Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Zakladatelka sborového studia Permoník Eva Šeinerová: Zpěv je radost a naše děti to neustále potvrzují

Zakladatelka sborového studia Permoník Eva Šeinerová: Zpěv je radost a naše děti to neustále potvrzují

3.12.2018 Hudba

S paní Evou Šeinerovou jsem se setkala po letech, vlastně poprvé od doby, kdy jsem sama opustila brány koncertního sboru Permoník a začala novou etapu. Bylo pro mne neuvěřitelné, že stejně jako když jsem s ní mluvila naposledy, tak i nyní z ní stále vyzařuje stejný elán a zároveň životní moudrost, která nepopiratelně ovlivňuje i tu nejmladší generaci. Vždyť dětí i dospívajících, kteří mají rádi zpěv natolik, že mu věnují téměř všechen volný čas, je stále dost. Zpěv je také určitou studnicí poznání, které se ve sboru promítá napříč jazyky zpívaných skladeb i napříč zeměmi, kde sbor hostuje.

Zvětšit obrázek

Eva Šeinerová (zcela vlevo) se svými svěřeňkyněmi na Stonavské Barborce.
Foto: archiv sboru Permoník

Sbor Permoník má za sebou letos řadu mimořádných úspěchů, počínaje získáním Ceny Jantar přes triumfální vítězství v Japonsku a v Gruzii až po nejčerstvější úspěch na soutěži Stonavská Barborka. Řekněte, prosím, v čem je Stonavská Barborka, která skončila v neděli, odlišná od ostatních soutěží? A jaké ceny si vaše svěřenkyně tentokrát odvezly.

Když před dvanácti lety starosta Stonavy Ondřej Feber uvažoval o tom, čím jedinečným by se mohla tato hornická obec zviditelnit, přizval si na pomoc rodáka, emeritního sólistu berlínské komické opery Klemense Slowioczka a profesora Janáčkovy konzervatoře v Ostravě Leona Juřicu a díky nim se zrodila soutěž v komorním a ansámblovém zpěvu, jedinečná soutěž, která nemá na světě obdoby. Každým rokem se Stonavské Barborky účastní komorní sestavy našeho sborového studia a nejinak tomu bylo i letos.

V kategorii středních a vysokých uměleckých škol získalo duo Patrícia Smoľaková a Dominika Škrabalová (naše mladá kolegyně, sbormistryně MKS) hlavní cenu, Stonavskou Barborku. Další hlavní cenu získalo v kategorii amatérů smíšené vokální sexteto Zuzana Widnicová, Johana Juríková, Daniela Kučerová, Hana Gajdaczová, Ondřej Kočí a Martin Kučera – uměleckou vedoucí je Zuzana Widnicová, naše mladá kolegyně. A třetí hlavní cenu v kategorii ZUŠ získalo již počtvrté za sebou vokální trio Nikita Lýsková, Barbora Serišová a Barbora Pawlitová z mojí třídy. Dalších našich šest„komořin“  – dvě připravila Karina Grimová, dvě Martina Juríková, dvě Eva Šeinerová – získalo první místa a celou řadu zvláštních ocenění.

Letos Permoník dostal také nově vzniklou Cenu Jantar. Během slavnostního galavečera dokonce i vystoupil. Jaký máte pocit konkrétně z tohoto ocenění?

Ocenění je výsledkem práce celého týmu sbormistrů, který vede moje nástupkyně Martina Juríková, klavíristů, organizační pracovnice, prezidenta, Sdružení Permoník a všech členů sborů. Jednoduše řečeno, z Ceny Jantar se radovala celá naše „permoníkovská rodina“. Je to velké štěstí, mít takovou neskutečnou „rodinu“ obdařenou lidskostí, pracovitostí, pohodou a talentem. Co víc si můžete od života přát? Při každém takovém ocenění je ale jedno jisté – že zítra na jevišti vám už žádná cena nepomůže, tam rozhoduje posluchač o tom, jestli se vám ho podařilo oslovit. Vzhledem k letopočtu letošního roku mohu v roli „Libuše“ říci že o budoucnost Sborového studia Permoník je dobře postaráno.

