Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Norbert Lichý, Alexandr Starý, sbor Permoník a další umělci vzdali hold obětem z koncentračních táborů

Norbert Lichý, Alexandr Starý, sbor Permoník a další umělci vzdali hold obětem z koncentračních táborů

14.11.2018 Hudba

Nevšední a významný koncert v rámci probíhajícího Mezinárodního festivalu slovanské hudby se odehrál v úterý v kompresorovně Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích. V konceptuálním programu se rozezněla hudba skladatelů, zahynuvších v koncentračních táborech. Vedle děl Viktora Ulmanna, Gideona Kleina, Pavla Haase a Hanse Krásy zapůsobil také melodram Zuzany Michlerové na motivy sebraných listů z terezínského ghetta, jenž byl proveden ve světové premiéře. Účinkovali Veronika Forejtová, Norbert Lichý, sbor Permoník a umělci z České republiky, Slovenska a Polska. Orchestr složený z profesionálních hráčů i žáků hudebních škol řídil dirigent Jiří Čaňo.

Zvětšit obrázek

Z uvedení opery Brundibár v Hornickém muzeu.
Foto: Michal Kristek

Koncert uvedli zástupci Památníku Terezín a Židovské obce Ostrava, kteří ocenili iniciativu festivalu a připomněli povinnost uchovávat historickou paměť národa nezkreslenou a objektivní. První polovinu koncertu vyplnila komorní hudba. Nejdříve se představilo dívčí polské kvarteto Al Pari Quartet, které zahrálo Smyčcový kvartet č. 3, op 47 Viktora Ulmanna. Drobné, čtvrthodinové dílo upoutalo znepokojivou lyrickou melodikou i drásavým kontrastním blokem, v němž naplno vybuchly pocity zmaru a beznaděje. Interpretace mladých dam byla energická a svědčila o velkém odhodlání, kterému tu a tam chybělo jen pevnější vedení hlavní medické linie, v závěru pak větší zřetel k intonaci na úkor výrazu.

Al Pari Quartet. (Foto: Michal Kristek)

Ukolébavka Gideona Kleina vznikla jako předešlá kompozice v Terezíně roku 1943 a zahrál ji s procítěnou melancholií slovenský violoncellista Juraj Škoda za doprovodu klavíristy Alexandra Starého. Skromné dílko upoutalo nevšední citovostí, kterou oba hráči vedli ve společné tenzi a detailní souhře. Méně šťastně Škodovi vyšel konec díla, kdy jeho smyčec nepodpořil závěrečnou korunu delší kantabilitou.

Jeden z největších zmařených talentů české hudby 1. půle 20. století Pavel Haas napsal v roce 1939 Suitu pro hoboj a klavír, op. 17, kterou ztvárnili polský hobojista Piotr Pyc za klavírní spolupráce Dagmary Niedziely. Suita byla oběma instrumentalisty zahrána noblesně, se zpěvnou a přesvědčivou výstavbou frází a sametovou barevností. Haasova kongeniální transformace melodie Svatováclavského chorálu vyzněla rovněž velice sugestivně.

Světová premiéra melodramu Dopisy z Terezína současné autorky Zuzany Michlerové byla skutečným vyvrcholením první poloviny programu. Absolventka Berklee College of Music vytvořila svůj melodram na texty z Terezína jako volné pásmo čtené dvěma dětmi a dvěma dospělými. Recitace se ujali známí ostravští herci Veronika Forejtová a Norbert Lichý, komorní ansámbl řídil dirigent Jiří Čaňo.

Norbert Lichý. (Foto: Michal Kristek)

Audiovizuální koncept byl podpořen animací Denisy Jánské a studentů katedry intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity. Ta byla svým minimalistickým ztvárněním nesmírně působivá. Animované záběry motýlů a nitkovitě hubené siluety dětí, postupně mizící z dlouhé ponuré místnosti s pryčnami, podpořila minimalisticky sevřená hudba, která cirkulovala v ustálené harmonické kadenci s obrovskou dynamickou kulminací.

Výsledný dojem byl mimořádně intenzivní i díky skvělému, nepatetickému, civilnímu a dokonale artikulačně zřetelnému přednesu Norberta Lichého, jehož výrazný hlas se zadíral s naléhavostí do duše s nemenší přesvědčivostí než projev legendárního Rudolfa Hrušínského.

Z uvedení opery Brundibár. (Foto: Michal Kristek)

Po pauze došlo k provedení dvouaktové dětské opery Brundibár Hanse Krásy, která vznikla v Terezíně v roce 1943. Toto geniální, čisté dílko plné světla bylo provedeno v letech 1943 – 1944 pětapadesátkrát, což je neuvěřitelné a svědčí to o jeho oblibě i daru iluze na chvíli vrátit život do normálních kolejí, v kterých existují pohádky, kde dobro vítězí nad zlem. Nad provedením spojil síly sbor Permoník, orchestr vedl opět Jiří Čaňo. V sólových rolích se přesvědčivě uvedli Brundibár Jiřího Niziola, sympatické výkony předvedli také Nela Havelková, Mikuláš Drong, Isabela Hermová, Lucie Sečkářová, Veronika Kempná a řada dalších dětí.

Z uvedení opery Brundibár v Hornickém muzeu. (Foto: M. Kristek)

Orchestr byl, jak již bylo zmíněno v úvodu, složen z profesionálních muzikantů i studentů. Tomu odpovídal výsledek, který potěšil spolehlivou intonací houslové skupiny, kterou vedla zkušená Barbora Kachlová. Méně dovedné výkony se sešly ve violoncellu a kontrabasem. Krásné bylo provedení dřevěných dechových nástrojů a trubek. Rád bych ocenil také empatickou interpretaci Alexandra Starého, jehož měkký a plastický klavírní tón a schopnost variabilního myšlenkového uchopení různých děl se ukázaly jako přesvědčivé. Pěvecké výkony dětí, které se srdnatě popasovaly s mikroporty i hereckými etudami, byly milé, na chybičky se tentokrát nesmí hledět. Zásluhou pozorného a zřetelného dirigování Jiřího Čaňa se všechno povedlo velmi slušně a radost všech, nejvíce pak dětí byla obrovská. Je jen škoda, že dílo, určené i dětem, bylo uvedeno v tak pozdní večerní hodinu.

Z operky Brundibár. (Foto: Michal Kristek)

Je rok 2018. A potvrzuje se, že dobro nevítězí jen v pohádkách. Stálo to ale hodně krve. Kde jsou ti trýznitelé vězněných skladatelů? Jsou zapomenuti. Kdo jsou jejich oběti a nevinní svědci zrůdné ideologie? Jsou světlem, které září do dnešních dob a nevyhasne, dokud bude lidstvo lidstvem a dokud hodnoty tohoto světa nebudou pošlapány a přerovnány od základů. Věřme, že se to nikdy nestane. Za oživení tohoto humanitního svědectví patří Mezinárodnímu festivalu slovanské hudby velké uznání. Všem účinkujícím rovněž náleží poděkování za jejich iniciativní přístup k nastudování a oživení děl, která jsou trvalou součást české, ale i evropské a světové historie.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.