Štěrkovna Open Music

Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Malířka Hana Puchová: Jan Balabán se mnou uměl obrazy sdílet

Malířka Hana Puchová: Jan Balabán se mnou uměl obrazy sdílet

29.10.2013 Obraz & Slovo

O Haně Puchové jednou spisovatel Jan Balabán napsal, že v sobě „zvláštním způsobem zadržuje cosi z dětského vidění.“ Také portréty, které malířka až do 21. listopadu vystavuje v nové galerii ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka, mohou divadelní publikum, které se jinak galeriím vyhýbá, minimálně znejistět. Anebo dokonce mylně přimět k závěru, že nový výstavní prostor prezentuje „jakousi neumětelku“.

Hana Puchová u jednoho ze svých obrazů. Zvětšit obrázek

Hana Puchová u jednoho ze svých obrazů.
Foto: Ivan Motýl

Vaše výstava v divadle dostala název Jenom ženy. To zní trochu provokativně až feministicky. Je to pouhé konstatování, které souvisí s tématikou vystavených prací, nebo je to nějaké hlubší vymezení, které jste si určila před namalováním obrazů?

Pouhé konstatování. Vystavené obrazy jsou součástí cyklu Jsme tady,  na kterém dělám od roku 2004. Začala jsem autoportrétem, následoval trojportrét sester Sasínových, který je v divadle také vystaven, pak přibyly další portréty: malíře a performera Jiřího Surůvky a jeho přítelkyně Daniely, bratři Balabánové… Celkem jsem zatím namalovala asi patnáct osob. V divadle jsem ale chtěla mít jen ženy, a to spíše z praktických důvodů – chtěla jsem prezentovat hlavně nové věci.

Mezi ně se ale nějak vloudili literáti Hruškové. Proč?

Portrét bratří Hruškových je nový a v Ostravě zatím nevystavovaný. Líbí se mi a chtěla jsem ho taky ukázat.

Literární vědec Pavel Hruška se na vernisáži smál, že je mezi samé ženy pasován zřejmě kvůli své zženštilosti. Považujete bratry Hrušky za zženštilé?

To se divím, protože jsem se obou bratrů ptala, zda jim nebude vadit být takto vystaven a nijak neprotestovali. To asi jenom žertoval.

Při výběru modelů je pro vás důležité mít k zobrazované osobě přátelský vztah, nebo je prvotní, že vás někdo zaujme vizáží, gesty a výraznými fyziognomickými znaky?

Obojí. Zobrazované lidí znám, vlastně nikoho cizího jsem neportrétovala. K modelům ovšem nemusím mít nějaký hlubší vztah. Někdy mne zaujme drobné gesto, situace, postoj.

Platí, že čím bližší kamarád, tím se lépe maluje?

Vůbec. Blízkost vztahu s portrétovaným nemá s výsledkem práce nic společného.

Na portrétech v divadle vidíme důležité postavy ostravské umělecké scény, třeba malířku Katarínu Szanyiovou nebo strůjkyni mnoha divadelních a hudebních projektů Ditu Eibenovou. Je vaším záměrem portrétovat významné Ostraváky?

Rozhodně jsem neměla v plánu, že budu malovat jen ty, kteří pro Ostravu něco znamenají. Já tady žiji, ty lidi prostě znám a zajímají mne. Kdyby ale bratři Hruškové nevypadali tak, jak vypadají, možná bych je nemalovala.

Výrazní jsou dost, to je pravda. Na vernisáži jsem dokonce zaslechl, že to jsou portréty svatého Petra a svatého Pavla. Než někoho začnete malovat, naskicujete si ho? Fotíte? Kolikrát vám musí stát modelem v ateliéru?

Obvykle se sejdeme jen jednou, třeba oba Hrušky jsem skicovala u piva. Model si nakreslím i vyfotím, ale fotku pak nepoužívám tolik jako skicu.

Poznají se na obrazech všichni portrétovaní? Bývají spokojení, nebo mají výhrady?

Že by se nepoznali, to se mi ještě nestalo. Určitě nechci, aby se sami sobě nelíbili nebo jim dokonce připadalo, že je zesměšňuji.

U některých obrazů mám i tak pocit, že přehnaným zvýrazněním určitých rysů jde o dosti drsné karikatury.

Já ten pocit nemám. V žádném případě se nesnažím dělat karikatury a doufám a věřím, že to tak nevidí ani ti portrétovaní. K portrétům přistupuji stejně, jako když maluji třeba zátiší. Zátiší samozřejmě nemusím konzultovat s objektem, který zobrazuji.

