První koncert Ostravských dnů 2015: Nová hudba zněla na Hlubině sugestivně

Part I.

Kdo si vyšel v úvodu dlouhého večera do patra, mohlo ho překvapit nezvyklé hudební seskupení zvukové instalace Petera Ablingera. V sále totiž na posluchače čekalo dvanáct reproduktorů umístněných v kruhu. Uprostřed kruhu byl na podlaze malý neznatelný křížek – znamení, kam se postavit, aby prostorový akustický zážitek byl co nejintenzivnější.

Zvuková instalace Petera Ablingera na Ostravských dnech. (Foto: Martin Popelář)

A skutečně. Stačilo se na místě s křížkem otáčet jako kohout na větrné báni a bílý šum vyladěný do nejrůznějších frekvencí a odstínů měnil svou interferenci, přeléval se ušima jako plující bílý had. Zvukově vydařená instalace byla dobrým předkrmem k reálně znějící hudbě dalších bloků.

Part II.

V 18 hodin dostali prostor především rezidenti Ostravských dnů, kteří se celý týden školili pod vedením renomovaných pedagogů. Jako první se představil skladatel Symon Henry, a to skladbou pro sólový hoboj Meme ton rire sonne faux (I tvůj smích zní falešně, řekla). Zhruba desetiminutová kompozice se profilovala jako rituální, až šamanské zaříkávání hoboje v četných glissandech a trylcích. Magické bylo provedení skvělé hobojistky Beatrice Laplante, jíž je skladba věnována.

Hobojistka Beatrice Laplante na Dole Hlubina. (Foto: Martin Popelář)

Thomas Buckner & Ostrava Days Ensemble nejsou na festivalu žádným nováčkem. Kolektivní improvizace malého ansámblu pod demokratickým vedením zkušeného doyena nové hudby, působila dojmem plnohodnotného estetického zážitku, který měl své tektonické vrcholy a spontánně i logicky vedenou hudební strukturu. K malé změně programu došlo v následujícím čísle. Nejprve vystoupil violoncellista a skladatel Juho Laitinen se skladbou Study in Multiphonics. Ta sice není novou kompozicí, pochází z roku 2011, avšak dostatečně názorně prezentuje hudební horizont mladého autora. Multiphonics je založena na táhlých alikvotních plochách, jež nepatrnými změnami tlaku na smyčec měnily svou tvárnost. Laitinen svrchní i spodní harmonické flažolety jemně moduloval a dynamicky profiloval.

Z kolektivní improvizace Thomas Buckner & Ostrava Days Ensemble. (Foto: Martin Popelář)

Druhý violoncellista Robert Jedrzejewski se představil se stylově naprosto odlišnou kompozicí. Jedrzejewski napsal své Aquacello (zaznělo ve světové premiéře) zřejmě s cílem vytvořit koncept – součástí skladby byla videoprojekce, která se však stala Damoklem poněkud délkou přetažené skladby. Chaotické záběry kamery na jakési reliéfy, parašutisty, domy a podivné marťany působily spíše úsměvně, místo aby vyvolaly u posluchače rezonanci k zvukově naléhavé, neklidné skladbě. Poslední kompozicí bloku byla Lost? Dariny Žurkové, která na festivalu zastupovala mladou českou generaci. Lost? sice také pracuje s videoprojekcí, ve skladbě Žurkové ovšem došlo k velmi dobré korelaci mezi tím, co se odehrávalo na obrazovce a tím, co vytvářel houslista a performer David Danel, který skladbu provedl. Jeho energická hra a přesvědčivě ztvárněná role ztracence v anonymním davu, byla impozantní. Kompozice Žurkové působila spolu s první skladbou tohoto bloku patrně nejvýrazněji.

Part III.

Třetí část večera byla v režii houslového dua String Noise. Avantgardní manželský pár houslistů Conrada a Pauline Kim Harrisových si podmanili ostravské publikum od první noty. Už skladbou Fanfares Jamese Ilgenfritze (dalšího rezidenta Dnů) upoutali beze zbytku pozornost svou precizností a nasazením. Vrcholné pak bylo jejich provedení Monadologie XXVI Bernharda Langa, Triple Helix Johna Kinga a I Wil Meet You There Christophera Botty.

Z vystoupení String Noise na Dole Hlubina. (Foto: Martin Popelář)

Zejména Langova kompozice pro housle vyladěné ve čtvrttónovém poměru zapůsobila jako mistrovské dílo, které i díky vynikajícím rytmickým paternám a sofistikované mikrointervalice v nejmenším neznělo nestravitelně. Hudebně plnokrevnou skladbou Devils s největší tendencí k tradici se představil Paul Marquardt. Kompozice z roku 1986 se místy nevyhýbala klasickému metrorytmickému pulzu a melodice, přesto si dokázala zachovat punc originality. Závěrečné Rock Arrangements Erica Lyona už byly třešničkou na dortu, která stvrdila unikátní interpretační mistrovství dua String Noise. Byl to velký zážitek.

Part IV.

Rudolf Komorous je skladatel, kterého u nás mnoho lidí nezná. Po srpnové okupaci našel svůj nový domov v Kanadě, kde se stal váženým profesorem kompozice na řadě vysokých škol. Komorous byl ve skladbě žákem Pavla Bořkovce. Snad odtud pramení určitá autorova – jakkoliv aktuální a moderní – hudebně vyjadřovací přehlednost a formální vykrouženost. Komorousovu operní jednoaktovku Lady Blancarosa (1970) znamenitě ztvárnili sopranistka Sara Dezsö, mezzosopranistka Katalin Károlyi a poněkud přerostlý Tomáš Procházka v roli trpaslíka Erika.

Z komorní opery Rudolfa Komorouse. (Foto: Martin Popelář)

Lady Blancarosa čerpá svůj půvab především z koherentního sepětí hudby a slova. Melodické linie Komorous vytváří zcela v intencích intonačních zřetelů, kouzelné bylo také hlasové křížení obou sólistek, které dalo vyniknout zejména čistým kvintám a způsobilo tak určitou archaičnost, lépe však archetypálnost skladby.

Part V.

Závěrečná část patřila zpěvačce Jennifer Walshe a videoprojekci nazvané The Total Mountain, kterou autor této recenze již neměl možnost vidět.

Z vystoupení Jennifer Walshe na Dole Hlubina. (Foto: Martin Popelář)

První den Ostravských dnů se vydařil. Psal jsem zde o hudbě, ale už vůbec jsem nezmínil atmosféru, která v prostoru Hlubiny panovala. Ta byla naplněna přátelstvím, pohodou a otevřeností. Pozdě večer se rozhořel na place před vstupem oheň a člověk se cítil skoro jako na nějakém trampském potlachu: atmosféra vzájemnosti a tolerance v srdci Ostravy, to je více než potřebný fenomén! Na masových festivalech ji lze zažít, ale nikoli takto intenzivně.