Foto: Archiv umělce
Mike Stern and Richard Bona – Still There (2004): Mika Sterna poslouchám a obdivuji od mládí. Jsem rád, že se v Česku objevuje často. Je to mistr balad a Still There je zrovna z mé oblíbené desky Voices, kterou považuji za jednu z nejlepší fusion nahrávek poslední doby. Spolupráce s Richardem Bonou samozřejmě Mika posunula ještě dál. Mrzí mě, že jsem tuhle sestavu tenkrát v Praze prošvihl.
https://www.youtube.com/watch?v=CogCZ5f5mdI
Ali Farka Touré – Amandrai (2005): Blues ve své podstatě a čistotě, i na Mali se dá hrát s radostí. K tomu není co dodat. Krása.
Stromboli – Post Scriptum (2014): Snad každý měl doma dvojalbum Stromboli, vyrostl jsem na tom a Michala Pavlíčka mám rád jako skladatele i kytaristu. Tuhle novinku slyším poprvé a vypadá to, že si budu muset poslechnout celou desku. Škoda jen, že jich Stromboli nemají víc, nemusel bych tak rázně zavrhovat českou scénu. Dobré muziky tady vzniká žalostně málo, a to ve všech žánrech.
Queens of the Stone Age – No One Knows (2002): Všechny americké rockové kapely devadesátých let měly asi stejnou šablonu, mě tahle éra úplně minula. Tahle skladba je asi jedna z těch lepších, a pokud se nepletu, tak i z těch nejznámějších.
Siouxsie and the Banshees – Peek-a-boo (1988): Tohle je opět záležitost, které moc nerozumím, takže bych ji nerad rozebíral. Pankáči, kteří začnou produkovat pop, proti kterému vlastně bojují. Může z toho klidně někdy vzniknout něco dobrého, ale mi tahle píseň připadá bezduchá a taky se mi vůbec nepodařilo zjistit, o čem, nebo o kom je. Asi už neměli co říct, a to se psal teprve rok 1988.
Weather Report – Birdland (1978): Pořád si říkám, co by asi dneska Jaco Pastorius dělal. Kam by se posunul, když už tenkrát to bylo tak nadčasové. Birdland je samozřejmě zawinulovská, nesmrtelná a dokonalá klasika.
Muse – Knights of Cydonia (2006): Přiznám se, že v tomhle vůbec nejedu, ale na festivalu bych asi vydržel do konce. Tahle věc mě docela pobavila, hlavně závěrečný, skoro až sabbathovský kytarový riff.
Michael Jackson – Smooth Criminal (1987): Michael neměl nikdy na deskách slabé písně. Na každém albu je hit za hitem. Tohle je opět klasika, zase nadčasová a geniální. Čím jsem starší, tím víc hudby tam objevuji. Mistrovství detailu.
