Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Kouř u Bezručů roztáčí hvězdná kola současnosti. Zbarven je do rudožluta a nechybí ani komín Strakáč

Kouř u Bezručů roztáčí hvězdná kola současnosti. Zbarven je do rudožluta a nechybí ani komín Strakáč

24.11.2018 Divadlo

V roce kulatin republiky a dalších výročí upozorňuje Divadlo Petra Bezruče na ještě jednu podstatnou souvislost - 28 let od premiéry slavného filmu Kouř. A je to pořádně štiplavé výročí, ze kterého jeden pořádně zaslzí i zakucká. Slavný filmový muzikál už není tím, co býval, odehrává se totiž v nové, „politicky korektní“ době. Což mu sice ubírá na kráse, ale dodává o to větší aktuálnost. Rytmus dneška je totiž o dost vražednější, než když na demonstrace mířily Lidové milice.

Zvětšit obrázek

Vojtěch Říha a Markéta Matulová v inscenaci Kouř.
Foto: Lukáš Horký

Má to cenu, má to cenu, má to cenu… tímto obstarožním ani ne skandováním, jako pouhým „voláním“, začínají první „záběry“ v inovované verzi Kouře na prknech Divadla Petra Bezruče. Kdo by to byl řekl, ale disko pokračuje! A že neuhodnete, kdo mu velí? Přece Arnoštek, ale jaký Arnoštek, to byste se picli.

V roce Michala Davida se pravda zrcadlí i na divadle. Pan šéf (nebo snad happy manažer, jak si taky říká) tady vládne nejmenované místní fabrice. A je to skutečně on, modrooký diskžokej, co roztáčí hvězdná kola, akorát mu chybí ty upnuté džíny, které vyměnil za oblek. Ale jinak myšlenkově zamrznul v osmdesátkách, jako většina Česka. Prostě modrooké zrcadlo se vším všudy, co najdete ve vzduchu doby, kdy se kouř barví podobně jako politická scéna do čínské vlajky a asijských oblečků.

Dramatizace a režie Kristýny Kosové a Adama Svozila známý filmový děj pořádně přeorala, a přestože zachovává rámec známý z Vorlovy formy, někdy nezůstane kámen na kameni, anebo naopak zlidovělé hlášky se nabalují na jednu postavu za druhou jako štiplavá koule.

Nečekejte rozhodně obdobu filmu ani perfektně převedené filmové scény do divadelní řeči. Kouř po 28 letech je opravdu hodně jiný a v podstatě kontaminovaný vším svinstvem, které tady máme, od politiky až po firemní management. Postavy jsou zachovány jen rámcově, největší změna je zřejmě v tom, že hlavní postavu inženýra Miroslava Čápa, kterého hrál ve filmu Jan Slovák, vystřídala inženýrka Mirka (Markéta Matulová) a Kotě ztvárněné Lucii Zedníčkovou představuje muž (Vojtěch Říha).

Některé vlastnosti vypuštěných postav přebírají jiné, například Kotě Lucie Zedníčkové v jistou chvíli připomíná Marcelka (Markéta Haroková), kantýnskou Helenku zase v lecčems připomene někdy až krotká povaha inženýrky Mirky.

Z inscenace Kouř. (Foto: Lukáš Horký)

Naopak zachován je třeba filmový kotelník Václav Křížek (Lukáš Melník). Některé filmové hlášky, které pronáší vlasatý Béda, přebírá postava jménem Táda (Michal Sedláček), ale třeba legendární věta o tom, jak by si měl najít ženu, tady vůbec nezaní, je zcela inovovaná v duchu současné, dalo by se říci, politické globalizace, kdy se používá komunikace přes mobil. Staré a moc dobré cigarety startky se tady vysloveně nabízejí pouze jednou, film je jimi prosáklý.

Děj nové verze Kouře je prostý. Mirka přichází do nové firmy s novými ideály, jako kdysi Vorlův inženýr, jenže ty se pomalu hroutí. Režim se sice změnil, ale staré mechanismy přežívají, anebo jsou ještě horší a rafinovanější. Opakuje se zápletka známá z filmu o pověření nováčka dříve odstaveným úkolem, který v podstatě nemá šanci na úspěch. Firmá má několik ředitelů, tím klíčovým je patrně Karel (Ondřej Brett), protože právě on to je tím, kým byl kdysi kulturní referent Arnoštek.

