Foto: Zdeněk Figura
Má úsměv od ucha k uchu, příjemný hlas a rád žertuje i o svém těžkém životě v šedesátých letech, kdy jezdil po Americe na nápravách železničních vagonů i stopem a vydělával si pár dolarů na denní živobytí hrou a zpěvem na ulicích. Dnes o sobě říká, že je nejšťastnější důchodce na světě, žije na norské farmě a jezdí po jejích pozemcích červeným traktorem z padesátých let minulého století.
Potkal jste se v šedesátých letech s beatniky Corsem, Borroughsem, Ferligenttim nebo Jackem Keroucem?
No, tehdy se tam hemžili všichni tihle týpkové. Člověk tam mohl pokecat i s Georgem Harrisonem nebo si přihnout z flašky Jacka Danielse s Janis Joplin. Chodil jsem na koncerty Grateful Dead, Big Brother and Holding Company nebo Jefferson Airplane – jejich zpěvačka Grace Slick mi hodila do klobouku deset babek. A pak jsme je propili v baru přes ulici. Jo, byly to hezké, divoké časy. Frisco úplně vibrovalo životem. A protože to centrum kolem Haight Ashbury je docela malinké, znali jsme se navzájem. Tim(othy) Leary byl správné pako, dal jsem mu napít bourbonu a on mně pozval na LSD trip. To jsem odmítl, tak ubalil jointa. Pak jsem asi hodinu hrál psychedelické songy (hlasitý smích).
Jak byste charakterizoval svůj styl?
No, hraju a zpívám, jak mi zobák narostl a jak mi přicházejí obrazy či slova z mé mysli. Trochu hraju jako takový potulný venkovský písničkář, pak mi tam přijde, že by to mělo být hilly billy nebo do country. Tak to tam vrznu, a když se to lidičkám líbí na koncertech, nahraju to na album.
Jakým otřískaným autobusem jste přijeli z Trenčína do Ostravy?
Mám už jich víc, když jsem těch pár let bohatej, pro první návštěvu Slovenska a Česka jsme společně vybrali Chevy, tedy Chevrolet z roku 1968.
Zažili jste něco zajímavého nebo příjemného cestou?
Zastavili jsme se ve středu v Praze, zaparkovali v kempinku u řeky a začali se kámošit s lidmi. Kecali jsme s dětmi, trochu jsem i hrál. Jedna paní mně poznala a říká: „Seasicku, ježišmarjá, dyť já jedu na vás zítra na Colours do Ostravy! To teda bude festival, že jezdí k vám lidi i z takové dálky.
Hrajete buď na otřískané kytary a také si je vyrábíte sám, že ano?
Jasně, je to tak, vždycky to bylo stejné. Pamatuju si, jak byl Jeremy Clarkson s Top Gearu vyvalený, když jsem mu ukázal v televizi dvě puklice z kol Austina Seven, připlácnuté k sobě, jako krk násada od smetáku, na tom dvě struny. Plus snímač. Tak jsem párkrát brnknul, no byl z toho Jeremy hotový. A ještě více čučel, když jsem zajel dobrý čas na jedno kolo s auťákem za dobrou cenu. Holt jsem starý Američan, zvyklej ještě na řadicí páky…
Ochutnal jste už nějakou českou specialitu?
Jídlo máte fakt výborné. A jinak jsem popil něco piva. Je příjemné, chutná skvěle.