Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Wehrmacht čili traumata Hlučínska. Klimsza, Františák a rumunské divadlo aneb MAČ jde do finále

Wehrmacht čili traumata Hlučínska. Klimsza, Františák a rumunské divadlo aneb MAČ jde do finále

27.7.2019 Obraz & Slovo

Měsíc autorského čtení (MAČ) spěje k závěru. Režisér Martin Františák na jevišti ostravské Dvanáctky promluvil o připravované hře líčící složité soužití Jana Wericha a Vladimíra Holana. Došlo i na rumunské divadlo, v pátek vystoupila Gianina Cărbunariu, jejíž hry mají úspěch po celé Evropě. Festival skončí v první srpnový pátek představením knihy Struska, což je komiks ostravského sochaře Petra Szyrokého s texty jednoho nejmenovaného básníka.

Zvětšit obrázek

Zleva Anna Malchárková a Natálie Paterová.
Foto: Patrícia Grundzová

V divadle o divadle. Někdejší umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Martin Františák, který má dnes stejnou funkci v pražském Švandově divadle, byl podobou nové scény „12“ v budově Divadla Jiřího Myrona upřímně nadšen. Pořadatelé Měsíce autorského čtení ho do Ostravy pozvali k unikátnímu duelu, na jevišti četl společně s kmenovým režisérem Národního divadla moravskoslezského Januszem Klimszou. A jak už napovídá název festivalu, četli samozřejmě ze svých děl.

Píšící režiséři. To je v divadelním světě skoro pravidlo, ne vždy ale jejich díla zná širší veřejnost. Tak je tomu i v případě Janusze Klimszy, který se stal pro ostravské literáty jistým zjevením už na počátku devadesátých let, když občas někde zarecitoval svoji bezručovsko-kolářovsky silnou poému Matka uhlí. Klimsza ale raději říká, že navazuje přímo na Homérovu Iliadu.  „Je to pokus o heroický epos, který se odehrává někdy tady v okolí Ostravy. A jmenuje se to Obléhání hospody Bajger,“ uvedl ságu, kterou přečetl ve Dvanáctce.

Janusz Klimsza. (Foto: Patrícia Grundzová)

„Oběšencova hospoda mizela nezapsána inkoustem soumraku / divě tloukla okna zčernalá tepnou zkrvavené blány,“ pustil se Klimsza do čtení. A po chvíli zaznělo: „V podlahách uvězněná veteš za soumraku vyje.“ Anebo: „Skrze střed hospody jdu výdřevou zákopu.“ A po další minutě: „Uhelnou tříšť až pod drn, kde tlusté tasemnice žraly kamení.“ Ostravské, surrealistické, silné. Obecenstvo bylo uzemněno režisérovými básnickými obrazy, jeden z diváků se také v závěrečné diskusi zeptal na podobu výtvarných asociací, které se autorovi zjevují při psaní těchto eposů.

Martin Františák četl ze svých divadelních dramat. I z Nevěsty, jednoho z nejsilnějších v jeho tvorbě, které bývalo svého času k vidění v Divadle Petra Bezruče. A co režisér připravuje pro novou sezonu ve Švandově divadle? „Jmenuje se to Hadry, kosti, kůže. Podle fragmentu básně Vladimíra Holana, a je to o složitém soužití Vladimíra Holana a Jana Wericha ve vile na Kampě.“

Valašský rodák pak sklonil poklonu industriální Ostravě, kterou si během svého působení u Bezručů zamiloval. Jedovatost. Vzrušující nebezpečí. Šlehající plameny. Těmito slovy vzpomínal na přívozský byt. „A pořád je pro mě uhrančivé, když vystoupím z vlaku na ostravském hlavním nádraží a ucítím ten benzol z přívozské koksovny, nebo co to je, to se mi až sevře srdce,“ přiznal Františák v milované i proklínané Ostravě.

Martin Františák. (Foto: P. Grundzová)

Jen necelý kilometr od přívozské koksovny se vine řeka Odra, za kterou se rozkládá Hlučínsko. Svérázný region. Trochu cizina. Plných 178 let patřilo Hlučínsko k Prusku a k Německu (1742 až 1920) a po krátké československé anabázi bylo roku 1938 opět připojeno k Německu jako takzvaný Altreich. A pod Berlín náleželo až do konce dubna 1945. Nejsou to přitom žádné vykořeněné Sudety, v nichž došlo po válce ke stěhování národů. Ačkoli všichni zdraví muži z Hlučínska bojovali v německém wehrmachtu, odsun je minul díky dávnému moravskému původu. A rodiny tu žijí po staletí na stejných gruntech. A také na těch gruntech píší, jak ukázal pořad Hlučínsko literární na Měsíci autorského čtení.

