Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Žhavé finále na Hukvaldech bylo skvělým zakončením festivalu, z nějž by měl Janáček radost

Žhavé finále na Hukvaldech bylo skvělým zakončením festivalu, z nějž by měl Janáček radost

1.7.2019 Hudba

V neděli skončil na Hukvaldech další ročník Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Závěrečný koncert se odehrál v amfiteátru hukvaldské obory a patřil vokálně-instrumentálním skladbám českých autorů. Česká píseň Bedřicha Smetany zazněla na festivalu po 35 letech, jubilující Milan Báchorek napsal svou Hukvaldskou poému jako citovou rezonanci tohoto kraje a Žalm 149 Antonína Dvořáka zazněl na festivalu vůbec poprvé. Obrovský provozovací aparát čítal čtyři sdružené sbory, sólové party přednesli Michaela Zajmi, Marek Olbrzymek a Roman Hoza, Janáčkovu filharmonii řídil Stanislav Vavřínek.

Zvětšit obrázek

Dirigent Stanislav Vavřínek na Hukvaldech.
Foto: Martin Straka

V tetelivém horku nedělního podvečera se dobrá polovina návštěvníků rozhodla schovat do vlídného stínu stromů. Ti kteří byli vybaveni slunečníky, usedli srdnatě na lavičky před pódium, kde se tísnil mohutný provozovací aparát tvořený sbory Canticum Ostrava, Pěvecké sdružení moravských učitelů, Permoník a Ženský sbor Bohuslava Martinů.

Ze závěrečného koncertu MHF Leoše Janáčka. (Foto: Martin Straka)

Úvod koncertu byl svěřen dílu Antonína Dvořáka. Jeho Žalm 147, op. 79 nepatří k příliš často hraným skladbám, ač se časově skromná kompozice nese přesně v duchu nejlepší mistrovy inspirace: hymnus k oslavě Boha se nese v slavnostním a frenetickém duchu, homofonní pasáže střídají nádherné polyfonní úseky, které rozvíjí orchestrální složka i smíšený sbor. Žalm byl představen na Hukvaldech jako dílko nádherné energie a šťastného rozpoložení mysli.

Skladatel Milan Báchorek. (Foto: Martin Straka)

Posléze byl na pódium povolán Milan Báchorek, autor Hukvaldské poémy a muž, který se jedinečným způsobem zapsal do kulturní historie tohoto kraje. Letos v srpnu tento báječný skladatel oslaví své osmdesátiny a na Hukvaldech samozřejmě nemohl chybět. Když jej moderátor Jiří Vejvoda vyzval, aby přišel na pár slov, milý pan profesor na pódium z chladného stínu stromů k údivu i úžasu diváků přiběhl mírným poklusem. Rozmilý skladatel si vysloužil několikrát uznalý potlesk obecenstva, na který reagoval při návratu na své místo pokorně slovy „Já za to nemůžu“.

Ze závěrečného koncertu MHF Leoše Janáčka. (Foto: Martin Straka)

Hukvaldská poéma Milana Báchorka je koncipována jako osobitá montáž podle lyricko-epické skladby Báseň pro soprán“Karla Vůjtka. Kompozice vznikla v roce 1987 a vypráví o osudech Žofie Havlové, dcery hukvaldského hajného. Volné dějové pásmo je svěřeno do úst sólovému barytonu, tenoru a koloraturnímu sopránu. Provedení Hukvaldské poémy přímo v epicentru jejího inspiračního zdroje mělo nepopsatelnou atmosféru. Báchorkova kompozice představuje hudebně to nejlepší, co vzniklo v normalizační šedi československých 80. let. Její post-folklorní výraz je i po více než třiceti letech moderní, řeřavý a účinně spojuje lyrické i epicko-dramatické narativní postupy. Podobu celého díla dotváří interjekce sólového sopránu a exponované vyprávěcí linky barytonu a tenoru, které jsou téměř filmovým střihem prostupovány orchestrálními i sborovými partiemi.

