Divadlo roku Aréna má novou vlajkovou loď: Lidská tragikomedie je virtuózním hereckým koncertem

Na jeviště přichází pětice typů, které snad poznal každý – napoleonský, pedant, sukničkář, ochlasta a mystik. Setkává se ve třech dějstvích, symbolických životních etapách, aby si pokaždé dokazovala své absurdní konání a nesmyslné plahočení. Lidská tragikomedie, mistrovské dílo filozofické praxe a testament jediného autentického filozofa české provenience Ladislava Klímy (1878-1928), patří podle některých k nehratelným kusům. Nicméně po třinácti letech se opět stala součástí repertoáru Komorní scény Aréna a herci se v ní cítí jako doma. Režíruje ji zde stejně jako před lety Ivan Krejčí (dnes umělecký šéf tohoto divadla) a v některých rolích se dokonce objevují titíž aktéři jako tehdy.

Lidská tragikomedie poskytuje mnohonásobnou reflexi nejen jedince, ale také jeho okolí. Nedávno se její opulentní vysokorozpočtová inscenace Divadla v Dlouhé stala hostujícím představením na festivalu Dream Factory. V živé paměti některých kromě toho zůstává nezapomenutelná, strohá a přesto tajuplná, magická a pregnantní esence divadla v podání HaDivadla z počátku 90. let v režii Arnošta Goldflama, který Klímu pro české divadlo tehdy znovuobjevil. K navození hutné atmosféry mu stačilo třeba jen pár znaků namalovaných křídou na tabuli.

Z inscenace Lidské tragikomedie. (Foto: Roman Polášek)

Klímy není nikdy dost, říká Ivan Krejčí a svým způsobem nelze než souhlasit – je to jako povinná terapie. Herecký kolektiv se utuží a divák žasne, jak divadlo dokáže niterně promlouvat k duši. Podle dramaturga Tomáše Vůjtka patří Lidská tragikomedie k vůbec nejlepším textům, jaké české divadlo má, přesto v ní škrtá dlouhé filozofické monology a přiznává, že autor občas zapomíná na svou roli dramatika. Paradoxně se Klímovy texty příliš neuvádějí (napsal kolem pěti dramat), divadelníci se vymlouvají na jejich nehratelnost, kostrbatost textů, náročné scénické efekty. Divadlo v Dlouhé se s nimi vyrovnalo tak, že sáhlo po jiném médiu, videofilmu (velmi efektnímu) kmitajícímu se na zdi, Ostraváci se drží poctivého divadla, přízraky tady skutečně hrají. Obojí řešení má své opodstatnění, ale na nejmenší ostravské profesionální scéně je to opravdový herecký koncert, nikoliv jen efektní exhibice.

Publikum vítá stará poctivá hospoda s masivními dřevěnými stoly, bytelnými židlemi a nerudným hostinským (rázný a odměřený Albert Čuba coby záskok za zraněného Petra Panzenbergera). Tady se odehraje šťastné maturitní hýření i šokující „hostina“ se záhrobním přízrakem v dějství druhém. Pro dějství třetí ji pak nahradí obstarožní kanape, symbolická lavička v parku. Stará hospoda to zkrátka nevydržela, jak příznačné pro dnešní dobu. A takových aktuálních nebo nadčasových paralel můžeme v Klímovi najít desítky. Klíma se prostě do dnešní doby hodí, protože se od jeho egodeistických zjištění v zásadě nic nezměnilo. Člověk pořád hledá tu svou ideální hospodu, ze které byl nad ránem vyhozen.

Zleva Michal Čapka, Tereza Cisovská a Šimon Krupa. (Foto: R. Polášek)

Herecké výkony jsou bez přehánění bravurní, postavy jsou vytvořeny stejně tak komicky jako lidsky uvěřitelně. Učitel Alois Kantorka, služebně nejstarší Marek Cisovský, je ten typický snaživý uhlazený pedant s ulízaným účesem a pitoreskním bazírováním na piplání se ve vědě. Větroplach Vladimír Shoř v expresivním podání Michala Čapky překypuje živočišným donchuánstvím, o které nepřichází ani v pokročilém senilním stádiu.

Kariéristu Emila Obnosa dostal Josef Kaluža od napoleonského stádia až k lítostivé karikatuře bezmocného mocného. Samostatnou jednotkou je přirozeně filozof Odjinud v podání Štěpána Kozuba, nejprve zakřiknutý muž sedící opodál se zastřeným hlasem a upírsky bledou tváří (režie pracuje nápaditě se světlem), ale posléze téměř buddhistickou karikaturou parodující sexuální bezbřehost, démona neznajícího morální pravidla.

Zleva Šimon Krupa a Štěpán Kozub. (Foto: Roman Polášek)

Hereckým koncertem je také výkon Šimona Krupy, který coby hrdina celého alegorického příběhu proniká až na dno svých možností a je ochoten se změnit k nepoznání z ambiciózního básníka v upatlaného bezdomovce anebo v decentního seladona s knírkem, který ve stáří tráví spokojený život. Diváka zamrazí, když se coby žíznící čerstvý maturant skácí napovel jako štangle k zemi a také při jeho dravém závěrečném monologu k publiku. Vychutnává si každé slovo.

Tragikomedie v podání herců z Arény se stává posláním a životní zkušeností.  Jednoduché ale maximálně účelné kostýmy Marty Roszkopfové podtrhují sociální i dobové zázemí postav a nenásilně umocňují jejich nectnosti, pokud zrovna transparentně nehlásí jejich profesní příslušnost.

Z inscenace Lidské tragikomedie. (Foto: Roman Polášek)

Každé dějství uvádí sugestivní hudba Ondřeje Švandrlíka, navozující groteskní atmosféru. Herci si ale dávají na čas, své postavy zbytečně nekarikují, ale žijí. První část je vlastně studií maturitní oslavy, kdy aktéři mají pocit, že jim leží celý svět u nohou. Uvěřitelnou a plnou skvělých detailů, se kterými si Ivan Krejčí hraje a které pak v druhém dějství povýší na symbolickou verzi svého oceňovaného Slyšení.

Duch Odjinuda je vytvořen jednoduše pomocí zelené fosforeskující barvy na tváři a těle Štěpána Kozuba, nasvíceném fialovým světlem. Dějství třetí je pak černou groteskou jako vystřiženou ze sociálního komiksu, kdy se dříve elitní civilizace potýká s nezadržitelnou mírou demence.

Z inscenace Lidské tragikomedie. (Foto: Roman Polášek)

Přestože Klíma  zrovna v Lidské tragikomedii příliš nefandí ženským postavám a pro herce nabízí víceméně přehnané karikatury, výkony Aleny Sasínové-Polarczyk, dvojrole Terezy Cisovské (děvka z ulice a Shořova manželka) a plnokrevné dítě Doubravka Pavly Dostálové rozhodně vedle velkých rolí nezaniknou.

Lidská tragikomedie sedí Komorní scéně Aréna jako ulitá. Nezbývá žádná naděje, kromě toho, že jsme tady a teď. Z toho je třeba maximálně těžit. Stejně jako v případě této jedinečné hry, kterou psal autor na smrtelné posteli. Sarkasticky, přesto plný ideálů.