Sbor Permoník má aktuálně za sebou 52 let existence, vy jste jej založila v roce 1966. Co vás vůbec vedlo k tomu, že jste se tehdy přesunula ze Zlína do Karviné a že jste tam posléze založila pěvecký sbor?

Přestěhováním ze Zlína do Karviné jsme vyřešili svoji „bytovou otázku“. Byty byly v té době na příděl. Nám byl ve Zlíně přidělen, ale nedopadlo to, tak se můj muž rozhodl, že půjdeme kamkoli, kde nám dají byt. To kamkoli byla Karviná. A co mě vedlo k založení sboru? Moje učitelská aprobace, ve které je hudební výchova. Sbor jsem vedla už ve Zlíně, tak jsem totéž udělala i v Karviné na Základní škole Víta Nejedlého.

Začátky sboru byly ještě ve spolupráci s Dolem ČSA, odtud také název Permoník. Jak vzpomínáte na tuto dobu? Byla šachta patronem, který za minulého režimu opravdu podporoval kulturu a umění?

Jeden ze závodů Dolu ČSA byl patronem naší základní školy. Jezdili jsme za horníky na vystoupení. Pamatuji se na jedno z těch prvních. V programu bylo mimo jiné Rorando coeli Jana K. Vodňanského. Jeden z funkcionářů se mne zeptal, proč učím děti zpívat latinsky. Když jsem mu vysvětlila, že učitel je od toho, aby vzdělával a že děti jsou pracovité, zvídavé a talentované, dostala jsem od výboru ROH jako dárek za práci s dětmi hodinky. Zároveň jsem si uvědomila, že v době častušek je třeba klasickou hudbu přiblížit posluchači a začali jsme koncerty uvádět. V roce 1971 jsme se spojili se školním sborem ZŠ U studny, který vedla paní Helena Nosková, a od roku 1971 až do roku 1978 jsme se stali  součástí Závodního klubu Dolu ČSA. Horníci nám předali jméno Permoník (dobrý skřítek, který pomáhá horníkům) s tím, že máme svému jménu dělat jen čest a o to se poctivě snažíme dodnes.

Zpětně si uvědomuji, že pro rozvoj sboru byla spolupráce se Závodním klubem Dolu ČSA víc než přínosná. Nešlo jen o materiální zabezpečení (kostýmy, praktikáble), ale umožnila nám i výměnu s jinými sbory a dostali jsme se do rozhlasového i televizního studia.

Bylo na začátku těžké budovat jméno pěveckého sboru, který vzešel z hornického města? Jaké vlastně bylo vytváření všech dlouholetých kontaktů s umělci i spolupracovníky?

Těžké, ale zajímavé, přímo dobrodružné. Někdy ubíjející, ponižující, jindy povznášející. Ostatně je to stejné, jako když se pustíte do stavby domu nebo si pořídíte cukrárnu… Může se to také nepovést, ale i v tom případě získáte víc, než ztratíte. Já jsem měla štěstí. To největší se jmenuje Ivan, můj manžel, a potom nekonečná řada lidí, počínajíc kolegy ve škole, přes rodičovskou veřejnost až po skladatele, dirigenty, režiséry, moderátory…

Sbor během své kariéry začal spolupracovat s mnohými skladateli sborové hudby, například s Milanem Báchorkem a Janem Vičarem. Jak vznikly tyto dlouholeté spolupráce a jsou z nich nejen profesionální vztahy, ale třeba i přátelství?