Ze závěrečného koncertu MHF Leoše Janáčka. (Foto: Martin Straka)

Nádhernou barevností potěšil hlas mezzosopranistky Michaely Zajmi i tenor Marka Olbrzymka, srozumitelností oplýval baryton Romana Hozy, který se představil letos na festivalu několikrát a vždy se skvělým výsledkem. Janáčkova filharmonie zahrála mimořádně náročnou skladbu, plnou asymetrických ploch, četných ostinat a polyrytmických pasáží s velkou bravurou. Některé nástroje jsou v Hukvaldské poémě postaveny do vyloženě klíčové melodické role: příznačné hudební pasáže jsou svěřeny sólovému violoncellu a houslím, na které zahráli jejich protagonisté výborně. Sborové pasáže vynikly s velkou plastičností a deklamační srozumitelností. Příjemné dynamické odstínění nenechalo žádnou složku kolosálního tělesa na holičkách. Provedení bylo skutečně památné, přítomnost skladatele milá a uvedení se do festivalové historie zapsalo jako jeden z nejsvětlejších bodů.

Ze závěrečného koncertu MHF Leoše Janáčka. (Foto: Martin Straka)

Závěr festivalu pak už patřil dílu Bedřicha Smetany, z něhož zazněla kantáta Česká píseň, která zazněla vůbec poprvé 16. května 1870 v Novoměstském divadle. Text Jana z Hvězdy (Jana Jindřicha Marka) líčí náboženské zanícení, milostný cit, společenskou tematiku a apoteózu vlastenectví. Českou píseň zahájil orchestr v slavnostním tónu, posléze se představil smíšený sbor v podivuhodných polyfonních úsecích. Druhou část sboru rozezněl ženský sbor s půvabem a lehkostí i přes náročné chromatické partie. Mužský sbor se v duchu obrozeneckých besed představil v následující, modulačně a rytmicky neobyčejně důvtipném průběhu. Původní verze České písně počítala s doprovodem klavíru. Po dokončení opery Tajemství se Smetana k této kantátě ještě vrátil a opatřil ji orchestrálním doprovodem. Provedení na Hukvaldech ukázalo, že i v této zdánlivě příležitostné kompozici se skrývá genialita ve své době největšího hudebního novátora Smetany, ať už v technickém mistrovství či úchvatným výrazem

Barytonista Roman Hoza na koncertu MHF Leoše Janáčka. (Foto: Martin Straka)

Sluší se ocenit výkony všech protagonistů, kteří v úmorném horku absolvovali nejen samotný koncert, ale ještě před tím náročnou akustickou zkoušku. Ženský sbor Bohuslava Martinů, Canticum Ostrava, Pěvecké sdružení moravských učitelů i Permoník, to jsou sborové dominanty, Parnasy české sborové tradice a chlouby našeho kraje.

Buďme vděčni za iniciativní vedení a pečlivou přípravu a entuziasmus všech sbormistrů Ondřeje Pastrňáka, Jurije Galatenka, Martiny Juríkové i Jiřího Šimáčka. Buďme rádi za každý jednotlivý hlas, který v kontextu celku utváří neopakovatelnou sborovou fakturu a má chuť oprašovat a obnažovat památná a mnohdy překvapivě svěží artefakty české hudební kultury minulosti i nedávné současnosti. Smekám rovněž před znamenitě hrající Janáčkovou filharmonií pod taktovkou zkušeného, svědomitého a vždy zodpovědného Stanislava Vavřínka.

Sbor Permoník se chystá na scénu. (Foto: Martin Straka)

MHF Leoše Janáčka je u konce. Letošní festival musel překonat velkou ztrátu, kterým byl zrušený koncert světově proslulého tureckého pianisty Fazila Saye. Navzdory této nepříjemnosti festivalový tým prokázal, že umí nabídnout velice pestré portfolio koncertů od historizující interpretace až po soudobou hudbu, jak byla prezentována skvělým provedením oratoria Král David nebo koncertem Generace se skladbami nejmladších autorů.

Festival nabízí klasickou hudbu v transparentní interpretaci a střeží pečlivě rozmanitost a kvalitu. Ještě větší rozlet směrem k přesahovým záležitostem, hudebním fúzím a syntézám bude v dalších letech jistě vítanou radostí, která na festival přivede i mladší generace.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.