Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Ostravská inscenace Veselých paniček windsorských trpí žánrovou neujasněností

Ostravská inscenace Veselých paniček windsorských trpí žánrovou neujasněností

17.6.2016 Divadlo

Poslední premiéra činohry Národního divadla moravskoslezské v sezóně byla velmi očekávaná. Důvodů bylo několik: Veselé paničky windsorské napsal William Shakespeare, inscenace patří do celku oslav jeho výročí a hlavní role rytíře Falstaffa připadla Jiřímu Sedláčkovi, jednomu z nejvýraznějších ostravských herců. Ten si sebou na jeviště tentokrát přivedl i svoji vlastní kapelu Moby Dick.

Zvětšit obrázek

Zleva Lada Bělašková, Jiří Sedláček a Sylie Krupanská ve Veselých paničkách windsorských.
Foto: Radovan Šťastný

Navíc je to tzv. celosouborovka, až na několik výjimek v ní hraje celý soubor největší ostravské činohry. A kostýmy k inscenaci navrhla Alena Schäferová, věhlasná kostýmní výtvarnice, která mimo jiné oblékla herce v třídílném televizním eposu Jan Hus.

Hraje se na rozlehlém jevišti Divadla Jiřího Myrona a tolik obávaný prostor díky scéně Michala Syrového, který postavil na jevišti zmenšeninu maloměsta Windsor, umožňující i přestavby do žádoucích interiérů, tentokrát nijak nevadí. Ba právě naopak.

A přesto není tato inscenace zcela vydařená. Důvodů je také několik. Režisér Peter Gábor s dramaturgy Sylvií Rubenovou a Markem Pivovarem hledali klíč k ozvláštnění Shakespearovy předlohy. Rozhodli se pro specifický výklad hlavní postavy rytíře Jana Falstaffa, který je zde vyobrazen coby stárnoucí rocková, do sebe zahleděná, arogantní a nesympatická rádoby hvězda, hrající hudbu, která už nikoho nezajímá. Zde je jeden z problémů inscenace.

Hudba Jiřího Sedláčka v jeho vlastním živém provedení spolu s kolegy z kapely Moby Dick vůbec není vyčpělá, v závěru inscenace je tomu dokonce právě naopak a Jiří Sedláček přes všechnu svoji snahu udělat ze sebe negativní postavu poživačného zhýralého svůdce lačnícího spíše po penězích, ale i po vnadách žen, stále zůstává spíše sympaťákem narušujícím nudný život maloměsta žádoucím průvanem.

img-0304-jpg-1465306150

Lada Bělaková a Jiří Sedláček. (Foto: Radovan Šťastný)

Navíc výborný pěvecký i kytarový projev Jiřího Sedláčka z něj opět dělá miláčka publika, nicméně bohužel Falstaff to kromě fyzického vzhledu není. Své tady hraje i ironický nadhled, se kterým Jiří Sedláček svoji postavu svým způsobem sám karikuje. Prvky karikatury sice vykazují i některé další scény, jenže opět to není důsledné.

Hlavním problémem inscenace je tedy její žánrová neujasněnost. Režie využívá tu principů grotesky, tu frašky, jednotlivé herecké výkony jsou místy stylizované, místy psychologicky realistické, celek v některých částech inklinuje až k rockovému muzikálu, ale bohužel jím v žádném případě není. Škoda.

Závěrečná čtvrtina celé inscenace ukazuje, že při větší odvaze by se žánrové jednoty a jednoznačného, stylově čistého uchopení Veselých paniček windsorských skrze rockový žánr, dodržovaný důsledně od počátku až do konce, dalo díky potenciálu souboru snadno dosáhnout.

Výborné jsou kostýmy Aleny Schäferové. Oblečení celé kapely a hlavně rytíře Jana Falstaffa do kostýmů rockových muzikantů je mimořádně zdařilé. Ale i kostýmy ostatních vystihují charakter a povahu jednotlivých postav a dohromady vytvářejí barvitou, velmi zábavnou podívanou.

img-0265-jpg-1465305849

Z inscenace Veselé paničky windsorské. (Foto: Radovan Šťastný)

V celé inscenaci je řada výborných hereckých výkonů. Jenže i zde platí slova o stylové nejednotě a žánrové různosti. Jiří Sedláček v roli rytíře Jana Falstaffa, spolu s Renátou Klemensovou coby představitelkou kuplířky a hospodyně paní Čiperné, ale také představitel hospodského v podání Františka Večeři či mladého pána Fentona (jeden z dvojice alternantů Vít Holeček nebo Vít Hofmann) a Izabela Firlová jako Anička Pažoutová hrají spíše psychologicko-realisticky. Částečně, ale s přesahy do grotesky, se k nim řadí Lada Bělašková (paní Brouzdalová) a Sylvie Krupanská (paní Pažoutová).

Jejich manželé, Brouzdal v podání Petra Housky a Pažout jak jej hraje František Strnad, jsou zase postavy jako vystřižené z frašky. K tomu přistupují téměř čistě groteskně pojaté figury Robina, Blbouna a Rugbyho (Robert Finta), Cajuse, francouzského lékaře v podání Vladimíra Poláka, a hlavně Tintítka, mladého nápadníka mdlého rozumu v podání Davida Janoška.

A na další hereckou notu, také ovšem odlišnou, hrají Tomáš Jirman ve slovních eskapádách faráře Evanse či moralizující venkovský sudí Bloumal v podání Vladimíra Čapky. Všichni vyjmenovaní přitom podávají kvalitní herecké výkony, bohužel ale jakoby každý z jiné hry.

První půlka do přestávky pokulhává v tempu. Po přestávce se všechno rozběhne poněkud čileji, objeví se i výrazně výtvarně stylizované hromadné taneční a pěvecké scény, skutečně odkazující k rockovému muzikálu. Škoda že inscenátoři nenašli dost odvahy uchopit podobně celou inscenaci. Potlesk na otevřené scéně po obrazu noční scény s elfy to dokazuje.

To, že si každá inscenace Shakespearova textu sama najde cestu k dobové aktuálnosti, potvrzuje jeden z okamžiků, ve kterém zkomolenou řečí s francouzským přízvukem mluvící francouzský lékař (Vladimír Polák) a mentorující až planě filozofující velšský farář (Tomáš Jirman) za hudebního podkresu tónů z Beethovenovy Ódy na radost (dnes hymny Evropské unie) parodují neschopnost států Evropské unie vzájemně se domluvit nad žhavými problémy dneška.
Nicméně i toto je další barevně odlišný kamínek přepestré, místy až přeplácané mozaiky, kterou Veselé paničky windsorské v podání ostravské činohry představují.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.