Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Hana Vaňková má hlavní roli v Babičce drsňačce a říká: Je to hra o lidském porozumění

Hana Vaňková má hlavní roli v Babičce drsňačce a říká: Je to hra o lidském porozumění

15.11.2018 Divadlo

Hana Vaňková patří k hereckým oporám činohry Slezského divadla v Opavě. Na své domovské scéně odehrála řadu velkých postav.  V těchto dnech se připravuje na další ze svých titulních rolí, tentokrát v rodinné komedii podle knihy Davida Walliamse Babička drsňačka.

Zvětšit obrázek

Hana Vaňková a Jiří Hába na zkoušce hry Babička drsňačka.
Foto: Radovan Šťastný

Máte vnučky a vnuky?

Mám vnučku. Tříletou.

Tak to jste mne teď vypekla. Tak maličká vnučka ještě nemůže sama navštěvovat babičku. Zeptám se tedy jinak: Měla jste vy babičku? Tedy myslím, jestli jste ji zažila…

Ano, zažila. Ale byla daleko. My jsme s rodiči žili v Mikulově a ona v Plzni.

Když vám bylo patnáct a více, jak často jste babičku navštěvovala?

Navštěvovala jsem babičku o každých prázdninách. A když jsme se sestrou byly starší, tak jsme párkrát zajely za babičkou i během roku.

Na co jste se nejvíc těšila, když jste jela za babičkou? A z čeho jste naopak radost neměla?

Tak odzadu: Babička měla velice malý byteček. Jeden pokoj, ve kterém jsme spali všichni. To se mi z hloubi duše nelíbilo. Na druhé straně ten malý prostor vyvolával komické situace, na které jsme se naopak těšili. A babička byla nesmírně vtipná. Taková ranařka od huby. Na to jsem se těšila snad nejvíce. A bydlela ve starém domě s pavlačí. Tu pavlač jsme milovali. Všechno tam vrzalo, dřevo vrzalo, to byla nádhera.

Teď hrajete titulní roli v inscenaci Babička drsňačka. Je ve vaší postavě něco z vaší skutečné babičky?

Možná ano. Vědomě asi ne, ale tak nějak si říkám, že by tam něco z mé plzeňské babičky mohlo být. Myslím podvědomě.

Jiří Hába a Hana Vaňková. (Foto: Radovan Šťastný)

Když se vedení Slezského divadla v Opavě rozhodlo, že uvede tento titul, co vám jako hercům bylo na první zkoušce řečeno?

Že ten titul byl vybrán, protože je obrovský nedostatek představení pro děti a mládež.  Pro starší žáky a pro rodiny s dětmi. Tedy pro druhý stupeň základní školy, střední školy a pro rodiče, prarodiče a vnoučata.

Bylo tedy od začátku určeno, že je to pro všechny, kteří nemají čas na svoje rodiče a prarodiče, ale i naopak, pro všechny, kteří nemají čas na své děti nebo je přetvářejí bez ohledu na jejich zájmy k obrazu svému?

Ano, tak nějak. Není to jen pro mládež, ale i pro dospělé.

Režisérem je Peter Gábor. Překvapil vás něčím? Nějakými požadavky, které vás zaskočily?

Peter Gábor je strašně akční. Tak například vyrábět těsto, skutečné těsto na jevišti, od začátku až po odnesení do trouby, to jsem ještě nezažila. Mluvím do toho, a to je dost složité. Doufám, že můj výkon v té chvíli nebude v troubě (smích).

A nějaké další záležitosti?

Je tam spousta technických požadavků ze strany režie. Doufám, že to všechno zvládneme. Ale aby to nevyznělo špatně: My si to užíváme.

Vaším partnerem v roli vnuka je student druhého ročníku Janáčkovy konzervatoře v Ostravě Jiří Hába. Jaký k němu máte přístup coby k hereckému kolegovi? Je to vztah mezi shovívavým postojem zkušené herečky k začátečníkovi, tedy k jakémusi hereckému vnoučeti, nebo je Jiří Hába pro vás plnohodnotný partner?

Je naprosto plnohodnotný. Na začátku jsme si hodně věcí museli říkat, zdůvodňovat, myslím jen mezi sebou, bez pana režiséra. Ale co bych chtěla nejvíce vyzdvihnout na tomhle chlapci, to jsou jeho oči. Já potřebuji na jevišti partnera, který má oči, skrze které je vidět do duše. A to je případ Jiříka.

Jiří Hába a Hana Vaňková. (Foto: Radovan Šťastný)

Viděl jsem vás oba v průběhu zkoušky ve scéně, kdy Jirka jako Ben sedí vedle vás – tedy vedle své babičky na návštěvě v nemocnici. Způsob, jakým vám pokládá hlavu na rameno, je velmi věrohodným hereckým projevem přirozené náklonnosti.

Ano, mohu mu předpovědět slibnou hereckou budoucnost.

Ta hra má své poselství. Jak byste je shrnula?

Poslouchat se. A snažit se porozumět si navzájem. Nemyslím si, že by babičky a dědečkové ze své vůle věnovali málo času vnoučatům. Spíše to bývá naopak. Dnešní doba je, co se mezilidských vztahů týká, nějaká špatná. A nejde jen o vztah mezi prarodiči a vnuky, ale i o vztahy mezi střední a starší generací, tam je to snad ještě horší.

Starší lidé v domech s pečovatelskou službou si nejvíce stěžují na nezájem ze strany rodiny …

A to mluvíte ještě o té lepší situaci, protože v takovém zařízení je zaručena péče. Ale když starší člověk zůstane sám ve svém bytě, to bývá občas úplná tragédie.

Takže hra Babička drsňačka by mohla přivést publiku na mysl větu: Už jsme dlouho babičku neviděli?

To každopádně.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.