Ondřej Brett (vlevo) je ředitel a diskžokej v jednom. (Foto: L. Horký)

První půlka inscenace končí jeho, rozuměj Brettovým, efektním výstupem parodujícím slavnou diskotékovou scénu téměř po třiceti letech. Divák na to čeká a dostane se mu sarkastické porce ironie, kdy diskžokej má vyvýšenou kabinu jako ředitelské hnízdo firmy a paradoxně na jeho úrovni, ne-li vyšší, je také kotelna se zneuznaným Václavem Křížkem v provedení Lukáš Melníka, jehož potenciál ale zdaleka není využit. Ostatní postavy jsou mnohem více propracovanější a nabízejí samostatná mikrodramata i kolektivní kouřovou aromaterapii. Scéna v kuřárně v rozměrech telefonní budky je nezapomenutelná, větší mačkanici nenajdeme.

Kouř se skutečně valí v ostravském divadle proudem, však taky na obzoru, rozuměj na plachtě natažené na pozadí scény, tedy za oknem firemní haly, kde se děj odehrává, se vyjímá vyobrazení hned tří dýmajících komínů. Včetně tak aktuálního Strakáče, který snad stále ještě stojí, i když jeho bourání ministerstvo posvětilo už v září.

Bezruči jsou v tomto vskutku aktuální, aniž by patně chtěli, ale duch doby se nezapře, podobně jako politické napětí ve vzduchu.

Z inscenace Kouř. (Foto: Lukáš Horký)

Scéna Adriany Černé nemá přiliš daleko ke scéně předchozí bezručácké inscenace Kdo je tady ředitel. Je bílá, přehledná, na Kouř až podezřele čistá. Jednu z dominant tvoří schody, snad jediný expresivní pozůstatek z filmového Kouře, a pak ona rýsovací tabule, kterou by snad už z inscenace digitálního věku mohli vyhodit. O to vtipnější je zmíněná kuřárna, na noteboocích se tady ale klávesuje či datluje jako na psacích strojích, v tom je dobrý režijní výklad, že se až tolik nezměnilo, a jak je známo, strého psa novým kouskům nenaučíš. Hudba Michala Vícha a Jakuba Kudláče je fajn jako filmová předloha, pohybová spolupráce Jána Ševčíka hovoří o inovovaném tanci diskotéky 80. let.

Herecky inscenace stojí na kolektivním výkonu, kde tempo určuje Markéta Matulová coby sice natěšená posila, ale ztělesňující spíše opak filmového hrdiny, krátkozrakého génia i zmoklou slípku z kantýny. Jejím protihráčem jsou jednak ředitel Karel, skvělý Ondřej Brett, a Kotě coby frajersky odměřený Vojtěch Říha s působivou hláškou o vyhoření. Zábavné je sledovat novodobé pojetí známé taneční scény s Kotětem a Mirkou na podnikové diskotéce, která je hodně věrná předloze.

Jakub Burýšek překvapí v trochu schizofrenní kreaci ušlápnutého Lůdi, co pálí za Mirkou. Michal Sedláček pobaví coby cholerický ajťák Táda. V roli druhého ředitele Rudolfa se představí Vojtěch Johaník. Dámy v podnikové partě tvoří ještě pestřejší galerku od alfasamice Marcelky coby živelné Markéty Harokové odskakující občas do věže jako chemická rosnička přes rozkmitanou Libušku Běhalovou v podání energické Marcely Čapkové až k povinnostmi přiotrávené uklízečce, tradičně skvělé Kateřině Krejčí.

Marcela Čapková a Markéta Matulová. (Foto: Lukáš Horký)

Na tahouna zdejšího souboru Norberta Lichého tentokrát zbyla jen hlasová vsuvka coby šéfa šéfů. Jeho hlas hovoří pouze z reproduktoru, nicméně tvůrci mu přisoudili jardnou mnohovětně rozvinutou repliku, která zaujme už jen svou pestrou jazykovou skladbou.

Kouř po 28 letech neztratil na své ironii, naopak přitvrdil v sarkastickém smyslu součanosti, kdy není možné regovat jinak než vyvěšením červených trenýrek. Tady defilují v podobě obří rudé čínské vlajky, invaze nadnárodních korporací a tahání za provázky sametových loutek. Jsou v podstatě hořkým soustem ze skutečnosti, však také diskotéková hitovka Arnošta při své repríze v druhém dějství zní jako žalostné zaškobrtání.

Kouř se usadil hluboko v plicích, protože ten dým dnes, ten se valí snad z našeho všeobecného vyhoření. Téma prachu ovšem v Ostravě není jen tak. Že by nošení sov do Atén? Na jevišti ale něco takového zatím nebylo. Není od věci někdy zabrousit do doby filmových Tří tun prachu, tedy počátku 60. let, kdy na jeden čtvereční kilometr padaly skutečně až tři tuny prachu denně! Ostrava byla dílnou plnou brigádníků, pro které by zpolitizovaný žlutý anebo červený kouř dneška byl spíše usměvnou variací nad jinou dimenzí.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.