Čeští skladatelé všech slohových období se věnovali i sborové tvorbě. Sborový zpěv v Čechách má na co navazovat a z čeho čerpat. Výjimkou není ani 20. a 21. století. Současná sborová tvorba má mimořádně vysokou uměleckou úroveň a je ve světě ceněna. Tvorba obou jmenovaných skladatelů nás spolu s Otmarem Máchou, Iljou Hurníkem, Petrem Ebenem, Eduardem Dřízgou, Ivanou Loudovou, Janem Jiráskem, Irenou Szurmanovou a dalšími provází po soutěžích a koncertech u nás i v zahraničí (zmínit mohu třeba velšský llangollen, Carmarthen, petrohradská Capella, newyorská Alice Tulll Hall, Carnegie Hall, opera v Sydney, japonská Shizuoca, Fuji, Tokio, čínský Jiangmen, Hong Kong, jihokorejský Busan, španělský Montserrat, varšavská národní opera, rakouský Graz, švédský Goteborg, řecká Soluň, Athény…). Je pravdou, že z výše jmenovanými nás spojuje či spojovalo profesionální přátelství. A jak jsme se setkali? Někdy to byla náhoda, jindy jsem se na ně obrátila s prosbou já, někdy oslovili oni mne. Každé setkání má svůj příběh. To by bylo na dlouho. A to jsem se ještě nezmínila o skladatelích zahraničních. O polské Halině Dragon, ruském Igoru Vitaljevíči Katajevovi, o americkém Oferu Benu-Amotsovi, norském Magnaru Am, japonském Masaru Kawasiki. Velkým zážitkem bylo provedení skladby současného amerického skladatele Jeremy Van Buskirka: Closer to Home na text českého básníka Norberta Čapka, spolupracovníka T. G. Masaryka v roce 2016 v Carnegie Hall.

Neměla jste někdy během své kariéry pocit, že jste musela odsunout osobní život a upřednostnit péči o členy sboru na úkor vlastní rodiny?

Neměla. Naše rodina je malá. Máme dceru Ivanu. Ta zpívala ráda a sbor jí tak trochu nahrazoval sourozence. Můj muž byl strůjcem úspěchu sboru. Byl naším prvním kritikem, dokonce nám ze zahraničí vozil noty, byl režisérem hudebně-dramatických počinů sboru a byl to on, který před nás stavěl neuskutečnitelné vize, z nichž většinu uskutečnil, a sehnal na ně finanční prostředky. Ano, dá se říct, že život naší rodiny byl a je spjat se sborem.

Permoník vždycky oslňoval nejen pěveckými výkony, ale také velkou disciplínou, která byla všude naprosto znatelná. Jaké je ukočírovat sedm desítek dětí a vštípit jim do hlavy, že důležité je teď a tady podat výkon, na který mohou být později hrdí?

Sborem, který sklízí největší úspěchy je koncertní sbor. Ten navštěvují mladí lidé cca od 12 do 20 let, z nichž většina prošla přípravnými sbory. Nejsme výběrové sborové studio. Mohou k nám chodit všechny děti, které chtějí zpívat. Pokud se jim to líbí, pokračují v koncertním sboru. To už mají sborovou zkušenost a na druhou stranu už jsou tak velcí, že je to jejich svobodné rozhodnutí a jsou připraveni respektovat nastavená pravidla. Motto sborového studia Permoník zní Zpěv je radost.

Moudrost sborové studio našlo díky svému členu Svatopluku Vítovi u Leonarda da Vinciho: Co neznáš, to nemůžeš milovat, leda chudě. Tím se řídíme i my, dospělí. Na jeviště se nejde sbor předvádět, ale jde předvádět díla skladatelů posluchačům. S pokorou a jak nejlépe umí.

Vidíte ve sborové tvorbě budoucnost pro hudbu i pro realizaci dětí? Nebo naopak máte třeba pocit, že zájem o zpívání ve sborech ustupuje?

Zpěv je přirozenou součástí života člověka. Sborové zpívání radost ze života umocňuje a určitě bude žít i nadále. O děti strach nemám. Děti mají taková tykadélka a jdou tam, kde je jim dobře a kde je o ně opravdový zájem.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.