Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Verdiho Ernani je poznamenán zubem času. Ale nenudí

Verdiho Ernani je poznamenán zubem času. Ale nenudí

29.10.2013 Divadlo

První operní premiérou nové sezóny v Národním divadle moravskoslezském byla inscenace méně často uváděné opery Giuseppe Verdiho Ernani. V několika ohledech se jedná o výjimečnou událost - letos si hudební svět připomíná dvousté výročí narození tohoto operního hitmakera. Druhou zajímavostí je, že se Ernani v ČR hrál naposledy před padesáti lety, a do třetice je pozoruhodné už samotné nastudování.

Zvětšit obrázek

Luciano Mastro jako Ernani v hlavní roli stejnojmenné Verdiho opery.
Foto: Martin Popelář

Takřka všechny Verdiho rané opery jsou poznamenány tématikou odporu proti cizí nadvládě a touhou po sjednocení Itálie. Snaha o státní suverenitu dostala pevnější obrysy v 19. století, kdy se v Evropě pohnuly národně emancipační ledy. V Itálii byl boj za sjednocení znám jako risorgimento. Hudebním symbolem risorgimenta byl právě Verdi. Jeho tvorba je bytostně spjatá s touhou po sjednocení vlasti. Proto sáhl k dramatu Victora Huga Hernani aneb Kastilská čest a byl nadšen příběhem ze Španělska 16. století do té míry, že začal komponovat dříve, než dostal přepracované libreto Francesca Maria Piaveho.

Hudba opery tak vznikla z prvotního okouzlení četby literární předlohy. Romantická rozjitřenost a vlastenecké nadšení skladatele se přetavily do vzrušujících ansámblů a heroických sborů, italská tradice bel canta znovu vzplála v citově exponovaných partech Elviry a Ernaniho. Nutno podotknout, že tato opera nezískala nikdy proslulost Nabucca, Traviaty či Aidy. Jednou z možných příčin je patrně i slabší předloha.

Příběh je po vzoru španělských dramat klasického věku vyprávěn jako svár lásky, cti a moci. Lásce zavrženého šlechtice Ernaniho a Elviry brání její strýc don Silva, který je do Elviry zamilován. O císařský majestát se uchází král Carlo, tak trochu zbytečná postava, jejíž charakter není v podstatě nijak plasticky vykreslen. Hybným momentem děje je poněkud absurdní slib Ernaniho svému sokovi v lásce donu Silvovi, když se s ním na chvíli spojí za účelem vraždy krále Carlose. Ernani věnuje Silvovi roh se slovy: když na něj zatroubíš, okamžitě se zabiju. Od té chvíle visí nad Ernanim Damoklův meč, bohužel tak trochu zbytečně. Příběh vrcholí v kratičkém čtvrtém dějství. Okamžik největšího štěstí, svatba Ernaniho a Elviry, je na spadnutí, když se ozve troubení rohu. To je Silva, který si žádá splnění slibu…

Pojďme se podívat, jak si s Ernanim poradilo Národní divadlo moravskoslezské.

Hned od počátku zaujme ostravské nastudování výraznou scénou Jaroslava Valka, v níž nechybí smysl pro vkus a nápadité rozvržení prostoru. Jakoby v sobě absorbovala antickou vznešenost a uměřenost proporcí. Se scénou velmi kontrastují kostýmy Petera Čaneckého, které jsou řečeno spolu s teenagery „crazy“ a mladší část obecenstva rozhodně pobaví.

Hlavní představitelé (Ernani, Elvira, král Carlo, don Silva) mají krásné dobové kostýmy, sboristé jsou naopak oděni do různých sak, košil, svetrů a sukní. Nutno podotknout, že tato výstřednost je zmírněna dobrým výběrem a kombinací barev. Mixáž lidských typů může snad být chápána jako metafora risorgimenta, které bylo záležitostí všech Italů bez rozdílu profese a stavu. Přenáší nás také do současnosti a odlehčuje děj.

Hudební nastudování a režie (Tomáš Brauner a Marián Chudovský) neoslní, ani nezklame. Opera má spád, hudba je energická, tempa téměř optimální. Sbor dobře pracuje s pohybem a gestikou, sborové partie hudebně patří k nejsilnějším momentům opery.

Naproti tomu se pohybové a herecké kreace hlavních představitelů opery jeví poněkud suše, bez invence. Luciano Mastro nemá mnoho možností vyjádřit motivy nepochopitelného jednání hlavního hrdiny, jeho Ernani je statický a soustředí se zejména na bezchybný pěvecký výkon.

Elvira v podání Frédérique Friess je o poznání lepší. Její herectví je uvěřitelné, zpívá výborně. Don Ruy Gomez de Silva Martina Gurbaľa, patrně nejvýraznější postava celé opery, zaujme nádhernou barvou hlasu. Nešťastně zamilovaný strýc Silva se v závěru stává temným mstitelem, který přerve krátké štěstí lásky. Don Carlos Jakuba Kettnera je poněkud problematický. Chybí mu aura panovníka, pěvecky je místy na hraně.

Jediným skutečným zklamáním bylo pochybné ladění dechů, které v předehře recenzovaného představení pokulhávalo. To však není důvod ke skepsi. Ostravský Ernani opravdu stojí za zhlédnutí.

Příběh, byť je poznamenán zubem času (na chatrnost předlohy poukazoval i sám jinak výborný libretista Francesco Maria Piave), vás nebude nudit. Žijeme sice ve 21. století, ale podobná risorgimenta si prožíváme i dnes a neškodí se pro inspiraci ohlédnout do minulosti.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.