Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Jak jubilant Milan Kundera proslavil Ostravu ve světě. Zvláště Petřkovice

Jak jubilant Milan Kundera proslavil Ostravu ve světě. Zvláště Petřkovice

1.4.2019 Obraz & Slovo

Jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů Milan Kundera slaví 1. dubna 2019 devadesáté narozeniny. A ačkoliv se v jeho románech konkrétní místopisné názvy vyskytují jen zřídkakdy, Ostravu v díle Žert zvěčnil takřka planetárně, neboť román byl přeložen do desítek světových jazyků. Metropoli uhlí a železa Kundera zobrazil i v některých svých básních z padesátých let, k nimž se ale dnes nehlásí.

Zvětšit obrázek

Milan Kundera na archivním snímku.

Milan Kundera patří k nejpřekládanějším autorům na světě; seznam překladů obsahuje více než tři tisíce vydání v různých světových jazycích. Román Žert byl poprvé vydán v roce 1967 v Praze. „Ale toto dílo vychází ve stále nových nákladech. Nejnovější cizojazyčná verze vyšla před třemi lety v Mexiku.  A jedná se už o sedmatřicáté vydání románu ve španělštině,“ informuje ředitel Moravské zemské knihovny v Brně Tomáš Kubíček. A třeba v němčině vyšel román Žert naposledy v roce 2013 v nakladatelství Fischer, bylo to už o pětadvacáté německé vydání.

Žert byl přeložen do většině evropských jazyků, má ale třeba i japonskou verzi. Celý svět si tak čte o Ludvíku Jahnovi, který strávil vojnu u pomocného technického praporu (PTP) v Ostravě, kde musel fárat na šachtě. Hlavní hrdina Žertu Jahn byly totiž vyhozen z vysoké školy kvůli pohlednici zaslané spolužačce, na kterou napsal: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!“

Zajímavé je, že ve většině děl se Kundera vyhýbá místopisu. Vlastně i v Žertu. Román Valčík na rozloučenou se třeba odehrává v lázních, v knize ale nemají jméno. „Malé lázně v krásném údolí“, pouze zazní v románu. Nic více. Ostrava je v Žertu mnohokrát jmenována v rozsáhlé třetí kapitole. Hlavní hrdina Ludvík ale napřed o Ostravě promluví retrospektivně, když se prochází nejmenovaným městem, kterým protéká řeka Morava. A náhle mu jedna scenérie připomene průmyslové centrum tam kdesi na severovýchodě:

Města mají známou schopnost nastavovat si vzájemně zrcadlo a já jsem v této scenérii (znal jsem ji z dětství a docela nic mi tehdy neříkala) uviděl najednou Ostravu, to hornické město podobné obrovské provizorní noclehárně, plné opuštěných domů a špinavých ulic vedoucích do prázdna. Byl jsem zaskočen; stál jsem tu na mostě jako člověk vystavený kulometné palbě. Nechtěl jsem se dál dívat na sirou ulici pěti samotářských domů, protože jsem nechtěl myslit na Ostravu. A tak jsem se obrátil čelem vzad a dal se po břehu proti proudu řeky.

V páté části třetí kapitoly se děj přenese do roku 1949 či 1950, kdy byl Ludvík Jahn poslán do ostravských kasáren:

„Ke konci léta jsem se přihlásil k sezónním pracím do Fruty, továrny na zpracování ovoce, a pak konečně přišel podzim a já jsem jednoho rána (po probdělé noční cestě vlakem) dobloudil do kasáren v neznámém škaredém ostravském předměstí.“

Následuje jeden z nejkrásnějších popisů Ostravy v české literatuře, který mají nyní k dispozici čtenáři skoro na celém světě. Kundera znal Ostravu z několika svých literárních stáží, které ve městě absolvoval v padesátých letech. Později také občas přispíval do ostravského literárního časopisu Červený květ. A Ostrava ho svou zvláštní krásou uhranula, posuďte sami:

Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu; snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak různorodých prvků jednotu a řád; šel jsem kolem idylického vesnického domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba, která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem – a přece, říkal jsem si, snad právě proto sem patřila. Byl jsem rozrušen všemi těmito drobnými objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího jmenovatele této krajiny, ale především proto, že jsem v nich spatřoval obraz svého vlastního osudu, svého vlastního vyhnanství v tom městě.

