Ladislav Vrchovský
Foto: Lucia Petrůjová
Světlo pomalu zhasíná, představení začíná. Začíná příchodem sedících, tedy vozíčkářů, a chodících umělců na jeviště. Základní nit scénáře je jednoduchá – je nutné překonat překážku, přemoci strach a přejít po kládě přes propast, je nutné překonat lenost a veškerá omezení jsou fuč. Cirkusové představení může začít, umělci manéže jsou tu.
Z divadelního představení Cirkus. (Foto: Lucia Petrůjová)
Režisérka inscenace Gabriela Krečmerová umně pracuje s tempem i rytmem, pracuje se změnami atmosféry, a dokáže vystavět situace humorné i dojemné. Choreografka Jana Ryšlavá využívá rytmických schopností účinkujících, nebojí se však ani kontrastů ladného a neladného pohybu. Výborná je původní hudba Tomáše Rossiho. Scéna Jitky Fleislebr a kostýmy Moniky Adamcové snesou nejpřísnější profesionální měřítka.
Z divadelního představení Cirkus. (Foto: Lucia Petrůjová)
I když jsou ve stavbě inscenace jevištní obrazy vytvářené jen umělkyněmi bez handicapu (tanec na šálách), nebo s jejich podstatným přispěním (vrhání nožů), nejsou to nejsilnější chvíle celého představení. Ty přicházejí ve chvílích, kdy protagonisté vítězí nad svým handicapem, kdy nůž vržený rukou kvadruplegika přeletí přes celé jeviště, nebo když při výstupu provazochodkyň úplně mizí rozdíl mezi umělkyní plně ovládající pohybový aparát a umělkyní s omezením v pohybu dolních končetin.
Z představení Cirkus. (Foto: Lucia Petrůjová)
Zejména děti v publiku nevnímaly rozdíly mezi účinkujícími, dané různými handicapy, a nadšeně aplaudovaly v okamžicích point jednotlivých cirkusových čísel. A protože dětský pohled na jevištní dění je právě ten nejvíce nesmlouvavý, nekompromisní, lze bez podléhání emocím, které se jistě u vnímavých diváků dostaví ve velké míře, říci, že představení Cirkus v podání členů občanského sdružení Bílá holubice není jen silným uměleckým, ale zejména lidským zážitkem