Zdá se mi, že ubíráte tvářím z přirozené líbeznosti ve prospěch toho, aby byl na obraze spíše zdůrazněn nějaký charakterový rys portrétovaného…

Já nevím, co je to přirozená líbeznost. Snažím se udělat dobrý obraz. Každý má ale ve tváři něco, podle čeho můžeme odhadovat, jaký má charakter.

Zaujal vás v poslední době nějaký portrét? Myslím v tuzemských galeriích.

Vlastně si kromě Císařovského nevybavím nikoho, kdo by se tady zabýval portréty. V létě jsem v Barceloně viděla výstavu Picassových autoportrétů, ty byly úžasné.

Pronajala jste si teď chatku v „umělecké komuně“ v Beskydech, v osadě Konečná. Nezkusíte teď po cyklech portrétů, zátiší či bytů malovat i krajiny?

Chatku jsem si pronajala hlavně kvůli tichu a klidu. Krajiny jsem dělala už dříve a ráda, tak uvidím.

Jak se vám líbí nová galerie ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka?

Jsem za ten nápad ráda a myslím, že ho ředitel divadla Jiří Nekvasil neprosazoval zrovna lehce. Není tam sice dost světla a je tam trochu moc záclonek a tak, ale ty panely se mi líbí. Navíc je pravda, že obrazy uvidí mnoho lidí, kteří jinak na výstavy nechodí.

To může být i záludné. Jan Balabán vám v jednom rozhovoru říkal, že při záměrné prostotě vašich obrazů se vám může stát, že vás „tupější divák bude považovat za neumětelku“. Do divadla přichází spousta lidí, která o současném výtvarném umění neví vůbec nic a vaše práce může považovat za diletantské, dětské malůvky. Co byste jim vzkázala?

Vůbec nemám potřebu něco vzkazovat.

Ještě k Janu Balabánovi, ten býval dvorním konzultantem u většiny vašich obrazů a vídával je dříve, než jste je vystavila. Probíráte teď s někým rozpracované dílo?

Neprobírám.

Chybí vám Balabánův kritický pohled?

Honza nic nekritizoval, pro mne při jeho návštěvách byl důležitý ten moment společného sdílení a myslím, že pro něj taky. Já se za jeho přítomnosti začala dívat na ty věci trochu jinýma očima. To bylo hodně důležité.

Jaká byla spolupráce s kurátorem Martinem Klimešem, který připravil vaši výstavu v divadle?

Neznáme se dlouho, teprve tři roky, možná déle. Je to citlivý člověk, který neměl problém přijmout žánr, který dělám, i když sám se zajímá hlavně o konceptuální věci.

Výstava v divadle nutně vybízí k další otázce. Chodíte do divadla?

Naposledy jsem tu byla na premiéře Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Přiznám se, že do divadla chodím jen na opery, tedy za hudbou, která mě zajímá nejvíc.

A co alternativní scény, chodíte k Bezručům a do Arény?

Vlastně ne, opravdu jinam než na operu nechodím, ta se mi líbí a baví mne, činohra mne často nějak rozrušuje, asi tím předváděním nebo tím způsobem předvádění.

Tahle slova možná souvisejí s tím, že divadelníci jsou v Ostravě zvláštní subkulturou místní umělecké scény. Literáti se nemají problém družit s výtvarníky či muzikanty, činoherci ale v hospodě vždycky sedávali stranou, i když aktuálně se to v novém klubu Les trochu mění.

Hm.

Výstava v Divadle Antonín Dvořáka potrvá do 21. listopadu, kde jinde v Ostravě pak uvidíme vaše dílo?

Nevím, zatím neuvidíte, žádnou nabídku nemám.

 

HANA PUCHOVÁ

Jedna z nejlepších ostravských malířek Hana Puchová se narodila v roce 1966 a vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru ilustrace a grafiky prof. Jiřího Šalamouna. Nyní učí výtvarnou výchovu na Církevní základní škole Přemysla Pittra v Ostravě-Přívoze. V poslední době vystavovala například v galerii U Dobrého pastýře v Brně, v  Galerii Novotný v Praze nebo v Galerii výtvarného umění v Chebu. Její aktuální výstava v Divadle Antonína Dvořáka potrvá do 21. listopadu a široké veřejnosti je přístupna vždy hodinu před představením.

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.