Ve čtvrti Petřkovice dokonce hlavní hrdina Žertu potkal Lucii, svoji ostravskou vojenskou lásku. Petřkovice musel Kundera dobře znát, přesně třeba popisuje novogotickou školu na náměstí („padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala pseudogotická stavba z červených cihel“) i dnes už neexistující kino, které sousedilo s hospodou U Blechy:

Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn nápis KINO. Napadla mne otázka, docela bezvýznamná, jaká jen může napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl. Mezi budovou a vedlejším domem byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů; šel jsem k nim, ale ani tu jsem nenašel jméno kina; rozhlédl jsem se a viděl naproti za drátěným plotem na sousedním dvorku děvčátko. Zeptal jsem se ho, jak se kino jmenuje; děvčátko se podívalo překvapeně a řeklo, že neví. Smířil jsem se tedy s tím, že se kino nejmenuje; že v tomto ostravském vyhnanství nemají kina ani na jméno.

Ostrava je v Kunderově Žertu jmenována celkem čtyřiatřicetkrát. To je dost na to, aby název města nemohl překladatel vynechat. Kundera tak Ostravu proslavil jako žádný jiný spisovatel:

Toulali jsme se divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo bílých oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech.

Milan Kundera napsal o Ostravě také několik básní v duchu socialistického realismu. Vášnivé oslavy doby. K básnickým sbírkám z padesátých let se ovšem dnešní pařížský Kundera nehlásí a dokonce vyžaduje, aby nebyly zařazovány do jeho bibliografie. Člověk nikdy předem nezná svůj osud. V tomto smyslu je až zábavné, že Kundera mezi šachtami a hutěmi napsal verše líčící osud ostravského horníka navracejícího se po únoru 1948 z Francie. V budovatelské básni Slavnost návratu tehdy ústy horníka kritizoval francouzský kapitalismus a zároveň obdivoval socialistický řád, který jako maják jednou ukáže cestu celému Západu:

MILAN KUNDERA: SLAVNOST NÁVRATU

Motto:
Horník A. Š.,
žijící dlouhá léta ve Francii,
vrátil se po únoru 1948 do rodné Ostravy.

Vozíky na lanech, vy černé čluny nebes,
kroužete, tančete v ohnivých oblacích!
Už doplul rychlovlak, už přistál na nádraží…
Vítej ho, Ostravo! Syn se ti navrací! 

… A on jde pomalu jak člověk po nemoci,
šťasten se rozhlíží a nechce se mu spěchat.
Je mu, jako by nacházel ty drobné šlépěje,
které tu kdysi v dětství nechal.
„Tu stýskavici po tobě,
ten těžký kámen v srdci,
zahodím zpátky, domove,
ach, zpátky do tvých skal!“
A město zpívalo, tramvaje vyzváněly,
jasný žár koksoven na nebi plápolal.
Vozíky na lanech, ty černé čluny nebes,
pluly a tančily v ohnivých oblacích.
Ó, město zpívalo, to jeho syn se vracel!
A on si zvolna šel a cosi broukal si… 

Tu náhle dotkla se ho píseň nenadálá.
(To asi nahoře šla mládež v ulicích.)
Písnička zdaleka, jen slabě zaznívala:
„… my chlapci ze šachet,
ostravští horníci…“
Poslouchal zasněně:
„… strana nám zamává,
z černých bud vyroste
krásnější Ostrava.
Překrásná Ostrava
v zelených ulicích,
kde budou domov mít
ostravští horníci!…“
Utichl v dálce zpěv. Noc spouští závěsy.
A on se usmívá a on jen šeptá si:
„To je můj domov, kde jsme lehávali
u cizích vrat jak psi.
To je má rodná
krajina,
co moje srdce rozžíhá
i zhasíná.
Tobě já navždycky
chci svoje ruce dát
a já tě, země má,
chci změnit na maják,
tak aby svítilas mým starým kamarádům
do světa podlého,
když stávkují a doma není
už ani kousnout do čeho,
tak aby svítilas mým starým kamarádům
do hlubin arestů,
tak aby svítilas jim
na cestu,
na cestu!…“

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.