Hlučínský večer začal hledáním největšího traumatu, který tíží tamní literáty. Kupodivu je to stále válka. I téměř pětasedmdesát let po jejím skončení. „Pořád mám před sebou třeba stařenku od mého muže. Tam jak jsme přišli na návštěvu, tak jsem viděla na stěně tři fotky mladých kluků, kteří padli ve wehrmachtu. Nešli tam dobrovolně, museli do války,“ vyprávěla spisovatelka Anna Malchárková z Dolního Benešova. Na večeru věnovaném tvůrcům z Hlučínska četli také Eva Tvrdá, Natálie Paterová Hájková, Milan Krupa a Martin Šenkypl.

Martin Šenkypl. (Foto: P. Grundzová)

Básník a prozaik Petr Čichoň se Hlučínsku věnoval už ve svém Slezském románu. Nyní dopsal další s pracovním názvem Lanovka pod Landekem. A vzhledem ke spontánním reakcím publika, když z románu četl ve Dvanáctce, je to zřejmě vydařená próza. Hned na prvních stranách románu třeba zazní hlučínské nářečí, to může být pro některé literární kritiky z centra překvapení. Pozitivní i negativní.

Z ROMÁNU PETRA ČICHONĚ:

„Johan, čemu furt nosiš ty širy?“ zeptá se Truda. „Galaty padaju,“ odpoví s nemotorným úsměvem a vytáhne si šle. To gesto k němu patří jako ke kuřákovi vytažení cigarety. Šle si chvíli přidrží a pak sjede prsty až ke kalhotám, kde prohmatává knoflíky. Truda upře pohled na Johanův pas. „Muj chlop, dyž eště žil, tež měl širy. Ale moc jich nenosil.“

A stále se do divadla „12“ vracelo i divadlo. Třeba v pátek 26. července vystoupila rumunská dramatička Gianina Cărbunariu, jejíž hry mají úspěch po celé Evropě. Jednu hru právě dopsala na míru Národnímu divadlu v Madridu, románská vzájemnost mezi Rumunskem, Itálii či Francií je totiž nesmírně silná. Tři ukázky, které z dramatu přečetla v Ostravě, by se daly označit za absurdní divadlo i za sociologickou studii o práci na počátku jednadvacátého století. Co dnes vlastně znamená práce? „Stále větší vykořisťování. Podepíšete smlouvu, že budete dělat osm hodin denně, šéf vás donutí být v práci deset i čtrnáct hodin,“ přemítala dramatička v diskusi.

Gianina Cărbunariu. (Foto: P. Grundzová)

Jsou však také práce, kde se toho moc nenapracuje. V různých státních úřadech, ale i v některých nadnárodních firmách. Autor tohoto textu by mohl vyprávět o novinářích, které celé týdny nic nenapíšou, přesto stále pobírají plat. Gianina Cărbunariu poukázala i na tento fakt. V pohádkovém podobenství o zemi, v níž se smělo pracovat nejvýše tři hodiny denně, ale vlastně se tam nic moc nedělalo. Jenže lenoši, kteří nepracovali vůbec, byli nepřáteli státu a vladařka je posílala na popraviště.

Ostravské publikum Měsíce autorského čtení je už vyhlášené dlouhými diskusemi s autory. A diváci se ptají na cokoliv. „Nerozuměl jsem tomu textu. Co jste tím chtěla říci?“ zeptal se bezelstně jeden z diváků po výše popisovaném čtení rumunské dramatičky. A Gianina Cărbunariu se pak opravdu snažila, aby tento čtenář neodešel z autorského čtení roztrpčen. Tohle jsou výjimečná setkání, čtenář v přímé konfrontaci se spisovatelem. A bude se tak dít ještě do pátku 2. srpna, kdy na Měsíci autorského čtení vystoupí rumunský básník Cosmin Perţa. A hned po jeho čtení bude pokřtěna Struska. Komiks ostravského výtvarníka Petra Szyrokého s texty jednoho nejmenovaného básníka.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.