NDM atd.). Přesto má v sobě zvláštní moment autenticity, navíc podpořené sousedským přesahem, protože podobné problémy ohledně nenávisti k bližnímu jsou nám bytostně vlastní. Naše třída je uváděna v rámci Polských dnů v Ostravě, přestože téma není pro Poláky nijak „lichotivé“ a spíše upomene na problematiku polské okupace Slezska a na polský nacionalismus, na jehož zpracování ovšem z dramatiků zatím nemá nikdo odvahu.

Naše třída na jevišti Divadla Antonína Dvořáka působí díky sugestivní a až banálně strohé scéně Milana Davida jako jedno velké krematorium, ponuré shromaždiště s neustále doutnající popelnicí v pozadí. Přitom režisér Janusz Klimsza koncipuje hrací prostor jako sál ve vesnickém kině, ovšem tak, že divadelní rampa se mění v zrcadlovou osu, která na diváky působí, jako by se na ně dívali herci, kteří posedávají mezi typickými dřevěnými sedátky.

Vladimír Čapka a Anna Cónová. (Foto: Radovan Šťastný)

Jeden velký film jako pogrom, projekce z konce nebo na konci světa. To trošku zamrzí, film byl vždy vnímán jako zábava pro masy, tady se z něj stává rukojmí v leninském duchu. Jistě, film byl součástí sovětské propagandy, nicméně jeho podstata tkví jinde, byť často také zachycuje jatka. Téma je však ponuré, a tak i kostýmy Marty Roszkopfové zůstávají převážně černé, vystihující profesi, náboženské vyznání postav a dobu události.

Pozoruhodné je samotné obsazení oněch deseti spolužáků. Vedle sebe totiž vystupují herci spjatí spíše s oceňovanou Komorní scénou Aréna. Vidíme zde tváře spojené s ranou érou tohoto divadla, tedy právě z éry Proroka Ilji. Je tady Vladislav Georgiev v sugestivní roli kněze Henieka, Marek Cisovský jako pozoruhodný Manechem, řezník i kinař. Jde možná o herecké obsazení roku, protože vidět ošlehané aréňácké tváře na jednom jevišti s hereckými bardy z NDM jako jsou Jan Fišar v roli humpoláckého Wladka, Vladimír Čapka jako charismatický žid Abram, Anna Cónová coby křehká židovka Rachelka a později křesťanka Marianna či Marie Logojdová jako energická židovka Zocha, je zážitek sám o sobě.

Z inscenace Naše třída. (Foto: Radovan Šťastný)

Tady navíc stupňovaný a podpořený mladší hereckou generací jako jsou Petra Lorencová (Dora), Robert Finta (Rysiek) či Vít Roleček (Jakub Kac). Role zřejmě největšího padoucha (i když i pro něj lze najít pochopení) se zhostil Petr Houska, jehož vrah a manipulátor Zygmunt v sobě zahrnuje nejen přímočará gesta, ale i hlubší ponor do vlastního osudu. Ovšem deset osudů – deset herců, drží pohromadě jako monolit v duchu kolektivního dramatu.

Naše třída se uvádí na českém jevišti již potřetí a hraje se opět specifickým stylem. Ostravská inscenace se podobá tvaru mezi sofistikovaným scénickým čtením a hraním vybraných pasáží. Strašlivé téma sousedské genocidy postrádá jakýkoliv naturalismus. Nejpopisnějším momentem zůstává znásilnění Dory, které je ústřední částí první poloviny hodně rozsáhlé, téměř tříhodinové inscenace. Přesto se divák nenudí, i když mu nejprve zabere dost času samotná orientace mezi jednotlivými postavami. Předely mezi hraním a komentováním hraného, vcházení a vypadávání z rolí, se dějí velmi rychle, takže je dobré vybavit se před zhlédnutím inscenace znalostí tématu.

Z inscenace Naše třída. (Foto: Radovan Šťastný)

Druhé dějství je o to pozoruhodnější, protože styl hry se už ustálil a herci si maximálně „pohrávají“ s jednoduchou metaforickou symbolikou, která se díky rytmické režii Janusze Klimszy mění v hutné hrací pole ještě zajímavějších zvratů, metafor a symbolů.

V okamžiku, když se herecká akce snoubí s ponurou monotónní hudbou v supervizi Vladislava Georgieva, je drama lidských osudů hutné jako ten vyškvařený dehet z umírajících stovek židů uvězněných ve venkovské stodole. Jejich osudy jsou skutečně bizarní, stejně jako dějiny celého 20. století a ještě navíc století jednadvacátého.

Z inscenace Naše třída. (Foto: Radovan Šťastný)

Ano, všichni jsme přeci sousedé anebo jenom dobří rodáci, a tak z příběhu zároveň polévá horko i mráz. Podobných „historek“ máme v zásobě bezpočet, i samotní Poláci disponují zdaleka nejen touto tragickou událostí, ale i dalšími pogromy v jiných místech. Zhlédnutí jednoho jejich vzorku v hutné, formálně strohé, ale o to účinnější podobě, se dokáže opravdu silně zvrtat do lidské mysli.

Návštěva Naší třídy se nepochybně rovná jednomu z nejsilnějších divadelních zážitků roku. Už jenom díky tomu, že můžete vidět kolektivní drama v podání ostravských herců, kteří nejen pouze hrají, ale noří se skoro až na dno svých postav.

Naše třída není pro slabé nátury. Jde o drama lidských vášní. Drama husté jako onen mastný dehet a suché jako lidský popel.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.